ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.784.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 784/2013-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného S. W. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, kterým bylo podle §146 odst. 1 věta první tr. ř. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 1 T 77/2007, byl obviněný S. W. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od června roku 1994 do konce roku 1995 jako jediný majitel firmy World Holiday Investments, s.r.o., se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, založené dne 12. 4. 1994, vytvořil pobočky této společnosti v České republice - v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Brně a ve Zlíně, a v úmyslu obohatit se na úkor jiných, pod záminkou výhodného členství v cestovním členském klubu World Holiday Club, s.r.o., se sídlem Praha 1, Liliová 4, a následně se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, majitele odděleně trestně stíhaného A. S. J. I., který tuto firmu založil v České republice dne 19. 4. 1995, podvodně vylákal od poškozených celkem nejméně 61.397.101,- Kč tak, že vybíral zálohy a členské poplatky od 1.000,- Kč do 80.000,- Kč na pravidelné dovolené v resortech zejména ve Španělsku a v Řecku s tím, že nabízel slevy a smyšlené výhody pro členy na základě zakoupení členských karet World Holiday Club, s.r.o., přičemž v řadě případů pobyty nebyly nasmlouvány ani zajištěny, ke klamání klientů k uzavření členství používal katalog cestovní kanceláře RCI EUROPE Ltd-KJ Kettering Parkway, Northants NN15 se sídlem v Anglii a videokazetu této společnosti, přičemž služby zde nabízené uváděl jako služby pro své cestovní kanceláře, což se nezakládalo na skutečnosti, vybrané finanční prostředky použil pro svou potřebu, a takto na pobočkách konkrétně vylákal od níže uvedených poškozených různě vysoké finanční částky ...“ (přičemž dále výrok o vině obsahuje konkretizaci celkem 1350 poškozených, vůči nimž se obviněný dopustil podvodného jednání). Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku popsané. V neposlední řadě bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, obviněný a zmocněnkyně poškozených.
Dříve, než Vrchní soud v Praze rozhodl o podaných odvoláních, usnesením ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, rozhodl o použití amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 tak, že podle §366 odst. 1, 3 tr. ř. s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že obviněný „v době od června roku 1994 do konce roku 1995 jako jediný majitel firmy World Holiday Investments, s.r.o., se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, založené dne 12. 4. 1994, vytvořil pobočky této společnosti v České republice - v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Brně a ve Zlíně, a v úmyslu obohatit se na úkor jiných, pod záminkou výhodného členství v cestovním členském klubu World Holiday Club, s.r.o., se sídlem Praha 1, Liliová 4, a následně se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, majitele odděleně trestně stíhaného A. S. J. I., který tuto firmu založil v České republice dne 19. 4. 1995, podvodně vylákal od poškozených celkem nejméně 61.397.101,- Kč tak, že vybíral zálohy a členské poplatky od 1.000,- Kč do 80.000,- Kč na pravidelné dovolené v resortech zejména ve Španělsku a v Řecku s tím, že nabízel slevy a smyšlené výhody pro členy na základě zakoupení členských karet World Holiday Club, s.r.o., přičemž v řadě případů pobyty nebyly nasmlouvány ani zajištěny, ke klamání klientů. K uzavření členství používal katalog cestovní kanceláře RCI EUROPE Ltd-KJ Kettering Parkway, Northants NN 15 se sídlem v Anglii a videokazetu této společnosti, přičemž služby zde nabízené uváděl jako služby pro své cestovní kanceláře, což se nezakládalo na skutečnosti, vybrané finanční prostředky použil pro svou potřebu, a takto na pobočkách konkrétně vylákal od níže uvedených poškozených (konkretizovaných ve výroku rozsudku) různě vysoké finanční částky“ , v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali stížnost jednak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jednak zmocněnkyně poškozených.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, bylo o podaných stížnostech rozhodnuto formou autoremedury, přičemž v písemném vyhotovení usnesení byl obsažen pouze takto formulovaný výrok: „Podle §146 odst. 1 věta první trestního řádu se ruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013, č.j. 12 To 1/2012-3845.“ V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud po rekapitulaci obsahu stížností uvedl, že po zhodnocení všech zjištěných skutečností shledal, že stížnosti jsou důvodné, a proto „... podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se podle §257 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se zastavuje trestní stíhání pro skutek ...“ , načež následuje popis skutku shodný s předešlým rozhodnutím vrchního soudu, tj. bez individualizace poškozených, po němž soud uvedl „... neboť obžalovaný je účasten amnestie podle čl. II Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013“ a rozhodnutí uzavírá poučení o právu podat stížnost.
Usnesením ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, Vrchní soud v Praze podle §138 tr. ř. s přihlédnutím k §131 odst. 1 tr. ř. opravil výrok ve vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 12 To 1/2012-3864, do této podoby: „Podle §146 odst. 1 věta první trestního řádu se ruší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013, č.j. 12 To 1/2012-3845 a podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že podle §257 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se zastavuje trestní stíhání pro skutek, že obžalovaný S. W. G. v době od června roku 1994 do konce roku 1995 jako jediný majitel firmy World Holiday Investments, s.r.o., se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, založené dne 12. 4. 1994, vytvořil pobočky této společnosti v České republice - v Praze, v Plzni, v Hradci Králové, v Brně a ve Zlíně, a v úmyslu obohatit se na úkor jiných, pod záminkou výhodného členství v cestovním členském klubu World Holiday Club, s.r.o., se sídlem Praha 1, Liliová 4, a následně se sídlem Praha 1, Sněmovní 9, majitele odděleně trestně stíhaného A. S. J. I., který tuto firmu založil v České republice dne 19. 4. 1995, podvodně vylákal od poškozených celkem nejméně 61.397.101,- Kč tak, že vybíral zálohy a členské příspěvky od 1.000,- Kč do 80.000,- Kč na pravidelné dovolené v resortech zejména ve Španělsku a v Řecku s tím, že nabízel slevy a smyšlené výhody pro členy na základě zakoupení členských karet World Holiday Club, s.r.o., přičemž v řadě případů pobyty nebyly nasmlouvány ani zajištěny, ke klamání klientů k uzavření členství používal katalog cestovní kanceláře RCI EUROPE Ltd-KJ Kettering Parkway, Northants NN 15 se sídlem v Anglii a videokazetu této společnosti, přičemž služby zde nabízené uváděl jako služby pro své cestovní kanceláře, což se nezakládalo na skutečnosti, vybrané finanční prostředky použil pro svou potřebu, a takto na pobočkách konkrétně vylákal od poškozených (konkretizovaných ve výroku rozsudku) různě vysoké finanční částky, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, neboť obžalovaný je účasten amnestie podle čl. II Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013.“
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že výrok tohoto rozhodnutí je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ani s opraveným usnesením Vrchního soudu v Praze o zastavení trestního stíhání v této trestní věci nelze souhlasit, protože tento sice rozhodl v rámci autoremedury o zrušení svého předchozího meritorního rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a do výroku usnesení zahrnul i závěr o naplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání z důvodů aplikace čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., avšak konkrétně nevymezil skutek, pro který se rozhodl trestní stíhání zastavit, nýbrž se spokojil pouze s citací uvozovací věty popisu skutku z původního odsuzujícího rozsudku. Přitom popis skutku je esenciální náležitostí rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, která má zvláštní význam i pro poškozené a jejich další vymáhání nároků na náhradu škody. Trestní řád ukládá, aby popis skutku zahrnoval místo, čas a způsob spáchání, popř. i uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (§120 odst. 3 tr. ř.). Těmto požadavkům podle jeho názoru výrok napadeného usnesení nevyhovuje. Zdůraznil, že v rozhodnutí, jímž se meritorně ukončuje trestní řízení pro konkrétní skutek, nelze tento skutek vymezit pouze obecnou uvozující pasáží a nezahrnout do jeho popisu konkrétní skutkové okolnosti, v tomto případě identifikaci poškozených a vymezení škody, která jim jednáním obviněného vznikla. Vrchní soud v Praze tudíž nedostatečně vymezil skutek, ohledně kterého zastavil trestní stíhání obviněného, takže toto rozhodnutí nejenže je zcela nepřezkoumatelné, ale ani nevymezuje skutek způsobem požadovaným v trestním řádu a nelze je považovat za právní úkon, jímž by bylo řádně ukončeno trestní řízení v této věci.
Nejvyšší státní zástupce dodal, že zmatečnost napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v podobě před vydáním opravného usnesení dokresluje skutečnost, že sice ve věci rozhodoval jako soud druhého stupně, avšak v rozporu s §257 odst. 2 tr. ř. připustil v rámci poučení stížnost proti svému usnesení; totéž učinil odvolací soud již v (rovněž vadném) usnesení ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, přičemž usnesení učiněné formou autoremedury bylo neúspěšným pokusem napravit vadné první rozhodnutí o amnestii a bylo vydáno právě až v rámci řízení o stížnostech proti původnímu, de facto již pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] podle §265 l odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby náležitě doplnil výrok usnesení ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Nejvyšší soud shledává, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněny relevantně.
Nejvyššímu státnímu zástupci je pak namístě přisvědčit, že Vrchní soud v Praze dostatečně konkrétně nevymezil skutek, pro který se rozhodl trestní stíhání zastavit, nýbrž se spokojil pouze s citací uvozovací věty popisu skutku z původního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Přitom popis skutku je základní náležitostí usnesení o zastavení trestního stíhání. Takové rozhodnutí se totiž týká vždy určitého skutku. Se zřetelem k ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. v kontextu ustanovení §38 tr. ř. je tak nutné, aby popis skutku zahrnoval místo, čas a způsob spáchání, popř. i uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V rozhodnutí, jímž se meritorně ukončuje trestní řízení pro konkrétní skutek, nelze tento skutek vymezit pouze obecnou uvozující pasáží a nezahrnout do jeho popisu konkrétní skutkové okolnosti, v tomto případě identifikaci celkem 1350 poškozených a vymezení škody, která jim jednáním obviněného vznikla.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl tedy věcně naplněn, a to v alternativě neúplnosti výroku rozhodnutí.
V návaznosti na to je však třeba zdůraznit a rovněž v tomto směru přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že napadené usnesení je rozhodnutím zmatečným. Již první rozhodnutí, jež Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení vynesl a jímž aplikoval čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (usnesení ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012), bylo totiž rozhodnutím pravomocným.
Jak Nejvyšší soud vyložil ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tvo 18/2013, podle §141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně. Trestní řád výslovně neupravuje přípustnost stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §257 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2002 a nejedná se přitom ani o rozhodnutí v prvním stupni. Faktem je, že zde odvolací soud rozhoduje na základě skutečností, které jsou z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně nové, neboť nastaly až po něm. Nejedná se však o žádnou výjimečnou situaci, neboť v trestním řízení soud rozhodující o řádném opravném prostředku (stížnosti nebo o odvolání) obecně přihlíží k novým skutečnostem a důkazům (srov. §249 odst. 3 tr. ř.). Posuzuje napadené rozhodnutí ex nunc, tedy podle skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Např. musí přihlédnout ke změně trestního zákona, ke které došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom může o věci sám rozhodnout v souladu s novou právní úpravou a není sporu o tom, že toto jeho, z tohoto pohledu, „nové“ rozhodnutí nelze již napadnout dalším řádným opravným prostředkem. Situace, kdy byla po rozhodnutí soudu prvního stupně vyhlášena amnestie s aboličním ustanovením, které dopadá na posuzovanou věc, a odvolací soud ji aplikuje, nikterak nevybočuje z běžného postupu soudů rozhodujících ve věci ve druhém stupni. Případnou chybu odvolacího soudu založenou na nesprávné aplikaci nových skutečností, resp. právních předpisů, by bylo možno napravit jen v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona.
V posuzovaném případě se nejedná ani o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož „V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.“ K tomu srov. též další nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 162/98 (publikován pod č. 129/1999 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 537/01 (publikován pod č. 25/2002 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
Koneckonců, Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 2/2013, vyslovil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž podle §257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného např. v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného, není stížnost přípustná.
V posuzovaném případě ovšem Vrchní soud v Praze rozhodl již usnesením ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, o samotném meritu věci, tedy o zastavení trestního stíhání. Jako odvolací soud učinil rozhodnutí ve věci samé, tj. o vlastním předmětu trestního řízení, a nejde tak o „nikoli meritorní rozhodnutí“ ve smyslu výše uvedených nálezů Ústavního soudu. Není proto namístě konstruovat možnost podání dalšího řádného opravného prostředku, jako je tomu v případě Ústavním soudem zmíněných oddělitelných řízení (např. o vazbě, o vyloučení soudců). Na zjištění o nepřípustnosti stížnosti nemá vliv skutečnost, že Vrchní soud v Praze v poučení chybně uvedl, že proti tomuto usnesení je stížnost přípustná.
Na těchto závěrech pak nic nemění ani fakt, že Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí nesprávně aplikoval ustanovení §366 odst. 1, 3 tr. ř., neboť šlo o rozhodnutí, jež ve skutečnosti mělo charakter rozhodnutí podle §257 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, tedy rozhodnutí, proti němuž nebyl řádný opravný prostředek přípustný.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, je zatíženo primární podstatnou vadou (vedle shora zmíněné neúplnosti jeho výroku) – jde o rozhodnutí, jež odvolací soud učinil, aniž k tomu byl oprávněn, v rámci tzv. autoremedury na základě stížností proti pravomocnému rozhodnutí ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, které přitom zrušil.
V důsledku této zásadní skutečnosti není možno vyhovět závěrečnému návrhu nejvyššího státního zástupce a přikázat Vrchnímu soudu v Praze, aby náležitě doplnil výrok usnesení ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012. Nelze totiž nařídit doplnění výroku rozhodnutí, jež je zmatečné.
Za tohoto stavu by přicházelo v úvahu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit bez dalšího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušit také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tím by došlo k tomu, že z hlediska ukončení věci bude určující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012. Avšak i toto rozhodnutí trpí vadou v podobě neúplného výroku, neboť ani v jeho výroku není náležitě popsán skutek, pro který byl obviněný stíhán a stran něhož bylo trestní stíhání zastaveno. Nadto v něm bylo nesprávně užito ustanovení §366 odst. 1, 3 tr. ř. Se zřetelem k tomu, že toto rozhodnutí nebylo dovoláním napadeno, nemohl Nejvyšší soud ve vztahu k němu učinit žádné rozhodnutí.
Z uvedeného plyne, že zrušením usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 12 To 1/2012, by nedošlo prakticky k žádné změně v postavení obviněného. Současně je zjevné, že řešená problematika nemá judikatorní význam (jde o problematiku již rozhodnutími Nejvyššího soudu řešenou, což platí jak pro otázku popisu skutku v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, tak pro otázku právní moci rozhodnutí odvolacího soudu o aplikaci amnestie).
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý