ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.255.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 255/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 57/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 T 1/2012, byl obviněný J. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že (zkráceně) dne 25. 4. 2011, mezi 22:00 a 22:30 hod. v P. , v domě v ul. L. M. napadl H. S. tak, že ji povalil na postel v ložnici jejího bytu a bil ji rukou přes záda a hýždě, přičemž ji nutil, aby mu prozradila, jaké rituály provozovala se svým přítelem, a když mu nechtěla nic sdělit, uchopil ji svojí rukou za jednu její ruku v oblasti lokte a druhou svou rukou za nohu v oblasti kotníku, vyzdvihl ji, vyklonil z otevřeného okna bytu v osmém nadzemním podlaží s pohrůžkou, že pokud mu nesdělí požadovanou informaci, shodí ji dolů, a když tak učinila, vtáhl ji zpět do bytu a tímto napadením jí způsobil pohmožděniny na hýždích, pravé paži a kotníku levé nohy a přivodil jí šok, který se rozvinul do těžké posttraumatické stresové poruchy, která poškozenou omezuje v obvyklém způsobu života, byla provázena pracovní neschopností od 25. 4. 2011 do konce roku 2011 a zřejmě bude mít celoživotní následky, a poté začal rozbíjet vybavení bytu H. S. tak, že poškodil věci popsané ve skutkové větě a způsobil tím H. S. škodu ve výši 13.259,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině i trestu a poškozená proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2012 sp. zn. 2 To 57/2012, obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Především namítal, že jeho jednání bylo chybně právně posouzeno jako jeden skutek, ač se podle jeho názoru jedná o dva, resp. v případě správně učiněných skutkových závěrů o tři samostatné skutky, z nichž každý naplnil zákonné znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. Má tedy za to, že nešlo o jednočinný souběh, ale o souběh vícečinný. Zdůraznil, že z popisu skutku je zřejmé, že způsobil dva následky, z nichž každý měl podle obviněného příčinu ve zcela jiném jednání. Uvedl, že shodnou námitku uplatnil již ve svém odvolání a zpochybnil závěry odvolacího soudu, který dovodil, že útok vůči poškozené i proti jejímu majetku měl stejnou ,,příčinu”. Obviněný přitom z teoretických pozic namítá, že o příčinu se jednat nemohlo, bylo by podle něj možno hovořit spíše o pohnutce nebo motivaci. Má za to, že pokud by odvolací soud správně hodnotil důkazy, musel by dojít k závěru o existenci tří samostatných skutků. V další části dovolání obviněný zpochybnil závěr o vině z důvodů údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž uvedl, že jde v jeho případě o zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy a že provedené důkazy podle něj neumožňovaly soudu zaznamenat předmětné události, jak je uvedeno ve skutkové větě. Obviněný cituje z odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně, přičemž použitou argumentaci ze svého pohledu hodnotí a považuje ji za nepřesvědčivou. Také odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, jež připouští zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení v případech zjištěného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Poukázal na závěry odvolacího soudu, podle kterých motivem jeho útoku bylo zjištění určitých informací, přičemž poté, co se mu takovou informaci podařilo zjistit, svého jednání vůči poškozené zanechal a následně již pokračoval v rozbíjení věcí. Právě tato skutečnost podle obviněného podporuje závěr, že v dané věci se jedná o vícečinný a nikoli jednočinný souběh. Soudům pak vytýká, že jejich skutková zjištění nevycházejí ani z verze poškozené, ani z verze obviněného a jedná se o ,,kompilát” obojího. Domnívá se, že výpověď poškozené byla vyhodnocena jako částečně věrohodná a částečně nevěrohodná, s čímž nesouhlasí a má za to, že výpověď poškozené může byt shledána pouze věrohodnou, nebo nevěrohodnou. Pro případ, pokud by byla výpověď poškozené shledána nevěrohodnou, navrhuje dále se blíže zabývat závěry znaleckého posudku zpracovaného k následkům na zdraví poškozené a více zvažovat, zda lze u poškozené vyloučit agravaci, či dokonce simulaci jejích obtíží. Obviněný v dovolání v podrobnostech své argumentace odkázal na obsah jím podaného odvolaní.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň učinil podnět k předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, která více odpovídá představám obviněného. Za relevantní považuje námitku obviněného, že jeho jednání mělo být z hlediska hmotněprávního posouzeno jako vícečinný souběh uvedených trestných činů a nikoli jako souběh jednočinný. Ze skutkových okolností však podle státního zástupce vyplývá, že obviněný byl popuzen snahou poškozené ukončit jejich vztah, který poškozená hodnotila jako neperspektivní, pokusila se v obviněném vyvolat dojem, že ona sama společně se svým přítelem se podílejí na jakýchsi spirituálních aktivitách, což bylo prvotním momentem, kdy obviněný na poškozenou zaútočil. Z širšího pohledu je podle státního zástupce zřejmé, že v pozadí obou popsaných částí jednání obviněného byla hněvivá a agresivní reakce na sdělení poškozené a jeho jednání bylo vyvoláno shodným „spouštěcím momentem“, jímž je sdělení poškozené v rámci ukončování jejich vztahu. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nelze podle státního zástupce ani dovodit, že by mezi uvedenými fázemi jednání obviněného byl jakýkoli zaznamenatelný dělící moment, který by bylo možno považovat za relevantní ve vztahu k posouzení jednání obviněného jako dvou skutků. Státní zástupce má tedy za to, že právní posouzení jednání obviněného jako jednočinného souběhu přisouzených trestných činů lze považovat za správné a zákonu odpovídající a námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k námitkám obviněného, kterými odkázal na své odvolání, státní zástupce uvedl, že je považuje za nekorektní a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012. Podle státního zástupce lze považovat za nepřípustnou námitku obviněného, že by se mohlo jednat o tři samostatné skutky odlišně právně hodnocené, neboť takový závěr by byl zjevně v neprospěch obviněného, neboť by hypoteticky směřoval k postihu obviněného pro větší počet trestných činů. Dále státní zástupce uvedl, že i v případě, pokud by byl shledán správným závěr obviněného, že v jeho případě se jedná o vícečinný souběh přisouzených trestných činů, je evidentní, že takové posouzení nemůže mít na jeho postavení jakýkoli vliv a dovolání obviněného by bylo namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Státní zástupce je přesvědčen, že soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ve věci provedené důkazy pak zjevně hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak i v souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.) a při tomto hodnocení zjevně nevybočily z rámce formální logiky. Podle státního zástupce tedy nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyl tedy naplněn ani důvod dovolání podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem jsou v podstatě totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání (což ostatně obviněný v dovolání i sám výslovně uvádí), se kterými se soud II. stupně ve svém rozhodnutí zabýval a vypořádal se s nimi.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci z velké části námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Hradci Králové a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. Námitky obviněného, že se soudy nezabývaly řádně výpověďmi obviněného a poškozené (neboť pokud by se jimi podle obviněného důkladně zabývaly, shledaly by je diametrálně odlišnými), námitky proti způsobu hodnocení věrohodnosti poškozené, kterou obviněný považuje za nevěrohodnou, jakož i námitky proti správnosti závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, mají jasně povahu námitek skutkových. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Takovými námitkami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se jiných skutkových zjištění, na kterých pak zakládá část svých hmotně právních námitek.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, který je také v dovolání namítán. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že se v rámci dovolacího řízení zabývá toliko námitkami uvedenými a tvrzenými v dovolání a nelze tedy akceptovat obecný odkaz obviněného na obsah jeho odvolání. Dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku. Ustanovení §265f tr. ř. upravuje obligatorní obsahové náležitosti dovolání, čímž je vymezen rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah možného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Za právně relevantní považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden skutek, ale jako dva samostatné skutky. Tuto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou, a to z důvodů dále uvedených.
Přestože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní) nedefinují pojem „skutek“, teorie i praxe soudů vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit, je momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky.
Obecně platí, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Lze připomenout, že několik trestných činů je možno spáchat několika skutky nebo jedním skutkem. Podle toho se rozlišuje souběh jednočinný a vícečinný . Při souběhu jednočinném (tzv. konkurence ideální) spáchá pachatel několik trestných činů jediným skutkem, při souběhu vícečinném (tzv. konkurence reálná) pachatel spáchá několik trestných činů několika skutky. Dále je třeba rozeznávat souběh stejnorodý a nestejnorodý . Při souběhu jednočinném stejnorodém pachatel jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou podstatu trestného činu; při souběhu jednočinném nestejnorodém pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat trestných činů. V případě jednočinné konkurence (souběhu) je třeba, aby jednání pachatele - pokud jde o objektivní stránku - bylo zcela nebo alespoň zčásti společné (v právní nauce srov. např. Základy trestní odpovědnosti /Solnař, Fenyk, Císařová/, Nakladatelství Orac 2003, str. 403, 404). Aby bylo možno na celý děj pohlížet jako na jednotný celek, nestačí, aby na jeho jednotnost bylo usuzováno proto, že jednání obviněného splývá časově a místně, ale aby celé jednání vzešlo z jednoho a téhož podnětu, jen jednotnost rozhodnutí a vůle je podstatným znakem, který dodává jednotlivým trestným činům ráz nedílného celku.
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že nalézací ani odvolací soud ve svých rozhodnutích výslovně neřešily charakter souběhu trestných činů obviněného, nicméně z koncepce skutkové a právní věty výroku o vině a z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že obviněnému je kladen za vinu jeden skutek, který je posouzen jako dva trestné činy /resp. zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku/, tedy jinými slovy jako jednočinný souběh uvedených dvou trestných činů. Namítá-li obviněný, že soudy chybně posoudily celý skutkový děj jako jeden skutek, ačkoliv podle popisu skutkového děje jde minimálně o dva samostatné skutky, je zřejmé, že svoji námitku o nesprávném právním posouzení jako jednočinný souběh trestných činů zakládá pouze na způsobu formulace resp. popisu celé události v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Pouze z koncepce skutkové věty, která není rozdělena na dva samostatné odstavce, ale nelze činit jednoznačný závěr, že obviněnému je kladen za vinu jeden skutek, který je právně posouzen jako jednočinný souběh dvou trestných činů. Naopak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na straně 10 je zřejmé, že soud při právní kvalifikaci dospěl k závěru o dvou jednáních obviněného (viz „dalším jednáním“), byť popsaných v souvislé skutkové větě a tedy o existenci dvou skutků. Tomu pak odpovídá také číslování trestných činů jako 1) a 2). Obviněný se tedy podle rozsudku soudu I. stupně jednáním popsaným ve skutkové větě nedopustil jednoho zaviněného jednání, které mělo za následek jak újmu na zdraví poškozené, tak újmu v rovině majetkových práv poškozené a které by bylo právně posouzeno jako jednočinný souběh daných trestných činů.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný s poškozenou udržovali vztah (byť žil v té době se svou přítelkyní). Poškozená se však po nedlouhé známosti s obviněným snažila mezi nimi vztah ukončit, neboť v něm neviděla perspektivu. Obviněný však toto rozhodnutí neakceptoval a stále poškozené nadbíhal a kontaktoval ji. Také uvedeného večera, kdy obviněný navštívil poškozenou v jejím bytě, se poškozená snažila o ukončení vztahu pod smyšlenou legendou toho, že se svým novým přítelem praktikují určité rituály. Svým popisem vztahu s novým přítelem vyvolala v obviněném jak zájem o podrobnosti o jejím vztahu s jejím přítelem, tak následně i zlobu a vztek, což vyvrcholilo agresivním útokem obviněného nejprve na osobu poškozené, spočívajícím v jejím fyzickém napadení, a následně ve vyklonění jejího těla z okna v 8. patře panelového domu, aby si takto vynutil od poškozené informaci o rituálech, které s novým přítelem provádějí. Po sdělení uvedené informace obviněný poškozenou již na životě neohrožoval a svou agresi, vyvolanou primárně snahou poškozené o ukončení jejich vztahu, zaměřil proti majetku poškozené tak, že začal ničit její byt a věci popsané ve výroku o vině.
Je tedy nepochybné, že agresivní jednání obviněného vzešlo sice z téhož výše uvedeného podnětu a bylo vedené zřejmými negativními emocemi obviněného vůči poškozené, když oba útoky pak byly ve své podstatě vedeny vůči jedné a téže osobě – poškozené – přičemž ale nejprve byla jednáním obviněného způsobena újma na zdraví poškozené a následně byla jednáním obviněného způsobena škoda na jejím majetku. V daném případě proto nešlo o jeden skutek, jímž byly spáchány dva trestné činy, a to vzhledem k tomu, že uvedený rozdílný následek je momentem dělícím jednání obviněného na dva samostatné skutky. V první části jeho jednání spočívá následek v porušení zájmu společnosti na ochraně svobodného rozhodování člověka a dalším jednáním obviněný porušil zájem na ochraně cizího majetku, resp. vlastnického práva. Byť obě jednání obviněného na sebe bezprostředně navazovala časově i místně, nelze pominout, že na počátku byl zejména motivován snahou získat danou informaci od poškozené a až následně, když se mu tuto informaci donucením poškozené získat podařilo, ve vzteku začal rozbíjet zařízení jejího bytu. Jde tak o případ tzv. vícečinného nestejnorodého souběhu, kdy obviněný dvěma skutky spáchal dva trestné činy různých skutkových podstat.
Lze tedy uzavřít, že námitka obviněného o nesprávném právním posouzení jeho jednání jako jednočinný souběh trestných činů je zjevně neopodstatněná, protože vytýká vadu, kterou napadené rozhodnutí netrpí. Lze ale uvést, že i v případě, že by byla důvodná, byla by z hlediska postavení obviněného bez významu. Ať už jde o jednočinný nebo vícečinný souběh trestných činů, nemá to žádný vliv na skutečnost, že obviněný spáchal dva trestné činy, za které se podle §43 odst. 1 tr. zákoníku pachateli ukládá tzv. úhrnný trest. Tak také rozhodl soud I. stupně a proto v tomto směru je jeho rozhodnutí správné. Na takovéto situace zákon stanovil důvod pro odmítnutí dovolání v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Tyto podmínky pro odmítnutí dovolání ale vzhledem k výše uvedenému nejsou v této věci splněny.
Námitce obviněného o vyloučení jednočinného souběhu zmíněných trestných činů (resp. zvlášť závažného zločinu a přečinu) lze proto přisvědčit pouze v obecné rovině, když v rámci své dovolací argumentace správně poukázal na dva následky s tím, že je proto jednočinný souběh vyloučen.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný zjevně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ale Nejvyšší soud ve věci neshledal, a proto nemůže být naplněn ani druhý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V části, ve které se obviněný domáhá toho, že jeho jednání mělo být posouzeno jako tři samostatné skutky hmotně právně posouzené jako tři rozdílné trestné činy, je dovolání obviněného nepřípustné, neboť takový závěr by byl zjevně v neprospěch obviněného. Podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., ve vztahu k písm. a) téhož zákonného ustanovení, má obviněný právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a proti výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný se tedy může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch a postih obviněného pro větší počet trestných činů, by znamenal nepřípustné zhoršení jeho postavení.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl částí námitek obviněného naplněn a právně relevantní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Není proto ve věci dán ani další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř .
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro rozhodnutí podle §265o tr. ř. neshledal Nejvyšší soud důvody.
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš