ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.565.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 565/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2013 o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 108/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 T 108/2011, byl obviněný V. K. uznán vinným trojnásobným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na čtyři roky, a podle §49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na deset let.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012. Podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. uvedeným v bodě 2 a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že za trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným v bodech 1, 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na dva roky, a podle §49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti, a to veškerých činností souvisejících s prací s dětmi a mladistvými na deset let. Pro úplnost je třeba poznamenat, že trestní stíhání obviněného pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit skutkem uvedeným v bodě 2 výroku o vině, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. l písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo promlčeno.
Městský soud v Praze takto rozhodl o odvolání obviněného poté, co jeho rozsudek ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1212/2012.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 9 To 194/2012. Podle výslovného textu dovolání obviněný napadl všechny výroky tohoto rozsudku, avšak z obsahu a smyslu jeho podání je patrno, že dovolání podal proto, že rozsudkem Městského soudu v Praze zůstal v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 nedotčen výrok o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. uvedenými v bodech 1, 3. Obviněný odkázal na důvod dovolání stanovený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. a v jeho mezích namítl, že poškození nebyli svěřeni jeho dozoru, že z jeho strany nešlo o zneužití jejich závislosti, že jeho jednání nemělo takovou intenzitu, aby šlo o trestný čin, a že u něho ani nešlo o sexuální úmysl. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde o dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolacímu důvodu neodpovídají námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo osobu mladší než patnáct let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužil, spáchal-1i uvedený čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 spáchal obviněný oba trestné činy ve funkci tzv. admirála v GEMINI, o.s., sdružení dětí, mládeže a dospělých. Uvedená funkce představovala v tomto sdružení nejvyšší autoritu. Podle těchto zjištění, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spáchal obviněný
- první trestný čin v podstatě tím, že přesně nezjištěného dne v době od 27. 10. 2002 do 2. 11. 2002 na zájezdu sdružení do Francie se v hotelu v Paříži ubytoval ve dvoulůžkovém pokoji s F. Ch. , který byl v době zájezdu svěřen jeho dozoru, ležel s ním na dvoulůžku, po dobu asi 5 minut ho se zjevným sexuálním úmyslem osahával na těle, rukou mu stimuloval penis jako při masturbaci, vyptával se ho, zda ví, co má mezi nohama, a když se od něho poškozený v rámci své obranné reakce odtáhl, což obviněný pochopil jako výraz nesouhlasu, přestal se ho dotýkat (bod 1 výroku o vině),
- druhý trestný čin v podstatě tím, že přesně nezjištěného dne v červenci 2004 na letním táboře sdružení na Výrovském potoce poblíž obce B. u T. v táborové sauně, zneužívaje své autority plynoucí z jeho věku a nejvyšší funkce ve sdružení, se zjevným sexuálním úmyslem osahával V. Ž. , kterého nejprve drbal na zádech a poté mu zajel rukou mezi hýždě a prsty do konečníku, přičemž poškozeného toto jednání natolik zaskočilo a šokovalo, že se ani nestačil bránit (bod 3 výroku o vině).
Z uvedených zjištění vyplývá, že zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. byly oběma skutky evidentně naplněny.
Jednání obviněného představovalo v obou případech citelný zásah do sexuální sféry každého z poškozených, přičemž z charakteru tohoto jednání a jeho intenzity je jasné, že takto bylo také motivováno. Obviněný narušil sexuální sféru obou poškozených v takové intenzitě, kterou předpokládalo ustanovení §242 odst. l tr. zák. Poškozeného F. Ch. obviněný na dvoulůžku v hotelovém pokoji osahával, což provázel slovním projevem směřujícím k jeho pohlavnímu orgánu, a nakonec toto jednání obviněného přerostlo v manipulaci s penisem poškozeného jako při masturbaci. Poškozeného V. Ž. se obviněný v táborové sauně nejprve dotýkal na zádech pohyby odpovídajícími drbání s tím, že toto jeho jednání vyvrcholilo zasunutím prstů do konečníku poškozeného. Pokud obviněný odkazoval na č. 17/1982 Sb. rozh. tr., je třeba konstatovat, že zde byl vysloven právní názor, podle kterého jsou mimo dosah ustanovení §242 odst. l tr. zák. jen méně závažné formy jednání, které typicky spočívají např. v jednorázových letmých dotycích přes oděv. Od toho nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Uvedenou hranici však jednání obviněného ve vztahu k oběma poškozeným výrazně překročilo a nabylo tím povahy trestného činu.
Oba poškození byli svěřeni dozoru obviněného a obviněný zneužil jejich závislosti, jak to předvídalo ustanovení §242 odst. 2 tr. zák. Pro posouzení otázky, zda v poměru mezi obviněným a poškozenými byl vztah dozoru ve smyslu citovaného ustanovení, byl rozhodující faktický stav. V tomto ohledu je podstatné, že poškození v dětském věku třinácti let a necelých čtrnácti let byli svými rodiči vysláni na akce pořádané sdružením mimo jejich domov, tj. na zahraniční zájezd a na letní tábor. Obviněný se těchto akcí osobně zúčastnil v postavení odpovídajícím nejvyšší funkci ve sdružení. Tato funkce byla v rámci sdružení všeobecně uznávána a přijímána jako vrcholná autorita a vzor kladných vlastností, k jejichž vštěpování směřovala činnost sdružení. Za této situace již samotná přítomnost obviněného na uvedených akcích fakticky byla dozorem a poškození byli osobami svěřenými tomuto dozoru. Nic na tom nemění okolnost, že vedoucími akcí formálně byly jiné osoby, které zastávaly v organizační hierarchii sdružení nižší funkce než obviněný. Tím totiž nebyla na zmíněných akcích autorita obviněného vyplývající z jeho funkce nijak dotčena. Zneužití závislosti poškozených spočívalo v tom, že byli na obviněného v dané konkrétní situaci odkázáni ve zvýšené míře vyplývající z toho, že byli vzdáleni od svých rodin, že se nacházeli uvnitř společenství, které bylo ovládáno dominantní autoritou obviněného, a že pro ně bylo mimořádně obtížné vyhnout se jednání obviněného, klást mu odpor či projevit s ním jen prostý nesouhlas.
Právní posouzení obou skutků jako trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. l, 2 tr. zák. odpovídá zákonu. Je tedy jasné, že napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je nutné dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích poškozených, kteří podrobně, přesvědčivě a bez podstatnějších rozporů popsali, jakému jednání obviněného byli vystaveni a za jakých okolností k němu došlo. Z žádného důkazu nevyplynulo nic, co by odůvodňovalo pochybnost o pravdivosti svědeckých výpovědí poškozených. Pokud poškozený V. Ž. projevil určitou nejistotu v otázce, na kterém táboře se obviněný vůči němu dopustil jednání uvedeného v bodě 3 výroku o vině, a obtížněji zpětně odvozoval svou výpověď v tomto ohledu z podpůrných okolností, nijak to věrohodnost jeho výpovědi nesnižuje. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního i druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Nejistotu ve svědecké výpovědi poškozeného V. Ž. ohledně letního tábora, který byl místem spáchání skutku uvedeného v bodě 3 výroku o vině, soudy přijatelně překlenuly úvahami, které vedly k identifikaci tohoto tábora. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, ani se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec