ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.559.2013.2
sp. zn. 7 Tdo 559/2013-I-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 12. 6. 2013 dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 3 To 425/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 260/2011 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 3 To 425/2012, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 1 T 260/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 1 T 260/2011, byl obviněný T. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Vyškově v podstatě v tom, že obviněný v době nejméně od počátku roku 2007 do konce června 2011 v B., okr. V., a v B., v několika desítkách případů pohlavně zneužil S. D., dceru své tehdejší družky, tím, že ji nutil sledovat pornografické filmy, svlékal sebe i ji, nutil ji, aby mu držela pohlavní úd a hýbala jím nahoru a dolů, masturboval před ní, nutil ji u toho říkat vulgární výrazy, několikrát jí po předchozí lubrikaci vsouval do konečníku prsty, pohlavní úd a různé erotické pomůcky, nejméně jednou jí lízal přirození a líbal ji na ústa, několikrát jí vsunul pohlavní úd do úst, přičemž v jednom případě u něho došlo k ejakulaci do úst poškozené, a rovněž u něho docházelo k vyvrcholení na nohy poškozené. Podle těchto zjištění obviněný dlouhodobě vystavil poškozenou nebezpečí, že si osvojí takové zájmy a návyky, které jsou v rozporu se zásadami morálky, zejména v oblasti sexuálního života a partnerského vztahu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 3 To 425/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Těžištěm námitek obviněného bylo tvrzení, že se nedopustil jednání, pro které byl odsouzen. Podle obviněného se v dané věci jedná o extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními a tudíž i o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný zvláště namítl, že soudy opřely skutková zjištění o výpověď poškozené, kterou učinila před zahájením trestního stíhání, která nebyla podpořena žádným dalším objektivním důkazem a kterou sama poškozená po zahájení trestního stíhání ještě v přípravném řízení odvolala a označila za vymyšlenou a nepravdivou. Obviněný vytkl, že soudy pochybily, pokud zamítly jeho návrh, aby poškozená byla jako svědkyně vyslechnuta v řízení před soudem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo aby po zrušení obou rozhodnutí přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukázal na podobnost posuzovaného případu s kauzou, v níž Ústavní soud nálezem ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, zrušil rozhodnutí obecného soudu (shodou okolností usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. 4 To 266/2003 – pozn. Nejvyššího soudu) pro rozpor se zásadami spravedlivého procesu. Podle státního zástupce je v projednávané věci odsuzující výrok založen na svědecké výpovědi poškozené, kterou sama poškozená odvolala a která s výjimkou období vztahujícímu se k létu 2011 neměla podporu žádného dalšího důkazu, který by byl objektivní v tom smyslu, že by nepocházel od poškozené, a který by ukazoval na to, že obviněný se dopouštěl pohlavního zneužívání poškozené již od počátku roku 2007. V tomto ohledu státní zástupce souhlasil s tím, že tu je namítaný extrémní rozpor. Státní zástupce také konstatoval, že pokud soudy nevyhověly návrhu obviněného a nevyslechly poškozenou, porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť z jejich strany šlo o tzv. opomenutý důkaz. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také veškerá další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že dovolacím důvodem je porušení hmotného práva při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možno namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, protože skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že předmětem právního posouzení může být pouze skutek, který byl zjištěn při dodržení elementárních pravidel spravedlivého procesu.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může vyvstat i v důsledku toho, že z okruhu důkazů, na nichž se zakládá odsuzující výrok, je vyloučen úkon, který je pro podstatný rozpor se zákonem nepoužitelný jako rozhodující usvědčující důkaz, a zbývající důkazy vinu obviněného neprokazují.
V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o onen výjimečný případ, kdy skutková zjištění soudů stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Ústředním problémem celého dokazování bylo posouzení svědeckých výpovědí poškozené. Poškozená byla jako svědkyně vyslechnuta dvakrát, poprvé dne 3. 8. 2011 a podruhé dne 21. 9. 2011. Obě výpovědi jsou z hlediska svého obsahu v totálním protikladu, protože poškozená v první výpovědi usvědčovala obviněného a v druhé výpovědi odvolala svá usvědčující tvrzení a označila je za nepravdivá a vymyšlená.
Otázku, která ze svědeckých výpovědí poškozené může být považována za podklad skutkových zjištění soudu, nelze správně vyřešit, nepřihlédne-li se k procesním okolnostem, za nichž byly tyto výpovědi učiněny. Významný rozdíl mezi nimi vyplývá z toho, že trestní stíhání obviněného bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 8. 8. 2011, které bylo téhož dne doručeno obviněnému. První svědecká výpověď poškozené učiněná dne 3. 8. 2011 tedy spadá do doby před zahájením trestního stíhání a z protokolu o výslechu je patrno, že tento úkon byl proveden podle §158 odst. 8 tr. ř. (v tehdy účinném znění, nyní §158 odst. 9 tr. ř.) a podle §158a odst. 8 tr. ř., přičemž byl označen za neodkladný a neopakovatelný. Výslechu byly přítomny státní zástupkyně, soudkyně a pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (tj. nikoli též obhájce, který v té době ve věci ještě nevystupoval a tudíž nemohl být o výslechu ani vyrozuměn). Druhá svědecká výpověď poškozené učiněná dne 21. 9. 2011 spadá do doby po zahájení trestního stíhání a podle protokolu o výslechu byli tomuto úkonu přítomni pracovnice sociálně právní ochrany dětí a dva obhájci obviněného. Okresní soud ve Vyškově provedl důkaz svědeckou výpovědí poškozené tak, že podle §102 odst. 2 tr. ř. přečetl oba protokoly, přičemž zamítl návrh obviněného, aby poškozená byla v hlavním líčení osobně vyslechnuta.
Z hlediska účasti procesních stran při zjišťování skutkového stavu, který má být podkladem rozhodnutí soudu, se za spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod považuje proces kontradiktorní. To ve vztahu k dokazování znamená, že odsuzující výrok musí být založen na takových usvědčujících důkazech, které byly provedeny za podmínek kontradiktornosti. Pokud je usvědčujícím důkazem výpověď svědka – a zejména za situace, kdy je jediným či rozhodujícím usvědčujícím důkazem – zajišťuje se kontradiktornost tím, že se obviněnému nebo jeho obhájci umožní být výslechu svědka přítomen a klást svědku otázky. Jde o významný prostředek kontroly věrohodnosti usvědčující výpovědi svědka a o jedno z minimálních práv obviněného, které je zakotveno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Případný deficit kontradiktornosti se považuje za závažné zkrácení práva obhajoby, které je přijatelné pouze za podmínky, že je přiměřeně kompenzováno, např. tím, že se ohledně rozhodných skutečností kontradiktorně provedou jiné relevantní důkazy, byť jen nepřímé.
Kontradiktornost řízení podle trestního řádu České republiky je zajištěna mimo jiné tím, že úkony, které mají být použity jako důkaz a tedy i jako podklad meritorního rozhodnutí soudu, se provádějí zásadně po zahájení trestního stíhání a že úkonům provedeným před zahájením trestního stíhání se přiznává důkazní relevance jen jako výjimka.
Výslech poškozené před zahájením trestního stíhání nebyl neodkladným ani neopakovatelným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. Pokud byla neodkladnost v protokole o výslechu odůvodněna tím, že se jedná o důkaz, na základě kterého „bude rozhodnuto o dalším postupu“, pak je třeba konstatovat, že k zahájení trestního stíhání postačovalo, aby si policejní orgán opatřil podle §158 odst. 3 tr. ř. jednak vysvětlení od M. D., otce poškozené, který byl oznamovatelem trestného činu a své poznatky měl od Z. M., která podle oznamovatele trestného činu měla poznatky přímo od poškozené, neboť ta se jí s věcí podle údajů oznamovatele svěřila. Vysvětlení těchto dvou osob bylo z hlediska podmínek pro zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. dostatečné jak k identifikaci osoby, která měla být pachatelem, tak i k základní identifikaci jednání, jímž měl být spáchán trestný čin. K oznámení trestného činu došlo dne 1. 8. 2011 a trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 8. 2011. Byl tu tedy krátký časový úsek, který umožňoval vyčkat s výslechem poškozené v procesním postavení svědkyně na dobu po zahájení trestního stíhání a provést výslech za splnění podmínek kontradiktornosti, tj. za situace, kdy by byl obhájce obviněného o výslechu vyrozuměn a kdy by mu bylo umožněno zúčastnit se výslechu a klást svědkyni otázky. Výslech poškozené tím pádem nebyl neodkladný. Pokud byla neopakovatelnost v protokolu o výslechu odůvodněna tím, že „výslech se týká okolností, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku S. D. mohlo nepříznivě ovlivňovat její následný duševní a mravní vývoj“, pak je nutno poznamenat, že jde jen o parafrázi textu ustanovení §102 odst. 1 tr. ř., dále že povaha uvedených okolností nijak nesouvisela s dobou konání výslechu z toho hlediska, zda bude proveden před zahájením nebo po zahájení trestního stíhání, a konečně že tyto okolnosti nemohly být dobou konání výslechu nijak dotčeny, neboť se nezměnily tím, že policejní orgán přistoupil k výslechu před zahájením trestního stíhání. Ostatně o tom, že výslech poškozené nebyl neopakovatelným úkonem, nakonec nejlépe svědčí skutečnost, že byl dne 21. 9. 2011 opětovně proveden.
Postup spočívající ve výslechu poškozené jako svědkyně před zahájením trestního stíhání bylo možno podle §158 odst. 8 tr. ř. uplatnit nanejvýš z toho důvodu, že poškozená byla osobou mladší patnácti let. Citované usnesení totiž uvádí osobu mladší patnácti let mezi osobami, které policejní orgán vyslechne jako svědky před zahájením trestního stíhání. Přitom není nutné, aby šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, jak je zřejmé z toho, že neodkladnost a neopakovatelnost úkonu na straně jedné a výslech osoby mladší patnácti let na straně druhé jsou samostatné důvody k postupu podle §158 odst. 8 tr. ř., které se vzájemně nepodmiňují.
Pojmovým znakem výslechů svědků provedených podle §158 odst. 8 tr. ř. před zahájením trestního stíhání je nedostatek kontradiktornosti. Tento nedostatek je zmírněn tou částí ustanovení §158 odst. 8 tr. ř., v níž je stanoveno, že pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle §164 odst. 4 tr. ř, lze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst pouze podle §211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř. a jinak je lze pouze předestřít podle §212 tr. ř. To má dva důsledky. Prvním důsledkem je, že možnost čtení protokolu v hlavním líčení (navíc omezená samotným ustanovením §158 odst. 8 tr. ř.) se týká případů, kdy výslech nebyl proveden znovu po zahájení trestního stíhání. Druhým důsledkem je, že byl-li výslech proveden znovu po zahájení trestního stíhání, je relevantním důkazem tento výslech a že provedení důkazu čtením protokolu o výslechu svědka vyslechnutého podle §158 odst. 8 tr. ř. před zahájením trestního stíhání není v hlavním líčení možné. Je-li posuzovaný případ konfrontován s uvedenými důsledky ustanovení §158 odst. 8 tr. ř., pak je zjevné, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro to, aby v hlavním líčení byl proveden důkaz přečtením protokolu o výslechu poškozené jako svědkyně z doby před zahájením trestního stíhání. Výslovné znění ustanovení §158 odst. 8 tr. ř. sice odkazuje na situaci popsanou v §164 odst. 4 tr. ř., tj. na situaci, kdy policejní orgán po zahájení trestního stíhání výslech svědka provede znovu na návrh obviněného, avšak není rozumného důvodu odmítat úvahu, že stejné důsledky má postup policejního orgánu, který znovu provede výslech i z jiného podnětu, než je návrh obviněného, v dané věci z podnětu samotné poškozené, resp. příbuzné osoby. Evidentním smyslem uvedené konstrukce totiž je zajistit to, aby za situace, kdy svědek byl vyslechnut nejprve před zahájením trestního stíhání a znovu pak po zahájení trestního stíhání, měl primární důkazní význam výslech provedený po zahájení trestního stíhání.
I kdyby bylo možné považovat výslech poškozené jako svědkyně provedený dne 3. 8. 2011 za neodkladný nebo neopakovatelný úkon, nic by to neměnilo na tom, že v hlavním líčení nemohl být tento protokol přečten, ale nanejvýš předestřen podle §212 tr.ř. v případě osobního výslechu svědkyně v hlavním líčení. I ve vztahu k protokolům o výsleších osob, jejichž výslech byl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, ustanovení §158 odst. 8 tr. ř. totiž připouští čtení těchto protokolů v hlavním líčení za podmínky, že tyto osoby nebyly znovu vyslechnuty po zahájení trestního stíhání a současně že jde o čtení protokolů podle §211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. ř., přičemž jinak je lze jen předestřít podle §212 tr. ř.
Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, platí pro takový výslech ustanovení §102 odst. 1, 2 tr. ř. Podle §102 odst. 2 tr. ř. v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech, přičemž v řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1, 2 tr. ř. V řízení před soudem se postup podle §102 odst. 2 tr. ř. ovšem uplatní jen tehdy, jde-li o přečtení protokolu o výslechu, který byl proveden po zahájení trestního stíhání. Postup uvedený v §102 odst. 2 tr. ř. nelze uplatnit ohledně protokolu o výslechu, který byl proveden před zahájením trestního stíhání. Logicky to vyplývá z konstrukce postupu, který je v §158 odst. 8 tr. ř. stanoven pro případ, že před zahájením trestního stíhání je jako svědek vyslechnuta mimo jiné osoba mladší patnácti let, tj. každá osoba mladší patnácti let bez ohledu na to, o jakých okolnostech vypovídá. Byl-li výslech této osoby proveden znovu po zahájení trestního stíhání, odpadá v hlavním líčení možnost čtení protokolu o výslechu takové osoby z doby před zahájením trestního stíhání. Čtení protokolu o výslechu z doby před zahájením trestního stíhán je totiž vázáno na podmínku, že osoba nebyla znovu vyslechnuta po zahájení trestního stíhání, a zároveň je omezeno jen na případy uvedené v §211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř., přičemž nejde-li o žádný z těchto případů, lze takový protokol jen předestřít podle §212 tr. ř. Ustanovení §158 odst. 8 tr. ř. má v otázce použitelnosti protokolu o výslechu svědka vyslechnutého před zahájením trestního stíhání povahu obecného ustanovení, které se vztahuje na všechny případy v něm uvedené a zahrnuje tudíž i případy, kdy vyslýchanou osobou je osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, tj. osoba, která jinak je uvedena v §102 odst. 1 tr. ř.
Pomine-li se to, že Okresní soud ve Vyškově přečetl oba protokoly o výsleších poškozené jako svědkyně, aniž o tomto postupu rozhodl podle §102 odst. 2 tr. ř. (tj. aniž rozhodl usnesením), vyplývá z předcházejícího výkladu závěr, že v hlavním líčení nebylo možné provést důkaz přečtením protokolu o výslechu poškozené ze dne 3. 8. 2011 a že bylo možné provést důkaz jen přečtením protokolu o výslechu poškozené ze dne 21. 9. 2011. Nepoužitelnost protokolu o výslechu poškozené ze dne 3. 8. 2011 staví skutková zjištění Okresního soudu ve Vyškově do extrémního rozporu se zbývajícími důkazy, tj. s těmi důkazy, které byly provedeny v souladu se zákonem. Okresní soud ve Vyškově totiž založil skutková zjištění, která vzal za podklad odsuzujícího výroku, v rozhodující míře právě na svědecké výpovědi poškozené ze dne 3. 8. 2011, přičemž ostatní důkazy směřovaly v podstatě jen k otázce obsahové věrohodnosti jejích tvrzení a samy o sobě žádné jednání obviněného přímo neprokazovaly.
Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání spatřoval podobnost posuzované věci s kauzou, ve které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, je tato podobnost pouze v tom, že v obou případech šlo o to, že poškozená jako svědkyně v první výpovědi obviněného usvědčovala a v další výpovědi svá předcházející usvědčující tvrzení odvolala. Podstatný rozdíl mezi oběma případy však spočívá v tom, že v kauze, v níž rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, byly obě svědecké výpovědi poškozené učiněny po zahájení trestního stíhání, zatímco v posuzované věci byla první svědecká výpověď poškozené učiněna před zahájením trestního stíhání.
Za situace, kdy v hlavním líčení nebyla svědecká výpověď poškozené z doby před zahájením trestního stíhání použitelná jako důkaz a kdy bylo možno k důkazu přečíst jen protokol o výslechu poškozené jako svědkyně z doby po zahájení trestního stíhání, mohl Okresní soud ve Vyškově další dokazování, jehož obsahem by bylo nějaké sdělení poškozené, provést jedině tím, že by poškozenou osobně vyslechl jako svědkyni. Takový postup bylo možno považovat za „nutný případ“ ve smyslu §102 odst. 2 tr. ř.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně, tak rozsudek Okresního soudu ve Vyškově jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud ve Vyškově znovu rozhodne poté, co odstraní vytknuté vady.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2013
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec