ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.683.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 683/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. července 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2013, č. j. 8 To 76/2013-319, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 83/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 11. 2012, č. j. 3 T 83/2012-301, byl obviněný prap. M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Na podkladě odvolání státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 8 To 76/2013-319, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 11. 2012, č. j. 3 T 83/2012-301, a za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v České republice publikovaný pod č. 209/1992 Sb., trestní stíhání obviněného M. K., zastavil, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívající v tom, že
„nejméně v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, §2 a §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, stejně jako podle článku 6 odst. 5 písm a) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 110/2008, o plnění úkolů služby pořádkové policie a služby železniční policie, a článku 31 odst. 3, 4 a článku 33 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení,
jako velitel hlídky a policista velený do dozorčí služby dne 18.7.2011 kolem 20:45 hod. v Rokycanech, ul. S. čp. …, po přijetí oznámení od Městské policie Rokycany o fyzickém napadení mezi osobami u Tipsport baru nacházejícího se na uvedené adrese nesplnil řádně povinnosti vyplývající pro něj z příslušných ustanovení zákonů a interních aktů řízení shora uvedených, když po provedeném šetření na místě činu a shlédnutí nejméně jednoho ze dvou videozáznamů z baru, na kterých jsou zcela nepochybně viditelná dvě fyzická napadení, a to fyzické napadení J. V., ze strany J. D., a následné fyzické napadení J. D. ze strany M. O., když bylo zřejmé, že bez dalšího šetření nelze zcela jednoznačně vyloučit, že ve věci se bude jednat o podezření z některého trestného činu proti zdraví a trestného činu výtržnictví podle příslušného ustanovení trestního zákoníku, prap. K. nezajistil uvedený videozáznam pro potřeby dalšího šetření, přestože věděl, že se záznam automaticky po třech dnech přehraje dalším záznamem, neprovedl ohledání místa činu, neztotožnil a řádně nevyslechl všechny osoby nacházející se v době šetření na místě činu a uvedenou věc nezadokumentoval do služebních pomůcek Obvodního oddělení Policie ČR v Rokycanech a informačních systémů Policie ČR, a tak vědomě způsobil, že proti J. D. a M. O. nebyla od počátku jimi spáchaného jednání dne 18.7.2011 zahájena řízení podle příslušných právních předpisů, k čemuž došlo až vlastním operativním šetřením příslušníků Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Rokycany pod č. j. KRPP-10778/TČ-2011, když dne 29.7.2011 byly zahájeny úkony trestního řízení, kde jako podezřelí se policejnímu orgánu jevili právě J. D. a M. O.“
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného. Souhlasí s právními úvahami krajského soudu o aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající zásady ne bis in idem , nicméně tvrzení, že rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, číslo 606/2011, které nabylo právní moci 7. 10. 2011, byla vytvořena překážka věci rozhodnuté, považuje za nesprávné. K tomu uvedl, že základním předpokladem pro vznik takovéto překážky je okolnost, že pachatel skutku, pro který je řízení vedeno, byl pravomocným rozhodnutím správního orgánu pro tentýž skutek postižen nebo zproštěn viny . Při posuzování existence překážky rei iudicatae je podle názoru státního zástupce nezbytné pečlivě zkoumat obsah rozhodnutí o přestupku, zejména jeho výrokové části, a provést srovnání skutkových okolností a zákonných znaků přestupku, pro který již byl pachatel postižen nebo zproštěn viny, a deliktu, pro který pachatel je nebo má být postižen. Poukazuje na to, že v ustanovení §188 písm. a) až g) zákona č. 361/2003 Sb. jsou upraveny důvody pro zastavení řízení o kázeňském přestupku. Tyto důvody mohou spočívat v tom, že a) skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není kázeňským přestupkem, b) skutek nespáchal příslušník, c) spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo příslušníkovi prokázáno, d) odpovědnost za kázeňský přestupek zanikla , e) o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto orgánem činným v trestním řízení, f) příslušník zemřel, nebo g) věc byla postoupena podle §187 po zahájení řízení. Nejvyšší státní zástupce má za to, že podle povahy jednotlivých důvodů lze hovořit o dvou typech rozhodnutí. Rozhodnutí uvedená v §188 písm. a), b), c) zákona č. 361/2003 Sb. je třeba chápat jako rozhodnutí ve věci samé. I když ve výrocích těchto rozhodnutí není zpravidla explicitně vyjádřeno, zda došlo ke spáchání přestupku, popř. kdo jej spáchal, za jakých okolností k němu došlo a jak bylo rozhodnuto o sankci, jde svou povahou o meritorní rozhodnutí. V těchto případech je výrok takových rozhodnutí de facto výrokem o vině, přesněji řečeno výrokem, z něhož plyne, že se např. skutek vůbec nestal, nebo že jej nespáchal obviněný či vina obviněného nebyla v přestupkovém řízení shledána např. proto, že obviněnému z přestupku nebylo prokázáno spáchání skutku, o němž se vedlo řízení. Z účelu a smyslu těchto důvodů zastavení řízení plyne, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé, zasahuje se jimi do hmotných práv účastníků řízení a tato rozhodnutí nepochybně mohou představovat překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jak nejvyšší státní zástupce uvedl, naproti tomu rozhodnutí o zastavení řízení o kázeňském přestupku opírající se o důvod uvedený pod písm. d) §188 zákona č. 361/2003 Sb. není dost dobře možno chápat tak, že se jím věcně rozhoduje o meritu věci. Správní orgán jím nerozhoduje meritorně o skutku jako o přestupku a případné sankci, ani neposuzuje protiprávnost jednání pachatele z hlediska hmotného práva. K zastavení řízení zde dochází výlučně proto, že dalšímu vedení řízení o kázeňském přestupku a případnému uložení sankce brání důvod spočívající v uplynutí zákonem stanovené lhůty podle §186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. (kde se stanoví, že kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do dvou měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo, přičemž do běhu těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení). Jde tedy o rozhodnutí, jež se nijak nedotýká právního posouzení skutku (ať již ve smyslu uznání nebo zproštění viny) ani ukládání případné sankce. Na základě shora uvedeného nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím nepřípustně rozšířil výklad čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud přijal závěr, že rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, č. 606/2011, které nabylo právní moci 7. 10. 2011, byla vytvořena překážka věci rozhodnuté. Lze to dovodit z citovaného ustanovení Úmluvy, v němž je uvedeno, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Podle přesvědčení nejvyššího státního zástupce překážku věci rozhodnuté může vytvořit výlučně předchozí rozhodnutí hmotně právní povahy, jež je rozhodnutím ve věci samé. Za takové rozhodnutí však nelze považovat rozhodnutí podle §188 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tedy že odpovědnost za kázeňský přestupek zanikla z důvodu uvedeného v §186 odst. 9 téhož zákona. Jestliže soud druhého stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného M. K., aniž by k tomu byly dány zákonem stanovené podmínky, byl naplněn zákonný důvod dovolání popsaný v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 8 To 76/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky nejvyššího státního zástupce v dovolání uvedené, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 8 To 76/2013-319, zastavil trestní stíhání obviněného M. K. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v České republice publikované pod č. 209/1992 Sb.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně.
Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Nejvyšší státní zástupce namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného M. K., neboť rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, č. 606/2011, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2011, není rozhodnutím ve věci samé, tudíž jím nemohla být vytvořena překážka věci rozhodnuté. V případě zastavení trestního stíhání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že nebyly vůbec splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že shora uvedenou námitkou nejvyšší státní zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. naplnil.
Základem dovolání nejvyššího státního zástupce je argumentace, že odvolací soud svým rozhodnutím o zastavení trestního stíhání nepřiměřeným způsobem rozšířil výklad čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť podle jeho názoru rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, č. 606/2011, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2011, nemohlo založit překážku věci rozhodnuté – rei iudicatae. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zásadě ne bis in idem – zákazu dvojího souzení a potrestání ze týž čin (skutek) ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání jak rozhodnutí vydaná v trestním řízení, tak též trestní stíhání a odsouzení fyzické nebo právnické osoby, proti níž dřívější přestupkové řízení nebo řízení o jiném správním deliktu (výjimečně i řízení o disciplinárním deliktu) o témže skutku (činu) trestně právní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. V praxi se za přestupky trestněprávní povahy považují ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a ublížení na zdraví. Při posuzování povahy těchto řízení se pak klade důraz na typ deliktu, který je předmětem jednání v jejich rámci a na typ uplatnitelné sankce.
V souvislosti s výše uvedeným je nezbytné konstatovat, že proti obviněnému se vedlo řízení, jehož podstatou byla skutečnost zakládající podezření ze spáchání kázeňského přestupku, a to ve smyslu §50 odst. 1 zákona o služebním poměru, když po skutkové stránce jednání zakládající podstatu kázeňského přestupku spočívalo v tom, že obviněný „při výkonu dozorčí služby u Obvodního oddělení Policie v Rokycanech den 18. 7. 2011, v době od 19.30 hod. do 07.30 hod. při prověřování incidentu v Tip Sport baru ve S. ulici v Rokycanech po 20.45 hod. zanedbal povinnosti policisty tím, že celou věc neprošetřil, nezaevidoval do služebních pomůcek nebo informačního systému, neprovedl ohledání místa činu a nezajistil stopy, a to i přesto, že se na místě nacházely viditelné krevní stopy a bylo tedy jasně dáno podezření ze spáchání trestného činu“. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že výše popsané jednání obviněného je nutno posoudit jako přestupek trestně právní povahy, neboť uvedené jednání – vybudované na shodném skutkovém základě, se následně stalo podkladem pro trestní stíhání, pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tudíž nelze akceptovat námitku nejvyššího státního zástupce o nepřiměřeném způsobu rozšíření výkladu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve vztahu k pojmu přestupku trestně právní povahy.
V další části své argumentace dospěl nejvyšší státní zástupce k závěru, že překážku věci rozhodnuté může vytvořit pouze rozhodnutí ve věci samé, tj. takové rozhodnutí, jímž byla věc pravomocně věcně skončena, a nikoliv rozhodnutí o zastavení řízení o kázeňském přestupku opírající se o ustanovení §188 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., protože správní orgán meritorně o skutku jako přestupku a případně o sankci nerozhodl, čímž neposuzoval protiprávnost jednání pachatele z hlediska hmotného práva. V reakci na výše uvedenou argumentaci nejvyššího státního zástupce je třeba dodat, že závěr o tom, že jde o překážku věci pravomocně rozsouzené, předpokládá zjištění, že v novém řízení se jedná o totožný skutek. Je přitom nerozhodné, zda příčinou prvního projednání skutku (činu) v přestupkovém řízení nebo v řízení o jiném správním deliktu (výjimečně i v řízení o disciplinárním deliktu) byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku nebo jiného správního deliktu (disciplinárního deliktu), ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Jinými slovy řečeno, z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem je rozhodující totožnost skutku, nikoliv totožnost právní kvalifikace. Shora již bylo Nejvyšším soudem poukázáno na skutkové zjištění, které charakterizovalo jednání obviněného podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a rovněž tak bylo (viz shora) popsáno skutkové zjištění, které charakterizovalo jednání obviněného jako kázeňský přestupek trestně právní povahy, přičemž ze skutkových zjištění vyplynulo, že jde o totožné jednání.
V konkrétní věci ředitel Krajského ředitelství rozhodl podle §188 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jelikož dne 28. 9. 2011 zanikla odpovědnost za kázeňský přestupek z důvodu uvedeného v §186 odst. 9 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku. Do běhu těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Pro počátek subjektivní lhůty pro uložení kázeňského trestu bylo nutné považovat datum 28. července 2011, kdy poznatek k trestné činnosti byl zaznamenán vedoucím oddělení obecné kriminality Územního odboru Rokycany pod č. j. KRPP-52071/ČJ-2011-030871. Vzhledem k tomu, že lhůta k projednání kázeňského přestupku dne 28. 9. 2011 uplynula, nemohlo dojít k dokončení kázeňského řízení a uložen kázeňský trest. Tímto rozhodnutím tedy zanikla odpovědnost za kázeňský přestupek.
Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že věc byla Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje postoupena na základě dokumentace z Inspekce Policie ČR ze dne 25. 8. 2011 vedené pod č. j. IN-K-1086-13/2011. V postoupení podání inspekce je mimo jiné uvedeno, že po prostudování předloženého písemného materiálu a po konzultaci se státním zástupcem dospěl orgán inspekce k závěru, že v této věci není věcně příslušný k provádění šetření, jelikož na základě zjištěných skutečností ve věci prap. M. K. nejsou dány podmínky pro postup podle ustanovení §158 odst. 3 tr. ř. Pro počátek subjektivní lhůty pro uložení kázeňského trestu byl považován den 28. 7. 2011, kdy poznatek k činnosti trestně právní povahy byl zaznamenán vedoucím oddělení obecné kriminality Územního odboru Rokycany. Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje zahájilo řízení pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku dne 1. 9. 2011 ve smyslu §50 odst. 1 zákona o služebním poměru. Dne 2. 9. 2011 byl prap. M. K. seznámen s kompletní dokumentací, kdy měl stanovenou lhůtu tří dnů k připomínkování v předmětné věci, což písemně učinil ještě týž den, tj. 2. 9. 2011 a navrhl doplnit spisový materiál o vyjádření barmanky a hostů ke skutečnostem na místě hlídky dne 18. 7. 2011. Z rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, č. 606/2011, se dále podává, že spisový materiál byl doplněn o úřední záznamy o podání vysvětlení V. K. – policisty oddělení služební kynologie z 5. 9. 2011, F. P. – policisty Obvodního oddělení policie Rokycany ze dne 7. 9. 2011, P. S. – strážníka městské policie ze dne 9. 9. 2011, P. A. – strážníka městské policie ze dne 9. 9. 2011 a V. Š. – policisty Obvodního oddělení policie Rokycany ze dne 16. 9. 2011, chyběl však záznam o tom, jak došlo k vypořádání se s námitkou, resp. s návrhem prap. M. K. k doplnění spisu. Tento úřední záznam byl dodán do spisu až dne 26. 9. 2011. S uvedenými úředními záznamy již nebyl prap. M. K. seznámen, čímž mu bylo odepřeno právo podle §174 zákona zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Od 26. 9. 2011 do 30. 9. 2011 čerpal řádnou dovolenou a nebyl v uvedenou dobu zastižen, jelikož se nezdržoval v místě bydliště. Teprve po tomto rozhodnutí, zřejmě z pokynu státního zástupce krajského státního zastupitelství, se věcí znovu začala zabývat Generální inspekce bezpečnostních sborů, která usnesením ze dne 16. 4. 2012 zahájila trestní stíhání obviněného M. K.. Vyšetřování konala Generální inspekce bezpečnostních sborů, 14. oddělení Plzeň pod č. j. GI-TC-249/2012. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný se dopustil jednání, pro které Krajské státní zastupitelství v Plzni dne 21. 6. 2012 podalo pod sp. zn. 3 KZV 6/2012-20 obžalobu pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že lhůta k projednání kázeňského přestupku marně uplynula z důvodů, které nelze přičítat obviněnému. V tomto směru je třeba uvést, že je povinností správního orgánu zajistit průběh a skončení řízení v souladu se zákonem. Pokud řízení o kázeňském přestupku nebylo skončeno v zákonem předepsané lhůtě, nelze důsledky tohoto postupu přenášet na obviněného. Nebyl-li tedy obviněný v řízení o kázeňském přestupku v dané věci potrestán a lhůta k uložení kázeňského trestu uplynula a bylo vydáno rozhodnutí o zastavení tohoto řízení, pak jde o rozhodnutí takové povahy, které vytváří překážku věci rozsouzené a zásada ne bis in idem brání tomu, aby byl obviněný pro tento skutek znovu potrestán v trestním řízení.
Jen pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že veškerá argumentace nejvyššího státního zástupce je zaměřena ke zpochybnění rozhodnutí, aniž by se zabývala problematikou – okolností, která ve své podstatě vedla k tomu, že věc obviněného byla projednávána jako přestupek. Zde je třeba upozornit na to, že v předmětné trestní věci bylo vedeno vůči konkrétní osobě – obviněnému M. K. prověřování s podezřením ze spáchání činu naplňujícího znaky určitého trestného činu, tj. bylo vedeno řízení s podezřením ze spáchání činu trestně právní povahy a příslušný orgán dospěl k závěru, že tato konkrétní osoba je podezřelá ze spáchání určitého činu trestně právní povahy, byť méně závažného, než je trestný čin, takže vykazuje pouze znaky kázeňského přestupku nebo kárného provinění. Rozhodnutí o odevzdání věci (postoupení věci) orgánu příslušnému k projednání kárného provinění policejními orgány má pak účinky spojené s uplatněním zásady ne bis in idem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003).
Pokud Nejvyšší státní zástupce zpochybňuje v dovolání způsob rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 4. 10. 2011, č. j. 606/2011, které nabylo právní moci dne 7. 10. 2011 s argumentací, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, přičemž za rozhodnutí ve věci samé považuje pouze rozhodnutí vydaná podle §188 písm. a), b), c) zák. č. 361/2003 Sb., pak je nutno uvést následující. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (viz shora) došlo k zastavení řízení o kázeňském přestupku podle §188 písm. d) zák. č. 361/2003 Sb. – neboť odpovědnost za kázeňský přestupek zanikla. Z rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje mj. vyplývá , že šlo o přestupek, kdo předmětný přestupek spáchal, bylo rovněž uvedeno, že v případě jednání obviněného dospěl orgán inspekce k závěru, že není věcně příslušný k provádění šetření, neboť na základě zjištěných skutečností bylo konstatováno, že nejsou dány podmínky pro postup podle §158 odst. 3 tr. ř., a proto bylo zahájeno řízení s obviněným o kázeňském přestupku (tj. znaky státním zástupcem vyžadované z předmětného rozhodnutí vyplývají). Na tomto místě poukazuje Nejvyšší soud na znění §11 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Zákon výslovně uvádí, ve kterých případech je nutno způsobem shora uvedeným postupovat a nečiní žádného rozdílu mezi rozhodnutím o tom, že trestní stíhání bylo např. promlčeno (§11 odst. 1 písm. c), či stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána (§11 odst. 1 písm. j) /srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003/.
Závěrem musí tedy Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné věci služební funkcionář k tomu oprávněný rozhodl o kázeňském přestupku, který měl povahu trestně právní povahy, rozhodl zákonem daným způsobem a toto jeho rozhodnutí je nutno považovat za meritorní rozhodnutí ve věci, které založilo nutnost aplikace zásady ne bis in idem.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky nejvyššího státního zástupce uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann