ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.102.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 102/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání obviněného M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 7 To 153/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 43/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 80 T 43/2011, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §184 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 7 To 153/2012, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí změně skutkových zjištění uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a odsouzen podle §206 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři týdny, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. V dalším byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku sp. zn. ZK 197/2011 pro dílčí útok pokračujícího přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného pokračujícího trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že
1) dne 17. 2. 2009 v objektu Obecního úřadu H. na zasedání Zastupitelstva obce H., které bylo zároveň vysíláno přímým přenosem a poté i ze záznamu v obecní kabelové televizi, k osobě S. R. mj. uvedl, že je schizofrenik,
2) dne 1. 6. 2009 umístil na webové stránky v diskusi s názvem Arogance moci ze strany představitelů obce příspěvek, v němž se vyjadřuje o S. R. ve znění „Skoro rok upozorňuji představitele obce na nedovolené podnikání „podnikatele“, který podniká v rozporu se zákonem o ochraně zvířat proti týrání 312/2008 Sb., kdy nevlastní Řád ochrany zvířat ani povolení obce (podnikání je souč. v rozporu s dobrými mravy)“, dále „ačkoli se mi podařilo vloni zachránit týraného Rysa ostrovida z klece, kde předtím utýral Pumu a v minulosti se podařilo zachránit i jiné živočichy, jako např. kajmana, pštrosa atp., je jeho podnikání nadále pod shovívavým dohledem Obecního úřadu“.
Není od věci dodat, že výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo již jeho druhým rozhodnutím v dané věci. V předchozím řízení totiž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 2. 2012 k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 80 T 43/2011, v jeho odsuzující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 80 T 43/2011, bylo rozhodnuto tak, že podle §368 tr. ř. za použití čl. IV odst. 1 písm. b) amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je obviněný účasten amnestie a promíjí se mu uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody. Důsledkem tohoto rozhodnutí také je, že se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl (čl. IV odst. 3 amnestie prezidenta republiky).
Obviněný M. J. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 7 To 153/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí konkrétně namítl, že nemá právní ani medicínské vzdělání a není schopen rozlišit, zda podivné chování poškozeného je pouze podivínství či se již jedná o psychickou poruchu. Jestliže by se jednalo o psychickou či duševní poruchu, nebylo by na tom nic urážlivého. Obviněný proto nesouhlasil s tím, že údaj, který o jiném sdělil, je nepravdivý a že je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, což jsou podmínky, aby se mohlo jednat o trestný čin. Jestliže poškozený nebyl lékařsky vyšetřen, nelze totiž tvrdit, že schizofrenií nebo obdobnou nemocí netrpí. Předmětný údaj je tedy sice ověřitelný, ověřen však nebyl, když soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie na osobu poškozeného. Jestliže soud uzavřel, že poškozený není osobou duševně nemocnou, pak tento závěr vyslovil bez patřičného odůvodnění, a je proto nepřezkoumatelný.
Obviněný ve svém dovolání brojil i proti tomu, že přepis z jednání zastupitelstva obce se neshoduje s původním záznamem, a vytkl, že soud se spokojil pouze s konstatováním, že přepis byl již v přípravném řízení porovnáván policií a není o jeho spolehlivosti pochyb. Tento záznam však dodal poškozený a mohl být pozměněn. Obec H. neměla záznam poškozenému vydat, a to s ohledem na ochranu osobních údajů dovolatele. O tom vypovídá přípis JUDr. J. N. z Úřadu na ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“), kde jsou veškerá pochybení obce označena. Z toho dovolatel vyvozoval, že celý přepis je jako důkaz nepoužitelný, neboť nedal souhlas se zveřejněním svého osobního projevu. Tvrdil, že zveřejnění záznamů z jednání zastupitelstev nesmí porušovat práva osob na ochranu osobních údajů, tedy včetně jmen a příjmení či jakékoliv jiné identifikace subjektu. Tento svůj právní názor podepřel odkazy na několik stanovisek Úřadu a uzavřel, že obec měla v záznamu z jednání zastupitelstva anonymizovat údaje, které by vedly k identifikaci poškozeného. Jestliže tak neučinila, jedná se o správní delikt, za který nemůže být trestán obviněný.
Ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozhodnutí dovolatel předně zpochybnil závěr krajského soudu, že poškozený neměl povinnost mít zpracovaný řád ochrany zvířat. S poukazem na jím označená ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOZT“), vyvozoval, že výše uvedený závěr soudů je nesprávný. Obviněný dále namítal s odkazem na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, že poškozený nemá potřebnou kvalifikaci pro provozování živnosti „Obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy“ a že touto kvalifikací nedisponuje ani odpovědný zástupce E. P., resp. H. Navíc oprávnění zaniklo již 28. 12. 2000, obviněný se proto důvodně podivoval nad tím, na základě jakého právního titulu poškozený legálně podniká. Na základě výše uvedeného měl dovolatel za to, že jeho vyřčené otázky byly zcela legitimní a nemohl jimi z podstaty věci způsobit poškozenému jakoukoliv újmu. Odvolací soud se těmito námitkami vůbec nezabýval. Shledal, že zde byly nade vší pochybnost prokázány skutky dovolatele a tím i naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy, ale vůbec se nezabýval tím, zda šlo skutečně o nepravdivý údaj, v důsledku čehož se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
K výroku o „utýrání pumy“ obviněný uvedl, že tohoto dojmu nabyl z průběhu celého chovu tohoto zvířete. Zvíře bylo chováno v prostorách asi 2 x 3 m. Již samotný tento fakt dostačuje k utvoření závěru o týraném zvířeti, a to ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) bod 3 ZOZT, podle něhož se za týrání považuje z jiných než zdravotních důvodů omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete. Podle §4 odst. 1 písm. k) tohoto zákona se za týrání považuje i chování zvířat v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení, či podle §4 odst. 1 písm. v) citovaného zákona je týráním zvířat i jejich chování způsobem nebo v prostorech, které jsou v rozporu se zvláštními právními předpisy. Dále podle §50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“), je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Obviněný nabyl dojmu o týrání zvířat i z médií, když deník Britské listy zveřejnil dne 25. 9. 2002 článek pod názvem „Firma Tropic v H. na frýdeckomístecku týrá zvířata“ a dne 4. 11. 2002 článek pod názvem „Veterinární správa: v H. k týrání zvířat skutečně docházelo“. Podle obsahu zpráv sdělovacích prostředků nelze proto považovat informaci za nepravdivou, respektive kdyby se později ukázalo, že informace nebyla pravdivá, nemůže z tohoto důvodu být shledán vinným dovolatel, když ten byl uveden v omyl hromadným tiskem.
Krajský soud podle obviněného v tomto případě pochybil, když nesprávně právně zhodnotil neexistenci povinnosti poškozeného mít zpracovaný řád ochrany zvířat a tím i nesprávně právně posoudil skutek dovolatele. Dále pochybil tím, že zcela subjektivní hodnocení dovolatele posoudil jako trestný čin pomluvy (a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně právním názorem obsaženým v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 726/2004).
Z procesní opatrnosti obviněný namítl, že napadený rozsudek by měl být zrušen i pro jeho nejednoznačnost, když ve výroku o vině pod bodem 1) je neurčitě uvedeno, že o osobě poškozeného mj. uvedl, že je schizofrenik. Závěrem akcentoval, že v předmětném jednání nelze spatřovat prvky trestného činu, maximálně by je bylo možné posoudit jako přestupek; to podle něj nepřímo vyplývá i z rozhodnutí soudů, které považovaly za vhodné vyhovět poškozenému, ale zároveň si byly vědomy neexistující společenské škodlivosti, a proto rozhodly o velmi nízkém trestu, ačkoliv bylo na místě jej obžaloby zprostit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci námitek dovolatele uvedl, že je třeba zohlednit skutkové závěry soudů, nelze proto přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný napadal proces dokazování a správnost a úplnost skutkových závěrů soudů.
Pokud jde o útok popsaný pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí, je možné obviněnému přisvědčit, že nemá medicínské vzdělání, a tudíž nemusí být schopen odlišit chování podivínské od chování duševně nemocné osoby. Tím spíše by ovšem musel být nejméně srozuměn s tím, že se taková porucha u poškozeného vůbec nemusí vyskytovat. Státní zástupce sice připustil, že označení schizofrenik může mít v určitém kontextu pouze sarkastické konotace, v daném případě tomu tak však nebylo. Podstatou výroku bylo, že poškozený trpí duševní chorobou, což je skutečnost způsobilá výrazným způsobem ovlivnit poškozeného v mezilidských vztazích, a zejména v podnikání. K tomu státní zástupce ještě doplnil, že předmětný projev nikterak nepodléhal ochraně osobních údajů, neboť podle jeho názoru se tato ochrana může týkat pouze subjektů, které se aktivně neúčastní jednání zastupitelstva, avšak jejichž záležitosti jsou tímto orgánem projednávány. Tím, že obviněný aktivně vystoupil do jednání zastupitelstva s projevem, který nebyl osobní, nemohl ani podléhat ochraně osobních údajů. Jestliže byl vyhotoven a odvysílán záznam veřejného zasedání zastupitelstva, na kterém veřejně vystoupil obviněný, nejedná se o pochybení ani obce, ani orgánů činných v trestním řízení, které záznam užily jako důkaz.
Ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 2) státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na skutkové závěry krajského soudu, podle nichž podnikatelská činnost poškozeného byla z podnětu oznámení obviněného opakovaně prošetřována, přičemž tvrzení dovolatele v zásadě nebyla zjištěna. Jestliže se obviněný dovolával i informací zveřejněných ve dvou článcích jím konkretizovaného internetového časopisu, pak státní zástupce poukázal na to, že inkriminované vyjádření dovolatele šlo výrazně nad závěry vyplývající z těchto článků, když navíc je nepokládal jako otázky, jak naznačoval v dovolání, nýbrž jako fakta. Jestliže obviněný dodával, že nemá právnické vzdělání, tím spíše musel být srozuměn se svým pochybením.
Jestliže obviněný brojil i proti neurčitosti výroku o vině pod bodem 1), pak státní zástupce tento názor nesdílel, protože uvedený výraz měl pouze vyjádřit, že obviněný vyřkl v daném okamžiku o poškozeném více výroků, trestně stíhán však byl pouze za tvrzení, že poškozený je schizofrenik.
Pokud jde o společenskou škodlivost jednání obviněného, připomněl, že trestní zákon (účinný do 31. 12. 2009) takový pojem neznal, a proto takový charakter skutku nelze ani požadovat. Byla-li tím míněna materiální stránka činu, je při úvahách, zda ji obviněný naplnil, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků skutkové podstaty trestní zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jednání obviněného přitom žádné zvláštní okolnosti, v důsledku kterých by bylo namístě konstatovat, že typově neodpovídá skutkům jinak podřazovaným pod §206 odst. 1, 2 tr. zák., nevykazuje, ale došlo jím zcela standardním způsobem k naplnění všech znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Protože dovolání obviněného shledal zjevně neopodstatněným, navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze znění tohoto ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva Nejvyšším soudem.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil částečně i námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil odvolací soud. Právě takovou povahu mají jeho výhrady proti zjištění soudů obou stupňů, že poškozený netrpí žádnou psychickou nemocí, přepis z jednání zastupitelstva obce se shoduje s původním záznamem, jakož že k žádnému utýrání pumy americké ani rysa ostrovida ve skutečnosti nedošlo, a tedy že toto tvrzení obviněného bylo nepravdivé.
V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně z toho vyvozoval, že se činů v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný uvedenou vadu vytkne; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (zde navíc zcela subjektivní povahy).
Soudy obou stupňů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložily a odůvodnily. Při hodnocení důkazů postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry přesvědčivě odůvodnily (viz zejména strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 6 až 11 rozsudku odvolacího soudu).
Prokázání výše uvedených dovolatelem zpochybňovaných skutkových okolností odvolací soud vyložil na str. 8 a 9 napadeného rozsudku. Předně uvedl, že o věrohodnosti ani doslovnosti záznamu ze zasedání zastupitelstva nejsou žádné pochybnosti. Obdobně soudy konstatovaly, že poškozený není osobou duševně nemocnou, což si mohly ověřit i přímým kontaktem v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání, když neexistují – byť třeba jen indicie – že by tomu bylo jinak, přičemž ani obviněný žádný konkrétní důkaz podporující pravdivost svého tvrzení nepředložil. K utýrání zvířat se soudy shodně vyjádřily v tom smyslu, že ačkoliv obviněný podal na poškozeného celkem 27 podnětů a stížností, které byly řádně prošetřeny a jako oznamovatel byl opakovaně vyrozumíván, usmrcení žádného zvířete nebylo zjištěno. Přesto obviněný na webových stránkách uveřejnil text, že poškozený utýral rysa a pumu. Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry zpochybňovat.
V další části sice dovolatel naplnil svými námitkami deklarovaný dovolací důvod, neboť brojil proti údajně nesprávnému právnímu posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, avšak v dovolání prakticky pouze zopakoval tvrzení již vícekrát uplatňovaná, jak před správními orgány, tak v předchozích stadiích předmětného trestního řízení, když poukazoval na to, že poškozený měl údajně povinnost mít zpracovaný řád ochrany zvířat, obec H. porušila právní předpisy na ochranu osobních údajů, když záznam z jednání zastupitelstva zveřejnila, a také že poškozený neměl dostatečnou kvalifikaci k provozování živnosti a touto kvalifikací nedisponuje ani odpovědná vedoucí paní E. P. – H.
Otázka povinnosti poškozeného mít zpracován řád ochrany zvířat byla dovolateli již opakovaně různými orgány (Policie České republiky, Krajská veterinární správa pro Moravskoslezský kraj – viz č. l. 289, Státní veterinární správa ČR – viz č. l. 422 a násl., veřejný ochránce práv – č. l. 210 a násl., atp.) v průběhu trestního řízení i předchozích správních řízení objasňována. Přesto dovolatel nadále setrvával na svém laickém názoru a zjevně odmítl přijmout vysvětlení, že poškozený skutečně neměl povinnost mít zpracovaný řád ochrany zvířat podle §7a ZOZT, neboť se v jeho případě nejedná o veřejné vystoupení ve smyslu §8 odst. 1 ZOZT, když toto ustanovení výslovně předpokládá, že veřejné vystoupení musí spočívat v „činnosti“ se zvířaty, což však není případ poškozeného, který pouze zpřístupňuje návštěvníkům prohlídku zvířat, které se účastní zcela pasivně. Podrobný rozbor dané problematiky je přesvědčivě vyložen v závěrečném stanovisku zástupkyně veřejného ochránce práv ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2980/2009/VOP/JPL, založeném ve spisu na č. l. 210 – 214, na který Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje.
Obdobně jsou liché i námitky dovolatele ohledně neoprávněnosti podnikání poškozeného. Odvolací soud k tomu na str. 9 napadeného rozsudku zdůraznil, že poškozený podniká na základě platného živnostenského oprávnění, což muselo být obviněnému z předchozího projednávání jeho četných stížností na poškozeného známo. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že údaje tvrzené v dovolání, tedy že poškozený disponoval platným živnostenským oprávněním pouze v rozmezí od 7. 7. 1999 do 28. 12. 2000, jsou zjevně nepravdivé, neboť Nejvyšší soud zjistil lustrací Živnostenského rejstříku, že poškozený disponuje příslušným oprávněním k provozování živnosti „Obchod se zvířaty určenými pro zájmové chovy“ minimálně od 12. 9. 2007. V době spáchání uvedených skutků tedy poškozený podnikal zcela legálně.
Rovněž tak se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu na str. 8 napadeného rozsudku o tom, že zveřejněním přímého přenosu ani záznamu ze zasedání zastupitelstva obce nedošlo k porušení zákonné povinnosti orgány obce, neboť ochrana osobních údajů se může vztahovat pouze na osoby, jejichž záležitosti jsou orgány samosprávy projednávány, nikoliv na osoby, které – jako obviněný – samy dobrovolně na veřejném zasedání zastupitelstva aktivně vystoupí při vědomí, že průběh jednání je přenášen v přímém přenosu místní televizí. V rámci přímého přenosu by dovolatelův požadavek na anonymizaci, tzv. „vypípnutí“, osobních údajů ve skutečnosti nebyl vůbec technicky realizovatelný (a tudíž na základě principu „ultra posse nemo obligatur – nikdo není zavázán k tomu, co nemůže splnit“ to nelze po orgánech obce spravedlivě požadovat).
První alternativy deklarovaného dovolacího důvodu se týkaly relevantně uplatněné námitky obviněného směřující proti tomu, že výrok popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, resp. že společenská škodlivost nedosáhla trestněprávní intenzity. Obdobně ke skutku pod bodem 2) namítal, že jeho otázky byly zcela legitimní, informace, které uváděl o poškozeném, nebyly nepravdivé a nemohly způsobit poškozenému jakoukoliv újmu. Při výrocích o týrání zvířat navíc vycházel i z označených článků v Britských listech, takže pokud se později ukázalo, že skutečnost byla jiná, nelze to přičítat obviněnému k tíži.
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li tento čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Jedná se o ohrožovací trestný čin, škodlivý následek proto ve skutečnosti ani nemusí nastat, není třeba jej proto ani prokazovat. Individuálním objektem trestného činu pomluvy je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka, které mohou být pomluvou ohroženy. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaje je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost takového údaje, pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba).
Subjektivní stránka, tedy zavinění vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty, je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu. Zavinění obviněného musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, přičemž vzhledem k ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. musí být zavinění ve formě úmyslu.
Ke spáchání trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. postačuje i existence úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák., což zahrnuje stav, kdy obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, s tím byl srozuměn. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Obviněný se měl dopustit tohoto trestného činu tím, že jednak na veřejném zasedání zastupitelstva obce, přenášeném místní televizí, poškozeného S. R. označil za schizofrenika, a jednak že na webové stránky umístil text, ve kterém poškozeného nařkl z toho, že podniká v rozporu s právními předpisy, přičemž v minulosti utýral pumu americkou a rysa ostrovida.
Ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu k námitce obviněného, že označení poškozeného za schizofrenika nebylo způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, resp. poškodit jej v zaměstnání či mu přivodit jinou vážnou újmu, Nejvyšší soud po zhodnocení všech souvislostí daného případu dospěl k jednoznačnému závěru, že právní posouzení odvolacího soudu je správné.
Předně je třeba poznamenat, že vymezení skutku ve skutkové větě pod bodem 1) je dostatečně určité a srozumitelné, přičemž zahrnuje všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu. Jestliže obviněný zpochybňoval určitost vymezení skutku s poukazem na užitou zkratku „mj.“, pak Nejvyšší soud neshledal námitku důvodnou, neboť z textu znění skutkové věty ve spojení s příslušnými odůvodněními rozsudku vyplývá, že uvedená zkratka se vztahovala na celkový projev obviněného, když naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy bylo shledáno pouze v označení poškozeného za schizofrenika. V tomto smyslu se tedy Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem státního zástupce, že předběžná procesní opatrnost obhajoby je v tomto případě zcela zjevně neopodstatněná.
Nelze přijmout právní názor dovolatele, že označení jiného za schizofrenika má charakter výroku majícího pouze povahu hodnotící ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004. Obviněný ve vztahu k poškozenému vyřkl v rámci jejich vzájemných konfliktů i řadu výroků hodnotící povahy, což nakonec reflektoval i nalézací soud tím, že jej zprostil části skutků uvedených v původním návrhu na potrestání [viz č. l. 394, skutky pod body 6), 9) a 10) návrhu]. Avšak výrok popsaný ve skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku [obdobně i pod bodem 2) tohoto rozhodnutí] nemá povahu hodnotící, nýbrž povahu konstatování nepravdivého faktu, který je předkládán jakožto pravdivý. Existence duševní choroby poškozeného [případně pod bodem 2) výroku o vině takové skutečnosti, jako je jeho nedovolené podnikání, nedodržování právních předpisů či utýraní zvířat] jsou jednoznačně nepravdivá fakta, která obviněný předkládá coby pravdivá.
Jestliže odvolací soud správně popsal pod bodem 1) výroku o vině rozsudku skutkové okolnosti trestného činu, pak rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy, v nichž zejména zdůraznil, že obviněný a poškozený jsou konkurenty v podnikání na relativně malé obci s 650 domy, z nichž většina je napojena na místní kabelovou televizi. Záznam zasedání, na kterém se obviněný předmětného skutku dopustil, byl navíc opakovaně vysílán touto televizí ze záznamu. I Nejvyšší soud má za nepochybné, že informace o duševní chorobě poškozeného, pokud by byla pravdivá, by nemohla nemít vliv na jeho podnikání. Zároveň mohla poškodit jeho vztahy se spoluobčany, nebo případně i snížit návštěvnost jeho provozovny, zvláště za situace, že tento chová i nebezpečná zvířata jako pumu, rysa, nebo krokodýla, když návštěvnost byla nakonec zřejmě i hlavní motivem dlouholetých sporů mezi poškozeným a obviněným (jak vyplývá i z předmětného záznamu jednání zastupitelstva v čase stopáže 2:06:00 až 2:12:00 založeném na č. l. 110 i z dalších dokumentů založených ve spise).
Zároveň nelze rovněž tvrdit, jak to činí dovolatel, že za cca třicet let od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1980, sp. zn. 6 Tz 66/1979 (uveřejněného pod č. 52/1980-II Sb. rozh. tr.) došlo k tak razantnímu zhrubnutí jazykové kultury, že označování někoho za schizofrenika již natolik zevšednělo, že je běžným vyjádřením v mezilidských vztazích „s mírně úsměvným nádechem“, a tedy nikoho již nemůže poškodit. Naopak s ohledem na další okolnosti daného případu, zde zejména podnikatelské aktivity poškozeného, má Nejvyšší soud za jisté, že je hrozba vážné újmy pro poškozeného spíše vyšší, než by tomu bylo za jinak nezměněných okolností spáchání skutku v minulosti. Označení poškozeného schizofrenikem v tomto případě tedy mohlo značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a zejména jej poškodit v podnikání.
Podstata skutku popsaného pod bodem 2) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívala podle zjištění soudů v tom, že obviněný umístil na webové stránky příspěvek, v němž se vyjádřil o S. R. ve znění „Skoro rok upozorňuji představitele obce na nedovolené podnikání ´podnikatele´, který podniká v rozporu se zákonem o ochraně zvířat proti týrání 312/2008 Sb., kdy nevlastní Řád ochrany zvířat ani povolení obce (podnikání je souč. v rozporu s dobrými mravy)“, a dále „ačkoli se mi podařilo vloni zachránit týraného Rysa ostrovida z klece, kde předtím utýral Pumu a v minulosti se podařilo zachránit i jiné živočichy, jako např. kajmana, pštrosa atp., je jeho podnikání nadále pod shovívavým dohledem Obecního úřadu“.
Obviněný ve svém dovolání setrval na tvrzení, že poškozený podniká neoprávněně, porušuje právní předpisy, když neplní povinnost mít zpracován řád ochrany zvířat, a poznatky o týrání pumy a rysa získal obviněný z celého průběhu jejich chovu poškozeným, přičemž v tom vycházel i ze dvou článků internetového časopisu Britské listy.
Odvolací soud k tomu konstatoval, že námitka o protiprávnosti jednání poškozeného je nepravdivá, přičemž tvrzení o utýrání zvířat jdou značně nad rámec informací obsažených v obou zmiňovaných článcích Britských listů.
Ani v tomto bodě Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudu, skutková věta ve spojení s příslušnými pasážemi z odůvodnění plně vystihuje všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu. Bylo-li konstatováno, že poškozený podniká legálně, nemá povinnost mít zpracovaný řád ochrany zvířat a k žádnému utýrání (když tento výraz v češtině označuje usmrcení působením značně trýznivého zacházení) zvířat nedošlo, pak je zřejmé, že obviněný o poškozeném uváděl údaje nepravdivé. Vzhledem k zainteresovanosti obviněného do opakovaných prověřování podnikatelských aktivit poškozeného mu nepravdivost jeho tvrzení musela být známa.
Obdobně jako pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu i zde je nepochybné, že tvrzení o podnikateli, že podniká nelegálně, porušuje předpisy regulující jeho činnost a dokonce utýral vzácná zvířata, sdělované na webových stránkách navštěvovaných milovníky zvířat, kteří jsou zároveň potenciálními zákazníky poškozeného, jej může závažným způsobem poškodit v podnikání. Rovněž tuto skutečnost nemohl obviněný nevědět, když ani poukaz na články v Britských listech nemůže – s ohledem na subjektivní stránku trestného činu – mít v tomto případě zásadní význam, neboť tyto články byly uveřejněny již v roce 2002, přičemž obviněný se trestného činu dopustil až po sedmi letech. V mezidobí došlo k množství zmiňovaných správních šetření u poškozeného iniciovaných právě obviněným, která jakékoliv významnější pochybení vyloučila. Obviněný byl o výsledcích kontrol a šetření vyrozumíván a s učiněnými zjištěními byl proto podrobně seznámen.
K otázce namítaného nedostatku společenské škodlivosti skutků státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství správně uvedl, že toto kriterium bylo do českého trestního práva zavedeno až trestním zákoníkem. V předchozím trestním zákoně v jistém slova smyslu obdobnou funkci plnila materiální stránka trestného činu a pominout v daných souvislostech nelze ani obecnou zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž řešení obou těchto otázek lze rovněž podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se jedná o problematiku správné aplikace hmotného práva.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak uvedeného trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. byly naplněny.
Při hodnocení intenzity a závažnosti posuzovaného trestného činu přitom nelze odhlédnout, že se nejednalo o ojedinělé vybočení z jinak korektního chování obviněného vůči poškozenému, nýbrž se jednalo o určitou eskalaci dlouhodobě nevraživého vztahu mezi konkurujícími si podnikateli, přičemž pouze ohledně těchto dvou skutků (oproti původním dvanácti z podaného návrhu na potrestání) odvolací soud učinil závěr, že naplňují znaky trestného činu. Trestný čin byl uskutečněn dvěma útoky prostřednictvím místní televize a veřejně přístupné počítačové sítě, cíleně zaměřenými na místní komunitu občanů, respektive zájemců o poskytované služby poškozeného, poměrně agresivním způsobem v nepřítomnosti pomlouvaného, který se sděleným nařčením nemohl bránit, přičemž je zřejmé, že jak informace o duševní nemoci podnikatele chovajícího nebezpečná zvířata, tak informace o jejich týrání, adresovaná milovníkům zvířat, mohou dotyčného značně v podnikání poškodit. Lze tedy uzavřít, že v daném případě se jednalo o naprosto standardní spáchání uvedeného trestného činu, přičemž žádné mimořádné okolnosti, jejichž zohlednění by mohlo vést k závěru o absenci materiální stránky trestného činu, Nejvyšší soud neshledal.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. V konkrétním případě je přesvědčen, že prostředky trestního práva a trestní postih byly uplatněny důvodně, neboť nelze očekávat, že by jiné prostředky ochrany práv fyzických osob byly účinné či vhodnější. O nedostatečnosti užití jiných než trestních právních prostředků svědčí jistá zatvrzelost dovolatele, kterou lze dokumentovat mj. například i tím, že přes opakovaná zjištění kontrolních orgánů, že puma americká byla chována v dostatečně velkých prostorách – z počátku ve výběhu o velikosti 2 x 6 m (č. l. 208), později, při kontrole dne 20. 6. 2003, již plocha výběhu činila 30 m² (č. l. 208 a verte), a podle kontroly z 25. 9. 2009 dokonce 36,4 m² (viz č . l. 211) – ve svém dovolání znovu na adresu kvalit chovu pumy poškozeným opakoval nepravdivý údaj o ploše 2 x 3 m, tedy šestkrát menší než byl údaj zjištěný při kontrole provedené ve stejném období, kdy se dopustil trestného činu. Šíření takovýchto informací samozřejmě značně poškozuje podnikatelské aktivity poškozeného, který je v jistém slova smyslu závislý na přízni milovníků zvířat, přičemž předchozí mimotrestní postupy nevedly k žádoucímu výsledku; užití prostředků trestního práva se proto jeví být nezbytným.
Jiná případná pochybení při právní kvalifikaci uvedených trestných činů obviněný neuvedl, a dovolací soud je proto nezkoumal, když ostatně o naplnění všech znaků pokračujícího trestného činu spáchaného dvěma dílčími útoky, jimiž byl obviněný M. J. uznán vinným, nemá Nejvyšší soud žádných pochybností.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková