ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.294.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 294/2013-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. května 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných JUDr. J. M. , J. K. a B. Ch. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 294/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 110/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 1 T 110/2011, byli obvinění J. K. a B. Ch. uznáni vinnými zločinem podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný JUDr. J. M. účastenstvím na tomto zločinu ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle §332 odst. 2 tr. zákoníku, JUDr. J. M. k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, obvinění J. K. a B. Ch. shodně k trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku, když rovněž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto, že se obviněný P. Č. podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro daný skutek.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 294/2012, podle §258 odst. 1, písm. b), odst. 2 tr. ř., z podnětu podaných odvolání obviněných JUDr. J. M., J. K. a B. Ch., jakož i odvolání B. M., uvedený rozsudek soudu I. stupně zrušil ohledně obviněných JUDr. J. M., J. K. a B. Ch. v celém rozsahu a podle §226 písm. b) tr. ř. tyto obviněné zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
(spolu s obviněným P. Č.) v přesně nezjištěné době před 26. 5. 2010 na přesně nezjištěném místě poblíž obce K., po vzájemné dohodě mezi obviněnými J. M., J. K., B. Ch. a P. Č., v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, předali obviněný B. Ch. jako osoba, která vedla s obviněným J. M. veškerá jednání a obviněný P. Č., který finanční obnos 100.000,- Kč poskytl za obviněného J. K., jako předsedu družstva Sociální družstvo Benna, se sídlem Štursova 1532/1, Žďár nad Sázavou, částku ve výši 100.000,- Kč obviněnému J. M. s vědomím, že tato částka bude použita jako úplatek pro zaměstnance Ministerstva dopravy, a to za kladné vyřízení odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, který odmítl žádost žadatelů Sociálního družstva Benna o udělení oprávnění k provozování STK pro osobní automobily ve Ž. n. S., což jim obviněný J. M. přislíbil, kdy dne 8. 7. 2010 prostřednictvím H. Š. nabídl obviněný J. M. Ing. S. B., zaměstnanci Ministerstva dopravy ČR, Odbor provozu silničních vozidel, v jeho kanceláři na adrese Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, úplatek za to, že změní zamítavé rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR, přičemž Ing. S. B. nabídku úplatku rezolutně odmítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal řádně a včas nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněných JUDr. J. M., J. K. a B. Ch. Dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Poté, co zrekapituloval průběh trestního řízení včetně rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením skutku soudem II. stupně. Nejvyšší státní zástupce zopakoval, že se odvolací soud neztotožnil s hodnocením role svědkyně H. Š. soudem I. stupně a dospěl k názoru, že její výpověď o vině obviněných nesvědčí, což také podrobně odůvodnil. Městský soud (poté, co sám zopakoval některé důkazy a dokazování doplnil) nedovodil na straně obviněných ani objektivní ani subjektivní stránku ve vztahu k podplacení ministerského úředníka a odkázal zejména na působení svědkyně H. Š., která obviněného JUDr. J. M. dezinformovala o průběhu jejího jednání se svědkem Ing. S. B. Prokázané jednání obviněného JUDr. J. M. tak podle městského soudu nenaplnilo skutkovou podstatu účastenství ve formě organizace, návodu anebo pomoci k inkriminovanému jednání svědkyně H. Š. vůči Ing. S. B. Stejně tak nepřipadá podle městského soudu v úvahu uznat vinnými obviněné J. K. a B. Ch. Odvolací soud tak akceptoval obhajobu obviněných, že se jednalo pouze o zálohu na právní služby, přičemž ale zároveň částečně připustil, že obvinění J. K. a B. Ch. byli toliko „otevřeni“ nabídnutí úplatku a k tomuto účelu obviněného JUDr. J. M. finančně vybavili, avšak takové jednání není trestné, neboť nepřekročilo stadium přípravy ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku, která však v daném případě trestná není. Podle názoru odvolacího soudu nedošlo ani jen k pokusu, když zároveň uzavřel, že jednání svědkyně H. Š. vůči svědku Ing. S. B. dne 8. 7. 2010 nelze s přípravným jednáním obviněných spojovat.
Odvolací soud se podle nejvyššího státního zástupce soustředil především na závěrečnou fázi jednání obviněných (odehrávající se okolo dne 8. 7. 2010), kdy sice svědkyně H. Š. nabídla úplatek Ing. S. B., avšak učinila tak za asistence policie, tedy při absenci naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu uplácet. Stranou pozornosti odvolacího soudu ale podle nejvyššího státního zástupce zůstaly aktivity obviněných v prvotní fázi celého jednání, kdy o policejní provokaci vůbec hovořit nelze. Odvolací soud se tak nevypořádal náležitě s právním posouzením celého skutku tak, jak byl vymezen podanou obžalobou obvodní státní zástupkyně pro Prahu 1. Jde o tu část jednání obviněných, jež časově spadá před okamžik zahájení úkonů trestního řízení na základě oznámení svědkyně H. Š., tj. do dne 2. 7. 2010.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, uvedl nejvyšší státní zástupce, že obvinění J. K. a B. Ch. předali již koncem dubna obviněnému JUDr. J. M. částku ve výši 100.000,- Kč, přičemž takto předanou částku označují jako zálohu na odměnu za právní služby obviněného JUDr. J. M. Městský soud ale ve svém rozhodnutí na str. 17 až 18 uvedl, že obviněný JUDr. J. M. se pokusí zajistit úspěch v odvolacím řízení „eventuálně i“ úplatkem. Připustil tedy, že na základě učiněných skutkových zjištění tyto finanční prostředky lze považovat za úplatek poskytnutý v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce také závěr městského soudu, že jednání obviněných nemůže být považováno za trestné, protože zastoupení právníkem, jehož cílem je ovlivnění určité právní záležitosti, je činností zcela legitimní, je v daných souvislostech ve zřejmém extrémním rozporu s provedenými důkazy. Této úvaze odporuje podle nejvyššího státního zástupce to, že obviněný JUDr. J. M. ve prospěch svých „klientů“ v oficiálním postavení právního zástupce v daném odvolacím řízení nijak nevystupoval a naopak dne 27. 5. 2012 výslovně rozmlouval obviněnému B. Ch. podání správní žaloby. Z obsahu provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, je pak podle něj jednoznačně zřejmé srozumění obviněného B. Ch. s tím, že uvedená částka bude skutečně sloužit jako úplatek pro odpovědného pracovníka Ministerstva dopravy ČR, s cílem dosáhnout vyhovění odvolání Sociálního družstva Benna proti zamítavému rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen STK).
Skutečná povaha předávané hotovosti jakožto úplatku je podle nejvyššího státního zástupce patrná i ze záznamu monitorované schůzky mezi svědkyní H. Š., svědkem V. S. a obviněným J. K. ze dne 28. 5. 2010. Při této schůzce hovoří obviněný J. K. o předání hotovosti za účelem podplacení, když hovoří o někom, kdo za peníze věc domlouvá a o dělení částky na dvě části. Zaznamenané výroky obviněných jsou podle názoru nejvyššího státního zástupce natolik konkrétní, že z nich lze dovodit jejich povědomost o tom, že předávaná částka, či alespoň její část, byla určena jako úplatek pro odpovědného pracovníka Ministerstva dopravy ČR. Obvinění B. Ch. i J. K. přitom jednoznačně počítali s předáním úplatku s cílem ovlivnění odvolacího správního řízení. Ve vztahu k předání uvedené hotovosti obviněným B. Ch. (po dohodě s obviněným J. K.) jakožto úplatku tak lze v případě těchto obviněných dovodit zavinění nejméně ve formě úmyslu nepřímého, jak má na mysli ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že jím předané peníze mohou posloužit jako úplatek odpovědnému pracovníkovi Ministerstva dopravy a pro tento případ s tím byl srozuměn. Rovněž obviněný JUDr. J. M. jednoznačně věděl, že předmětná částka měla sloužit jakožto úplatek, když sám hovořil o tom, že uvedená částka měla být předána „z ruky do ruky“ jako protiplnění za vyhovění podanému odvolání. Nejvyšší státní zástupce tedy nesouhlasí se závěry městského soudu, že z obsahu provedených operativně pátracích prostředků takové skutečnosti nevyplývají.
Podle nejvyššího státního zástupce je potřeba jednání obviněných posoudit podle ustanovení trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť k prvotnímu kontaktu mezi zástupci Sociálního družstva Benna a obviněným JUDr. J. M. došlo v únoru 2010, přičemž k předání finanční hotovosti tomuto obviněnému došlo v druhé polovině dubna 2010. Trestní odpovědnost pro trestný čin podplacení je podle nejvyššího státního zástupce v novém trestním zákoníku konstruována šířeji, nežli tomu bylo za účinnosti předcházející právní úpravy, když umožňuje postih rovněž poskytnutí úplatku pro jiného . Postačí tedy, že úplatek je poskytnut i jiné osobě s cílem, aby byl v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu předán. Současná právní úprava tak pokrývá nejen přímé podplacení, ale rovněž formu určitého „ nepřímého podplacení “ prostřednictvím jiné osoby. Uvedené právní posouzení lze podle nejvyššího státního zástupce aplikovat na jednání obviněných B. Ch., J. K. a JUDr. J. M. Obvinění B. Ch. a J. K. takto ve smyslu §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku poskytli obviněnému JUDr. J. M. finanční prostředky, jež byly podle jejich představ určeny pro jiného, zjevně v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Poskytnuté finanční prostředky podle představy obviněných zjevně musely směřovat vůči odpovědnému úředníkovi státní správy. Ve vztahu k poskytnutí úplatku lze přitom na straně obviněných B. Ch. a J. K. dovodit nejméně zavinění ve formě úmyslu nepřímého, kterážto forma úmyslu není v případě uvedeného trestného činu vyloučena. Obviněný JUDr. J. M. přitom v uvedeném jednání podle státního zástupce zcela vědomě sehrál roli účastníka a právě za korupčním účelem uvedenou částku od obou obviněných převzal.
Za podstatnou vadu v právním hodnocení městského soudu považuje nejvyšší státní zástupce závěr (srov. str. 19 napadeného rozsudku), že jednání obviněných zůstalo ve fázi určité přípravy, jež však v konkrétním případě trestná není. Trestný čin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku je dokonán již v okamžiku předání neoprávněné výhody pro jiného, nikoli až okamžikem, kdy takto poskytnutá neoprávněná výhoda „dojde“ uvažovanému adresátovi. Podle názoru nejvyššího státního zástupce v nyní přezkoumávaném případě již objektivní stránka uvedeného trestného činu naplněna byla, když k předání částky určené v představě pachatelů (tj. obviněných B. Ch. a J. K.) jako úplatek skutečně došlo a s tímto cílem uvedenou částku, tedy úplatek, předali obviněnému JUDr. J. M. Jednání těchto obviněných je proto třeba právně posoudit jako spolupachatelství zločinu podplacení podle §23 tr. zákoníku k §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného JUDr. J. M. je pak podle nejvyššího státního zástupce na místě považovat za účastenství ve formě návodu ke zločinu podplacení podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když v obviněných vzbudil rozhodnutí předmětný úplatek předat. Případně by mohlo být jednání obviněného JUDr. J. M. posouzeno jako účastenství ve formě pomoci ke zločinu podplacení podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když samotný akt převzetí částky s vědomím, že se jedná o úplatek, lze považovat za umožnění, či usnadnění spáchání trestného činu pachateli.
Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že odvolací soud pominul možné právní posouzení jednání obviněných jako pozitivního skutkového omylu. O takovou situaci se jedná, když pachatel se domnívá, že existují všechny znaky podmiňující jeho trestní odpovědnost, avšak ve skutečnosti některý znak chybí. V případě skutkového stavu, který sám soud II. stupně považuje za pravděpodobný (str. 13 – 14 rozsudku odvolacího soudu), obvinění byli nejméně srozuměni s tím, že k dosažení požadovaného účelu, tj. poskytnutí povolení k provozování STK, bude třeba poskytnout úplatek a s tímto vědomím uvedenou částku předali. Vzhledem k tomu, že svědkyně H. Š. ve skutečnosti žádné aktivity v tomto směru nejenže nečinila (resp. činila tak až později a s asistencí policie), ale obviněné v tomto směru zjevně mystifikovala, obvinění jednali v důsledku mylného přesvědčení o tom, že takto předané peníze jsou úplatkem sloužícím k ovlivnění rozhodování na Ministerstvu dopravy. Obvinění mylně předpokládali, že poskytují pro jiného úplatek vůči úřední osobě, ač to neodpovídalo skutečnosti, neboť žádné předávání úplatku svědkyně H. Š. nezprostředkovávala a patrně to ani nehodlala. V takovém případě lze hovořit na straně obviněných B. Ch. a J. K. o pokusu zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v důsledku pozitivního skutkového omylu, zatímco na straně obviněného JUDr. J. M. o účastenství na pokusu zločinu podplacení. Odvolací soud se takovým posouzením vůbec nezabýval.
Nejvyšší státní zástupce rovněž zmínil možnost, že obviněný JUDr. J. M. ve skutečnosti nebyl srozuměn s tím, že ve věci zajistí předání poskytnutého úplatku, ale danou částku si ponechal pro svou potřebu (případně pro potřeby svědkyně H. Š.). Takové jednání by bylo na místě posoudit tak, že obviněný takto sebe obohatil tím, že ohledně úplatného zajištění úspěchu v odvolacím řízení, popřípadě i mimo odvolací řízení, uvedl obviněné B. Ch. a J. K. v omyl. V takovém případě by bylo možno jednání obviněného JUDr. J. M. právně posoudit jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, když tímto způsobem takto obviněným B. Ch. a J. K. způsobil větší škodu. I v takovém případě by však bylo na místě jednání obviněných B. Ch. a J. K. právně posoudit v souladu se zásadami posouzení skutkového omylu pozitivního jako pokus zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Při tomto právním hodnocení nelze, jak činí městský soud, přihlížet k subjektivnímu hodnocení obviněných B. Ch. a J. K., kteří se za poškozené jednáním obviněného JUDr. J. M. nepovažovali. Nejvyšší státní zástupce v tomto směru odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 52/2012.
Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že výklad pojmu poskytnutí úplatku pro jiného ve smyslu §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku není doposud judikatorně řešen. Rovněž i proto je na místě, aby se k této otázce Nejvyšší soud vyslovil.
Podle nejvyššího státního zástupce tedy odvolací soud pochybil, pokud shledal, že obvinění svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný JUDr. J. M., který se naopak ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Poukázal zejména na způsob jednání svědkyně H. Š., který považuje za podvodný, v tomto případě došlo z její strany k předstírání toho, že má na Ministerstvu dopravy kontakt na úředníka, který si jí údajně řekl za vyřízení záležitosti o úplatek. Poukázal na její lživé tvrzení (do telefonu dne 8. 7. 2010), které mělo nepochybně povahu cílené provokace k trestnému jednání. Obviněný v této souvislosti poukázal především na skutečnost, že policie v této věci vystupovala již od počátku nestandardním a účelovým způsobem. V tomto směru zrekapituloval některé údaje týkající se trestního řízení. Uvedl, že usnesením ze dne 9. 2. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby, ve kterém se uvádí, že trestní oznámení H. Š. bylo podáno již dne 2. 7. 2010, poznatky o jeho trestné činnosti však pocházejí údajně již z května 2010. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán dne 12. 5. 2010 a úkony podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. (sledování osob a věcí) byly zahájeny dne 11. 5. 2010. Pokud jde o obsah příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (který je součástí trestního spisu) obviněný poukazuje na to, že tento byl vydán pod smyšlenou a falešnou záminkou v době, kdy ještě žádná trestná činnost neprobíhala. Vydání tohoto povolení bylo tedy podle obviněného dosaženo podvodem. Obviněný v této souvislosti podrobně cituje z obsahu trestního spisu a odkazuje na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 789/06, přičemž je přesvědčen, že úkony prováděné na základě povolení k odposlechu směřovaly již k šetření v jiné trestní věci, než pro kterou bylo zahájeno. Jednání svědkyně H. Š. považuje obviněný za zjevnou provokaci ke spáchání trestného činu. Překročila svou pasivní roli v případu a byla to podle obviněného ona, kdo byl aktivní a kdo před orgány policie lživě předstíral, že dochází k trestné činnosti, a kdo se choval tak, aby v dalších osobách vzbudil zájem trestný čin uskutečnit. Jde tedy v daném případě o zjevnou policejní provokaci, která nemůže být podle obviněného základem pro trestní obvinění jiné osoby (III. ÚS 597/99). Poukázal také na to, že věc (v níž byl vydán předmětný příkaz k odposlechu) byla odložena, přičemž obviněný nebyl do dnešního dne vyrozuměn podle §88 odst. 8 tr. ř. Opakovaně zdůraznil, že důkazy, o které se opírá obžaloba v právě projednávané věci, byly získány na základě lživých tvrzení a účelových manipulací. Poukázal na další nesrovnalost v jeho trestní věci, když dne 7. 2. 2011 byl soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 vydán příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, v němž ovšem není uvedeno, že se jedná o neodkladný úkon ani jeho neodkladnost není v příkazu odůvodněna. Dne 9. 2. 2011 došlo v 06:00 hodin k zadržení jeho osoby jako podezřelého, poté byl v 08:40 vyslechnut jako podezřelý, v 11:30 – 14:45 hodin byla provedena prohlídka nebytových prostor – jeho kanceláře, usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 9. 2. 2011 ve 20:12 hodin. Obviněný má tedy za to, že prohlídka jeho kanceláře byla provedena ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladný úkon, avšak neodkladnost nebyla v příkazu vůbec uvedena ani odůvodněna. Podle obviněného je tak tento příkaz ze dne 7. 2. 2011 nezákonný a protiústavní. V této souvislosti poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu v tomto směru. Podle obviněného nejvyšší státní zástupce od těchto skutečností odhlíží, jako by pro věc nebyly podstatné. Obviněný je však přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákonnosti trestního procesu, zásady presumpce neviny a zásady volného hodnocení důkazů.
S ohledem na výše uvedené obviněný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., případně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., nebo aby dovolání podle §265j tr. ř. zamítl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil také obviněný B. Ch. Domnívá se, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné a s argumenty uvedenými v dovolání se neztotožňuje. V napadeném rozhodnutí neshledává žádné nedostatky, neboť odvolací soud posuzoval jednání obviněných z několika úhlů pohledu a vždy dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že obvinění svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu ani po stránce objektivní ani subjektivní. Odvolacímu soudu tak podle obviněného B. Ch. nelze vytknout žádné pochybení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
III.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuálně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, toto obsahuje několik variant možného právního posouzení jednání obviněných, když se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že jejich jednání nepřekročilo v daném případě beztrestné stadium přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, resp. nedošlo ani k pokusu. Tyto námitky sice obecně odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich podstatou je ale názor nejvyššího státního zástupce, že stranou pozornosti odvolacího soudu zůstaly aktivity obviněných v prvotní fázi celého jednání, kdy o policejní provokaci vůbec nelze hovořit a odvolací soud se tak nevypořádal s právním posouzením celého skutku. Konkrétně s jednáním obviněných před zahájením úkonů trestního řízení dne 2. 7. 2010, ke kterému došlo na základě trestního oznámení svědkyně H. Š.
V souvislosti s tím nejvyšší státní zástupce uvedl, že podle skutkových zjištění soudů obvinění J. K. a B. Ch. předali již koncem dubna (2010) obviněnému JUDr. J. M. částku 100.000,- Kč, kterou označují jako zálohu na odměnu za právní služby tohoto obviněného. S odkazem na str. 17-18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ale k tomu namítá, že odvolací soud sám dovozuje, ač v podstatě v tomto směru akceptoval obhajobu obviněných, že uvedená částka nebyla zálohou na právní služby, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že obviněný JUDr. J. M. se pokusí zajistit úspěch v odvolacím řízení „eventuálně i úplatkem“. Podle nejvyššího státního zástupce tak samotný odvolací soud připustil skutečnost, že dané finanční prostředky lze považovat za úplatek poskytnutý v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Jednoznačný závěr o srozumění obviněného B. Ch. s tím, že uvedená částka bude skutečně sloužit jako úplatek pro odpovědného pracovníka Ministerstva dopravy ČR, s cílem dosáhnout vyhovění odvolání Sociálního družstva Benna, podle nejvyššího státního zástupce vyplývá také z obsahu provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. sledování osob a věcí, jakož i ze záznamu monitorované schůzky mezi svědkyní H. Š., svědkem V. S. a obviněným J. K. dne 28. 5. 2010. Ve vztahu k předání uvedené hotovosti (po dohodě s obviněným J. K.) jakožto úplatku, tak lze podle nejvyššího státního zástupce u těchto obviněných dovodit zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž také obviněný JUDr. J. M. jednoznačně věděl o účelu předmětné částky jako úplatku, když sám hovořil, že měla být předána „z ruky do ruky“ jako protiplnění za vyhovění podanému odvolání. V souvislosti s tím nejvyšší státní zástupce namítá, že pokud podle odvolacího soudu z obsahu provedených operativně pátracích prostředků takovéto závěry nevyplývají, je takovéto hodnocení zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Uvedenými námitkami se ale dovolání nejvyššího státního zástupce dostává do polohy primárně skutkové, a tedy mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého lze namítat tzv. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší státní zástupce sice v úvodu dovolání nesprávné právní posouzení skutku namítá a domáhá se, aby byl skutek právně posouzen v podstatě v souladu s odsuzujícím rozsudkem soudu I. stupně, který byl zrušen dovoláním napadeným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze. Jeho alternativní hmotně právní námitky o dokonaném trestném činu podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, o spolupachatelství a účastenství ve formě návodu nebo pomoci, jakož i o pozitivním skutkovém omylu a z toho vyplývajícím pokusu zločinu podplácení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (J. K., B. Ch.), o účastenství na tomto pokusu (JUDr. J. M.), či o možném právním posouzení jednání obviněného JUDr. J. M. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vycházejí ale z odlišného skutkového stavu, než jej po zhodnocení provedených důkazů zjistil soud odvolací. Proto nejsou tyto námitky, byť samy o sobě hmotně právní, způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce se předně totiž domáhá jiných skutkových zjištění zejména v tom směru, že odvolací soud sám připustil skutečnost, že dané finanční prostředky lze považovat za úplatek poskytnutý v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu. Takový závěr ale odvolací soud z provedených důkazů neučinil. Rovněž úvaha odvolacího soudu o nepřekročení stadia přípravy je tímto soudem uvedena ve vztahu k hypotetickému průběhu skutkového děje (viz „i kdyby bylo lze bez sebemenších pochybností dovodit“ - strana 19 odůvodnění napadeného rozsudku), při kterém by spoluobvinění byli ve vzájemné shodě „vědomě otevřeni nabídnutí úplatku“ prostřednictvím svědkyně H. Š. a k tomuto účelu by obviněného JUDr. J. M. a uvedenou svědkyni „finančně vybavili“.
Nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud pominul, resp. že stranou jeho pozornosti zůstaly aktivity obviněných v prvotní fázi celého jednání do dne 2. 7. 2010, kdy na základě trestního oznámení svědkyně H. Š. byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že se odvolací soud v rámci hodnocení důkazů, a uvádění svých úvah, kterými se řídil při hodnocení důkazů, opakovaně zabýval celým jednáním obviněných (např. str. 9 – celková časová rekapitulace jednání; str. 13 – úvahy k výrokům z odposlechů, se závěrem o neexistenci hodnověrného důkazu o nabídce úplatku před 7. 7. 2010). Nelze také přisvědčit v podstatě stěžejní námitce nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud sám dovozuje, že částka ve výši 100 000,- Kč, předána spoluobviněnými JUDr. J. M. koncem dubna 2010, není zálohou na odměnu za jeho právní služby. Dovodil-li nejvyšší státní zástupce tento závěr z úvah odvolacího soudu na str. 17-18 jeho rozsudku, kde tento soud mj. uvedl, že obviněný JUDr. J. M. se pokusí zajistit úspěch v odvolacím řízení „eventuálně i úplatkem“, jedná se o úvahy odvolacího soudu ve vztahu k jedné z odmítnutých skutkových alternativ, kterou odvolací soud označil sice za nejpravděpodobnější, ale vzhledem k důkazní situaci charakterizované řadou „bílých míst“ ohledně konkrétního obsahu jednání mezi obviněnými a H. Š. dospěl k závěru, že nelze tuto alternativu s udržitelnou mírou jistoty považovat za „nalezenou“, tedy prokázanou. Odvolací soud, který na základě provedených důkazů dospěl k celkem třem reálně možným skutkovým alternativám [viz str. 17 odůvodnění rozsudku: alternativa a) podle obžaloby, b) podle obhajoby a c) již zmíněná nejpravděpodobnější třetí alternativa], se za použití zásady „in dubio pro reo“ přiklonil k alternativě b), když podle jeho názoru ani relativně vyšší míra pravděpodobnosti, při možnosti jiných skutkových alternativ, k odsouzení nestačí a je tak nutno přijmout za skutková zjištění alternativu pro obviněné nejpříznivější.
Přijetím alternativy b) jako verze obhajoby, tak odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že svědkyně H. Š. v rámci spolupráce s obviněným JUDr. J. M. v jeho právní kanceláři projevila aktivní zájem vyřizovat zakázku pro družstvo Benna, tento obviněný její iniciativní nabídku bez námitek přijal, načež ji obviněnému J. K. a svědku V. S. prezentoval jako svou kolegyni a právničku, která bude věc nadále vyřizovat. Vše další pak ponechal na ní, aniž ji pověřil nabídkou či poskytnutím úplatku.
Tento svůj skutkový závěr odvolací soud pak podrobně odůvodnil na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů (viz str. 18 rozsudku), které lze stručně shrnout tak, že se kromě několika neurčitých narážek na podplácení, vyplývajících z odposlechů telefonátu, nepodařilo zajistit žádný důkaz, který by alespoň jako významná indicie podporoval možnost přípravy nebo přímo nabídky úplatku ze strany obžalovaných. Pouze reálnou možnost této alternativy odůvodnil tím, že z odposlechů telefonátů vyplývá „několik neurčitých narážek na podplacení, jež lze vykládat přinejmenším stejně dobře jako jasný náznak skutečně se odehravšího podplacení ministerského úředníka ze stotisícové částky svěřené JUDr. M.“ nebo je lze vykládat jako projev „ve zdejších krajích nikoli zcela ojedinělých náznaků nepoctivých vykonavatelů právních a podobných služeb, že bylo třeba vynaložit peníze na úplatky veřejných činitelů, ačkoli ve skutečnosti nedošlo ani k pokusu o to“ a konečně jako možný „odraz nepravdivých informací svědkyně Š.“. Je tak zřejmé, že odvolací soud ve skutkové variantě, kterou vzal za prokázanou, nehodnotí účel poskytnutí dané peněžní částky ze strany obviněných J. K. a B. Ch., jako úplatek. Pouze ve vztahu k jednání obviněného JUDr. J. M. uvádí tři možné varianty jeho jednání, tedy buď jeho skutečné podplácení nebo snaha o něj, nebo podvodné jednání vůči uvedeným spoluobviněným bez podplácení a ve snaze se obohatit a konečně jeho možné jednání vycházející z nepravdivých informací svědkyně H. Š. o poskytnutí úplatku. Tím ale odvolací soud v jím přijaté skutkové variantě neprezentuje závěr, že dané finanční prostředky byly poskytnuty jako úplatek v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, jak nejvyšší státní zástupce uvádí v dovolání.
Obecně lze k výkladu §332 odst. 1 tr. zákoníku (věta první) uvést, že podle tohoto ustanovení se trestného činu podplacení dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Oproti trestnému činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb. účinný do 31. 12. 2009), byla skutková podstata tohoto trestného činu v trestním zákoníku doplněna o slova „nebo pro jiného“. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se tím tento trestný čin upřesňuje tak, aby pokrýval jak přímé přijetí úplatku a podplacení, tak i nepřímé takové úplatkářství prostřednictvím jiné osoby a trestní odpovědnost prostředníka pak bude posuzována podle formy a míry jeho zavinění buď jako spolupachatelství nebo jako účastenství. V tzv. velkém komentáři k trestnímu zákoníku (Trestní zákoník II, Šámal a kolektiv, Nakladatelství C.H.BECK, I. vydání 2010 - str. 2892) je v souladu s tím uvedeno, že osoba, které je poskytnut, nabídnut nebo slíben úplatek, může být jednak osoba obstarávající věci obecného zájmu, ale též prostředník mezi pachatelem a touto osobou. Nejde však o osobu, která má pouze intervenovat. K naplnění skutkové podstaty §332 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby osoba která obstarává věci obecného zájmu, úplatek, jeho nabídku či slib přijala nebo s ním souhlasila. Odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele. Nejvyšší soud tedy v obecné rovině souhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, že trestný čin podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán nejen poskytnutím (nabídnutím nebo slibem) úplatku přímo osobě obstarávající věci obecného zájmu, ale také již jen jeho poskytnutím prostředníkovi za účelem, aby úplatek předal osobě obstarávající věci obecného zájmu, které je úplatek určen. Pokud by odvolací soud v tomto případě dospěl ke skutkovému zjištění, že peníze byly spoluobviněnými poskytnuty JUDr. J. M. byť i eventuálně jako úplatek pro pracovníka daného ministerstva, což se ale podle tohoto soudu nestalo, byl by tímto prostředníkem v daném případě obviněný JUDr. J. M., přičemž na tomto jeho postavení by nic neměnila skutečnost, že pracovník daného ministerstva Ing. S. B. předem nebyl vůbec o snaze či úmyslu poskytnout mu úplatek informován a ani skutečnost, že obviněný JUDr. J. M. mu také žádnou takovou nabídku osobně neučinil. Odvolací soud ale dospěl ke skutkovému zjištění v souladu s jeho obhajobou, že pouze jednáním s uvedeným pracovníkem ministerstva pověřil svoji spolupracovnici H. Š., spoluobvinění J. K. a B. Ch. mu nepředali částku 100.000,- Kč s vědomím, že alespoň její část bude sloužit jako úplatek pro odpovědného pracovníka ministerstva v souvislosti s jeho rozhodováním o odvolání družstva Benna, ale jednalo se pouze o odměnu za jeho právní služby. Pokud by odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá dovoláním, pak by oba uvedení spoluobvinění jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §332 odst. 1 tr. zákoníku pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytli úplatek. Obviněný JUDr. J. M. by pak jako zprostředkovatel byl účastníkem na tomto trestném činu hlavních pachatelů.
Nejvyšší soud ve věci neshledal ani namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který by jako jediný mohl odůvodnit výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání. K otázce hodnocení důkazů postačí odkázat na úvahy, které odvolací soud vyčerpávajícím způsobem uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku a s kterými se Nejvyšší soud ztotožnil. Pouze na doplnění lze uvést, že již z prvního odposlechu telefonického hovoru dne 26. 5. 2010 mezi obviněnými, kdy B. Ch. oznamoval JUDr. J. M. doručení zamítavého rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR o odvolání, obviněný JUDr. J. M. reaguje tak, že pan náměstek měl slíbit něco jiného. To plně koresponduje s výpověďmi obviněných o aktivním vstupu svědkyně H. Š. do celé věci s tím, že má na ministerstvu známého (náměstka), který by mohl ve věci poradit, resp. pro ni není problém ve věci pomoci. Tato skutečnost potvrzuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu a hodnocení role této svědkyně v celé věci.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš