ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1495.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1495/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný G. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 39 To 1/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 1 T 21/2011, byl obviněný G. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za to byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na patnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 17. 9. 2004 v části areálu bývalého podniku T. v Š. na ulici V., který v té době vlastnila společnost EUROPATRANSPORT, s. r. o., se sídlem O. – M. H., jejíž jednatelkou byla již odsouzená J. S., při stěhování firmy P. T. z jedné z hal poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a manželem již odsouzené J. S. obviněným G. S., který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z daného areálu, poté po vzájemné dohodě již odsouzená J. S. a obviněný G. S. znemožnili odjezd s vysokozdvižným vozíkem značky DVHM 3522 TXT, výrobního čísla, evidenčního čísla, v hodnotě 69 900 Kč, který je majetkem A. U., vysokozdvižný vozík neoprávněně zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, a až do 14. 12. 2004, kdy odsouzená J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií České republiky a vozík vydala, a tímto jednáním poškozeného A. U. nutili, aby jim zaplatil údajný dluh (předstíranou neexistující pohledávku), přičemž v zájmu zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně zajistit a zaplatit náhradní vysokozdvižný vozík do doby faktického vrácení zajištěného vozíku dne 18. 4. 2005, čímž mu vznikly další náklady ve výši nejméně 147 089,30 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 39 To 1/2012, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Je třeba uvést, že soudy obou stupňů byly při svém rozhodování již vázány právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných J. S. a G. S. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dlužno doplnit, že v obou označených rozsudcích nižších soudů byl předmětný skutek posouzen rovněž jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Následně byla ze společného řízení (věc Okresního soudu ve Frýdku-Místku vedená pod sp. zn. 1 T 173/2007) usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 1 T 173/2007, vyloučena věc proti obviněnému G. S. a nadále je vedena pod sp. zn. 1 T 21/2011.
Jen pro úplnost je vhodné též připomenout, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, bylo již druhé zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, když již v předchozím řízení Nejvyšší soud k dovolání obou obviněných usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn . 8 Tdo 729/2007, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Není od věci poznamenat, že v těchto zrušených rozhodnutích soudů nižších stupňů byl předmětný skutek kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 39 To 1/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný předně namítl, že skutková věta v posledním rozsudku nalézacího soudu a skutková věta z obžaloby mají jen velmi malou shodu v popisu jednání, kterého se měl dopustit, kdy zejména v obžalobě zcela chybělo vyjádření znaku „jiného nutit k jednání“, a také skutečnost, že by nevydáním vozíku měla být způsobena „jiná těžká újma“.
V tomto směru obviněný vyjádřil výhrady k předchozímu závěru Nejvyššího soudu, podle kterého byla zachována částečná shoda v jednání, a je proto zachována totožnost skutku, neboť z popisu skutku v obžalobě v žádném případě není možné vyvodit ani náznakem právní kvalifikaci vydírání ve smyslu §235 odst. 1 trestního zákona. Podle dovolatele je Nejvyšší soud oprávněn rozhodovat pouze o právní kvalifikaci jednání obviněného, jak je toto popsáno ve skutkové větě rozsudku. Obviněný proto dovodil, že opakovaným měněním a doplňováním popisu skutku byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, když nebyla v napadených rozhodnutích zachována totožnost skutku, pro který byl původně obžalován.
Namítl také, že nebylo dostatečně objasněno, v čem měla vlastně spočívat hrozba jiné těžké újmy, když chod společnosti poškozeného nebyl vůbec přerušen. Připomněl, že v této souvislosti navrhoval výslech poškozeného A. U., aby byla objektivizována „jiná těžká újma“ ve smyslu §235 tr. zák. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že poškozenému vznikla majetková újma zadržováním vozíku a hrozila další vážná újma a poškozený musel zabezpečit chod firmy obstaráním jiného vozíku, neboť bez tohoto vozíku by byl chod firmy ochromen. Podle obhajoby však uvedené závěry nemají oporu v provedeném dokazování a vůbec nebylo objektivně zjištěno, jaký byl předmět podnikání poškozeného, kolik měl zaměstnanců, do jaké míry vysokozdvižný vozík využíval pro svoji činnost a jak tento vozík ovlivňoval chod firmy. Není rovněž jasné, co vlastně představovalo jinou těžkou újmu ve smyslu §235 tr. zák., zda zadržení 20 let starého vysokozdvižného vozíku v hodnotě 69 900 Kč, nebo to, že poškozenému později vznikly blíže nespecifikované náklady ve výši 147 089,30 Kč, jejichž výši taktéž dovolatel zpochybnil, když uvedl, že není zřejmé, jak k této částce soudy dospěly.
Dále dovolatel opětovně namítl, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí nesprávně právně posoudil otázku uzavřené smlouvy mezi společností EUROPATRANSPORT, s. r. o., a poškozeným A. U. a z tohoto posouzení pak vycházel okresní soud, když uzavřel, že pohledávka společnosti EUROPATRANSPORT, s. r. o., za poškozeným A. U. byla toliko předstíraná. Obviněný znovu zopakoval genezi smluvních vztahů mezi jmenovanou společností a poškozeným a na závěr zdůraznil, že se nelze zabývat trestní odpovědností obviněných manželů S., aniž by se soud podrobně zabýval právním hodnocením smlouvy o smlouvě budoucí mezi již vícekrát jmenovanou společností a poškozeným. Nadále setrval na tom, že společnost EUROPATRANSPORT, s. r. o., na základě smlouvy o smlouvě budoucí jako uživatel haly, kde mělo dojít v důsledku činnosti zaměstnanců poškozeného ke škodě na majetku, měla právo takto vzniklou škodu poškozenému vyúčtovat, a tudíž předmětná pohledávka byla skutečnou a nikoliv pouze fiktivní. V této souvislosti připomněl, že uvedená skutečnost je významná pro hodnocení subjektivní stránky obviněných, protože i za předpokladu, že nebyly naplněny všechny předpoklady zákonného uplatnění zadržovacího práva, je třeba vzít v úvahu, že jednající byly osoby bez právního vzdělání, které se subjektivně domnívaly, že jednají v souladu s právem.
Obviněný rovněž zdůraznil, že veškeré jeho jednání v této záležitosti spočívalo toliko v tom, že v den, kdy došlo ke konfliktu mezi již dříve odsouzenou J. S., jeho manželkou, a zaměstnanci firmy T., kteří užívali vysokozdvižný vozík poškozeného, tyto zaměstnance, kteří slovně uráželi jeho manželku, za dohledu policie vykázal z pozemku společnosti EUROPATRANSPORT, s. r. o. Na dalším zadržování vozíku se žádným způsobem nepodílel, protože nebyl oprávněn za uvedenou společnost jednat, a navíc jako cizinec z důvodu jazykové bariery nemohl po nikom ani nic vymáhat či kohokoliv vydírat. Jeho jediná účast na celém incidentu spočívala v tom, že dne 17. 9. 2004 vykázal všechny cizí osoby z pozemku užívané společnosti. Vyjádřil domněnku, že skutek obou údajných spolupachatelů je popsán jen velmi obecně proto, že soud nebyl schopen blíže rozvést, který ze spoluobviněných a jak se na konkrétním jednání podílel a čím konkrétně obviněný G. S. naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Není možné postihnout všechny osoby, které se na zadržování vozíku podílely, v opačném případě by měli být potrestáni i další zaměstnanci uvedené společnosti jako např. svědkyně K. P. Dovolatel měl konečně též za to, že nedošlo k takovému překročení v obchodních vztazích běžných mezí, aby byl na místě trestněprávní postih, a že spor o existenci pohledávky společnosti EUROPATRANSPORT, s. r. o., za poškozeným měl být řešen v občanskoprávním řízení.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že část dovolatelem uplatněných námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to všechny námitky, kterými obviněný prosazuje vlastní skutkovou verzi, pokud jde o rozsah jeho účasti na celé události, označuje některé údaje obsažené v tzv. skutkové větě za nepřezkoumatelné nebo důkazně nepodložené, jakož i veškeré další námitky jakkoli se dotýkající správnosti skutkových zjištění.
Do procesní, nikoli hmotně právní oblasti, a tedy rovněž mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu, směřuje námitka týkající se údajného porušení zásady totožnosti skutku. Ačkoliv tato námitka není podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod, státní zástupce stručně odůvodnil, že nadto ani neodpovídá skutečnosti, neboť je nepochybně dána přinejmenším částečná shoda jednání vymezeného v odsuzujícím rozsudku a před tím v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě.
Námitky týkající se absence znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu a nesprávné aplikace norem civilního práva sice lze pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřadit, při posuzování jejich důvodnosti je však nutno vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Především je pak nutno uvést, že dovolání obviněného G. S. je po obsahové stránce toliko parafrází námitek, kterými se dovolací soud na základě dřívějšího dovolání obviněného zabýval již ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolateli zpochybňovanému znaku pohrůžky těžké újmy konstatoval, že pohrůžku jiné těžké újmy lze oprávněně spatřovat netoliko v majetkové újmě poškozeného, kterou představovalo zadržování vozíku, ale i v obavě ze ztráty podnikatelské činnosti, když zadržováním vozíku bylo ohroženo vyřizování zakázek a chod firmy. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž vyložil, proč součinnost dovolatele se spoluobviněnou J. S., jejíž význam se obhajoba znovu snaží bagatelizovat, vykazovala znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Ačkoli obviněný svoje dovolání formálně správně směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 39 To 1/2012, fakticky jeho námitky směřují proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššímu soudu, a to jak v otázce předběžného posouzení obchodněprávního vztahu mezi společností EUROPATRANSPORT s. r. o., a A. U., tak i ohledně přiměřenosti uplatnění trestního práva za daných okolností. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí o dovolání je však závazný nejenom pro nižší soudy (§265s odst. 1 tr. ř.), ale i pro samotný Nejvyšší soud, pokud znovu rozhoduje o dovolání v téže trestní věci. Státní zástupce proto odkázal v dalším na argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství měl za to, že novým rozhodnutím ve věci byla odstraněna Nejvyšším soudem vytýkaná vada popisu skutku ve výroku o vině, když tzv. skutková věta původně neobsahovala žádná skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku trestného činu podle §235 odst. 1 tr. zák. „jiného nutil, aby něco konal“. Tomuto zákonnému znaku nyní odpovídá ta část skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě, podle které oba spolupachatelé „poškozeného A. U. nutili, aby jim zaplatil údajný dluh (předstíranou neexistující pohledávku)“.
Státní zástupce považoval dovolací námitky obviněného za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze znění tohoto ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva Nejvyšším soudem.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která obsahují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu, čímž byl odstraněn nedostatek vytýkaný rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009.
V této souvislosti je třeba uvést, že nelze akceptovat námitku dovolatele spočívající v tvrzení, že došlo k porušení principu totožnosti skutku mezi jeho popisem ve skutkové větě z obžaloby. Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována a to i přesto, že některé skutečnosti vyjadřující znaky konkrétního trestného činu byly v průběhu trestního řízení do skutkové věty doplněny.
Přestože se k této problematice (v té době jakožto k hypotetické otázce) již jednou Nejvyšší soud v tomto řízení vyslovil (viz str. 6 – 7 usnesení tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007), lze zopakovat, že i když skutek v usnesení o zahájení trestního stíhání i v žalobním návrhu je popsán částečně odlišně (zejména schází vyjádření znaku „jiného nutil, aby něco konal“), nelze hovořit o pochybení soudů, neboť z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem v důsledku provedeného dokazování. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek, a to ani tehdy, pokud v důsledku změny těchto okolností dojde k naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu, než pro který byla původně podána obžaloba (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 105/2012). Z hlediska šetření procesních práv obviněného je podstatné, zda tento byl na možnost změny právní kvalifikace skutku upozorněn, což se zde stalo citovaným usnesením Nejvyššího soudu na str. 8. Lichá je proto i námitka dovolatele, že změnami skutkové věty mělo být zkráceno jeho právo na obhajobu.
Z hlediska právního hodnocení je pro rozhodování o dovolání v této věci významné, že Nejvyšší soud rozhoduje meritorně v téže věci již potřetí. Nelze nepřipomenout, že v daných souvislostech vystupuje do popředí otázka vázanosti soudů nižších stupňů i příslušného senátu Nejvyššího soudu právními názory vyslovenými již v rámci předchozího řízení o dovolání. Touto problematikou se podrobně zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004. Velký senát v něm dospěl k jednoznačnému závěru, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání a v rámci dalšího dokazování nedošlo ke změně původního zjištěného skutkového stavu věci.
Toto rozhodnutí je odůvodněno jednak požadavkem na transparentnost a předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů a současně i požadavkem principu právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) pouze za předpokladu, že při nezměněných skutkových okolnostech je respektováno ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., které vyjadřuje vázanost soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím.
Na trestní stíhání obviněného G. S. (a to i v případě nového dovolacího řízení) je proto nutno nahlížet tak, že tvoří jeden celek, a otázky, ke kterým již jednou Nejvyšší soud vyjádřil svůj právní názor, nelze propříště posuzovat při nezměněných skutkových okolnostech odlišně.
Na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009 (ale v relevantních částech i na usnesení tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007), je třeba nahlížet jako na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které existuje nadále, nebylo zrušeno a musí být tudíž jeho právní názor při nezměněném skutkovém zjištění v téže věci závazný a nezměnitelný nejen ve vztahu k soudům nižších stupňů, ale v případě dalšího dovolání podaného v téže věci také ve vztahu k tomu senátu Nejvyššího soudu, který bude věc znovu projednávat a rozhodovat. V opačném případě by rozhodování Nejvyššího soudu postrádalo prvky předvídatelnosti aplikace práva a nezaručovalo by potřebnou míru právní jistoty.
I Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu…ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01). Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu vyplývá, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se totiž každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z tohoto práva – mimo jiné – vyplývá povinnost obecných soudů důsledně respektovat procesní předpisy, upravující řízení před nimi.
Samozřejmě také platí, že v řízení po přikázání věci je soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), za předpokladu, že po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad. V předmětné trestní věci se tak však nestalo.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil či opakoval v zásadě námitky, které již byly předmětem dovolání v předchozím řízení a k nimž se Nejvyšší soud již autoritativně vyslovil. To se týká zejména námitky ohledně existence smluvního vztahu mezi společností EUROPATRANSPORT, s. r. o., a poškozeným A. U. (viz str. 11, 12 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009) a možnosti uplatnění zadržovacího práva uvedenou společností vůči poškozenému (str. 12 citovaného usnesení Nejvyššího soudu s odkazem na jemu předcházející usnesení Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007). Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k namítané absenci pohrůžky „jinou těžkou újmou“ na str. 13 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009.
Otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání se Nejvyšší soud explicitně zabýval pouze v souvislosti s posuzováním viny spoluobviněné J. S., když konstatoval (str. 12 in fine usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009), že nyní již odsouzená J. S. nemohla v dobré víře nabýt přesvědčení, že mezi předmětnou společností a poškozeným existuje relevantní obchodněprávní vztah, protože skutkové okolnosti daného případu nesvědčí pro závěr, že se mohlo jednat o uplatnění domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, nýbrž zjevně šlo o případ pouhého předstírání existence zadržovacího práva, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku. Jestliže nyní okresní soud na str. 8 svého rozsudku ze dne 29. 8. 2011 uzavřel, že obviněný G. S. „zcela nepochybně jednal po vzájemné domluvě s již odsouzenou J. S.“, nemá Nejvyšší soud žádný důvod tento závěr zpochybňovat.
Argumentace obviněného ve snaze se vyvinit s poukazem na to, že se na zadržení vozíku „žádným jednáním“ nepodílel, byla již použita dříve v předchozím dovolání, na což již Nejvyšší soud rovněž reagoval na str. 10 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, když rozhodoval o obou dovoláních společně a konstatoval, že ze skutkových zjištění obsažených jak v tzv. skutkové větě výroku o vině, tak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že na protiprávním zadržování předmětného vozíku se podílel obviněný G. S., nyní samostatně stíhaný, společně s nyní již odsouzenou J. S. To bylo jednoznačně prokázáno výpověďmi více svědků (např. policisty A. M., J. H., P. T., K. P. i poškozeného A. U., viz str. 5 – 8 rozsudku nalézacího soudu, na které částečně odkazuje odvolací soud na str. 4 napadeného usnesení), ale vyplývá to i z toho, že nakonec i nalézací soud na str. 7 svého rozsudku cituje svědectví K. P., která objasnila, že vliv obviněného v uvedené společnosti byl mnohem větší, než připouští obhajoba. Rovněž svědek J. H. vypověděl, že ještě asi tři týdny po incidentu ze dne 17. 9. 2004 šel dostěhovat věci svědka P. T. a přitom měl v úmyslu vyvézt i předmětný vozík, což mu obviněný osobně nedovolil (str. 5 – 6 rozsudku). Tvrzení obhajoby, že veškerá účast obviněného na zadržení vozíku spočívala pouze ve vykázání všech přítomných z areálu společnosti dne 17. 9. 2004, tedy zjevně neodpovídá prokázaným skutečnostem. Zpochybňování závěru soudů v tomto bodě je navíc námitkou skutkovou, která nezakládá žádný ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Odvolací soud na str. 3 napadeného usnesení v souladu s již v této věci vyjádřeným názorem Nejvyššího soudu na str. 10 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, správně uvedl, že „spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující, přičemž každý ze spolupachatelů nemusí svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu, ale postačuje, že každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu. Není přitom ani třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí přispění částečné, třeba i v podřízené roli, pouze pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je tak objektivní i subjektivní složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl přitom dokonce nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není bezpodmínečně nutně vyžadována, neboť stačí dohoda konkludentní. Dokonce ani okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. např. č. 15/1967 Sb. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a další). V důsledku takovéhoto jednání každá z těchto osob odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Z těchto hledisek tedy nutno vycházet při posuzování činnosti obou pachatelů, byť zřejmě iniciativnější byla již odsouzená J. S.“
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nemohl za relevantní označit námitky, které již byly předmětem jeho přezkumné činnosti, a jež se navíc nikterak nelišily od těch, které obviněný již uplatnil (a to opakovaně) i před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly v souladu s právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v předchozím řízení.
Důvodem zrušení rozhodnutí nižších soudů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, byl toliko nedostatek vyjádření zákonného znaku „jiného nutil, aby něco konal“ v tzv. skutkové větě výroku rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a také že z popisu skutku nebylo patrno, k čemu byl poškozený takovým společným chováním obviněného a jeho bývalé manželky nucen.
V této souvislosti je vhodné uvést, že zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky apod. (k tomu srov. č. 25/2012 Sb. rozh. tr.).
Jestliže dovolatel k tomuto bodu namítal nedostatečnou objektivizaci intenzity „jiné těžké újmy“ s ohledem na důsledky, které mělo jednání spolupachatelů na podnikatelské aktivity poškozeného a navrhoval provedení důkazu opakovaným výslechem poškozeného A. U., pak Nejvyšší soud má za to, že závěr nalézacího soudu o tom, že „poškozenému vznikla majetková újma zadržováním vozíku a hrozila další vážná újma... Poškozený byl na fungování firmy existenčně závislý nejen sám, situace se dotýkala i jeho zaměstnanců. Bez vysokozdvižného vozíku byl samotný chod firmy a vyřizování zakázek ochromen“ (str. 8 rozsudku), má dostatečnou oporu v provedených důkazech. O naléhavé potřebnosti vozíku pro řádný chod firmy svědčí nakonec i ta skutečnost, že poškozený byl nucen zpočátku přijmout i značně ekonomicky nevýhodné řešení v podobě velmi nákladného pronájmu náhradního vozíku a následně leasingu nového vozíku. Nejvyšší soud proto považuje za akceptovatelný závěr soudů, že opakování výslechu poškozeného A. U. by bylo již nadbytečné. Nadto se jedná o otázku čistě skutkovou – jak nakonec přiznává i sám obviněný ve svém dovolání – když o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (což by mohl být jediný možný důvod pro zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu stabilizovaného v dosavadním řízení) se zcela zjevně nejedná.
Soud prvního stupně v souladu s již dříve provedenými důkazy do skutkové věty správně doplnil, že oba spolupachatelé „tímto jednáním poškozeného A. U. nutili, aby jim zaplatil údajný dluh (předstíranou neexistující pohledávku), přičemž v zájmu zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně zajistit a zaplatit náhradní vysokozdvižný vozík do doby faktického vrácení zajištěného vozíku dne 18. 4. 2005, čímž mu vznikly další náklady ve výši nejméně 147 089,30 Kč“, čímž byl upřesněn minimální rozsah nákladů, které poškozenému v důsledku trestné činnosti obviněného a spoluobviněné J. S., jeho bývalé manželky, vznikly.
Z výše uvedeného Nejvyšší soud shledává, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky, na něž Nejvyšší soud položil důraz ve svém zrušujícím rozhodnutí. Srozumitelně a výstižně je vyjádřen znak trestného činu vydírání spočívající v tom, že obviněný „jiného nutil, aby něco konal“, zcela konkrétně je popsáno, co bylo cílem takové trestné činnosti obviněného, totiž zaplacení zcela neexistující pohledávky za poškozeným, a stejně tak je jasně vyjádřeno, jaký důsledek v podnikatelské činnosti poškozeného představovala hrozba obviněného, že bez splnění požadavku vysokozdvižný vozík nebude poškozenému vrácen, a opodstatněně byl vyhodnocen jako „pohrůžka jiné těžké újmy“.
Jestliže obviněný v nyní podaném dovolání zpochybnil výši způsobené škody, která byla do skutkové věty nově doplněna (což je ze strany obhajoby vlastně analogická námitka, kterou ve svém dovolání užila i druhá ze spolupachatelů, již odsouzená J. S., viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 675/2012, a zároveň je to také vedle již výše rozvedených otázek porušení totožnosti skutku a nedostatečné objektivizace „jiné těžké újmy“ jediná obviněným dosud v předchozích řízeních neuplatněná námitka), pak je třeba poznamenat, že z popisu skutku je zřejmé, že se nejedná o výši škody, ze které by bylo možno přímo dovozovat nárok poškozeného na její náhradu (ta je předmětem občanskoprávního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 3/2006), nýbrž pouze o vyjádření minimální prokázané míry dodatečných nákladů, které poškozenému v důsledku protiprávního jednání obviněného a spoluobviněné J. S. vznikly a které jsou podle názoru soudu relevantní pro skutkový popis uvedeného trestného činu. Výše těchto nákladů vyplývá z listin založených na č. l. 179 až 191 svazku I. spisu, vedeného původně pod sp. zn. 1 T 74/2005, které byly opakovaně v hlavním líčení čteny. Jednalo se o nájem vysokozdvižného vozíku Desta, a to za období od 20. 9. 2004 do 29. 10. 2004 (č. l. 182), následně – z důvodu značné nerentability tohoto nájmu – o výši nákladů spojených s leasingem nového vozíku na období od 1. 11. 2004 do doby faktického předání zadržovaného vozíku poškozenému A. U., k němuž došlo dne 19. 4. 2005, a rovněž platbu za následnou opravu poruch vydaného vozíku, které byly způsobeny jeho vystavením nevhodným povětrnostním podmínkám v areálu obchodní společnosti EUROPATRANSPORT, s. r. o., během neoprávněného zadržování.
Nutno současně připomenout, že výše škody není zákonným znakem trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Je zjevné, že odvolací soud opřel tuto část popisu skutkového základu trestného činu vydírání o výše uvedené důkazy, které hodnotil v souladu s kritérii obsaženými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a proto nemá Nejvyšší soud důvod jeho závěry jakkoliv zpochybňovat (nejsou totiž ani z hlediska právního posouzení skutku rozhodující). Relevantně nepřipadá v úvahu ani námitka porušení zásady zákazu reformatio in peius, protože nedošlo k dodatečnému zhoršení postavení obviněného; nejedná se totiž o novou skutečnost, nýbrž tato byla soudům známa již z průběhu dřívějšího řízení, kde však nebyla zahrnuta do skutkové věty výroku o vině rozsudku.
Materiální stránkou trestného činu se již také Nejvyšší soud zabýval na str. 13 a 14 usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1060/2009, a konstatoval, že i z tohoto hlediska soudy nepochybily, když shledaly v daném případě příslušný znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. naplněným. Vyslovil rovněž názor, že tuto situaci nelze při splnění formálních a materiálních znaků trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. zpravidla řešit jinými prostředky než uplatněním trestního práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní. V nynějším dovolacím řízení Nejvyšší soud na příslušnou část odůvodnění předchozího usnesení pro stručnost pouze odkazuje. Rozhodně nelze přijmout argument obviněného, že takové jednání „nepřekročilo hranice běžné v obchodním styku“. Nejvyšší soud nesdílí názor, že praktiky tohoto druhu, jsou či by měly být mezi podnikateli běžné, jejich zavádění je nemorální, proti smyslu poctivého podnikání a nelze je označit jinak než jako vyděračské.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení obviněného (s určitými výjimkami, které jsou však v podstatě zcela irelevantní) jsou pouze parafrází již dříve opakovaně uplatňovaných námitek, se kterými se soudy náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková