ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1523.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1523/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v řízení proti uprchlému v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání obviněného R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 68 To 176/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 98/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 4 T 98/2009, uznal obviněného R. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 25. 9. 2004 v odpoledních hodinách ve V., v přesně nezjištěném bytě na sídlišti T., nutil M. P., který jako poškozený a svědek figuroval v jeho trestní věci vedené u Policie ČR, SKPV V. pod sp. zn. ORVS-841/SKPV-2004, pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., aby změnil svoji výpověď v jeho prospěch tak, že on není pachatelem trestných činů, přičemž vyhrožoval ublížením na zdraví jemu nebo jeho přítelkyni a nutil ho podepsat bianco směnku a své jednání opakoval 27. 9. 2004 ve V., v restauraci hotelu V., kdy ho k podpisu směnky na částku 300.000,-- Kč se splatností asi do jednoho měsíce přiměl a současně sepsal prohlášení, že směnka je neplatná, pokud svou výpověď změní“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku a podle §175 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku mu (za tento zločin a sbíhající se trestnou činnost) uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 3 T 211/2004, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 68 To 176/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Kačora podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) a d) tr. ř.
Dovolatel v prvé řadě uvedl, že byl zkrácen na svém právu obhajoby, neboť soud zamítl jeho návrh na výslech svědka M. R. Tento svědek nebyl vyslechnut soudem prvního stupně a lze stěží předjímat, zda by z jeho výpovědi nevyšly najevo skutečnosti mající vliv na právní posouzení skutku a opodstatněnost výroku o vině. Soudy závěr o jeho vině postavily na výpovědi svědka M. P., která je však v hrubém rozporu s jeho výpovědí. Žádný jiný důkaz, který by prokázal to, že poškozeného nutil k podpisu směnky a ke změně výpovědi, proveden nebyl, výpověď svědkyně M. R. považoval pouze za zprostředkované sdělení. Proto měly soudy rozhodnout v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ v jeho prospěch.
Obviněný dále tvrdil, že předmětná věc je úzce propojena s věcí vedenou u Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 211/2004, a že řízení v této věci (sp. zn. 3 T 211/2004) neproběhlo zákonným způsobem, protože doručenku k hlavnímu líčení nikdy nepodepsal. V té době se totiž nacházel v A. a ne v České republice. S ohledem na to, že k této věci byl ukládán souhrnný trest, podal návrh na obnovu řízení, s výsledkem řízení však ještě není obeznámen.
Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k a §265 l tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal příslušnému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, neboť uvedl, že v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž zásadně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že byl zkrácen na svém právu obhajoby tím, že soudy zamítly jeho další návrhy na doplnění dokazování, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující jeho vinu, že nevyhotovil žádnou směnku a poškozeného k ničemu nenutil, apod.). V důsledku toho se totiž primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo (to v situaci, kdy proti sobě stojí jeho výpověď a výpověď poškozeného). Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o který lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Dovolatel tvrdil, že hlavní líčení v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 211/2004 bylo konáno v jeho nepřítomnosti, čímž byl výrazně zkrácen na svých právech obhajoby. Vzhledem k pobytu v cizině se prý o svém odsouzení dozvěděl až následně. Doručenku k hlavnímu líčení na den 6. 1. 2005, kterou bylo stvrzeno převzetí zásilky dne 15. 12. 2004, osobně nikdy nepodepsal a ani podepsat nemohl, protože byl registrovaný bydlištěm i pracovním pobytem v A. od 1. 10. 2004 a dne 15. 12. 2004 se v České republice fyzicky nenacházel. Nemohlo se tedy jednat o jeho vlastnoruční podpis. Z těchto důvodů také podal návrh na povolení obnovy řízení.
Podstatné je, že obviněný v nyní projednávaném dovolání uplatnil námitky, které by sice bylo možné pod zvolený dovolací důvod podřadit, ovšem které se měly vztahovat k trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 211/2004. Ve vztahu k nyní projednávané věci a napadeným rozhodnutím obviněný žádnou výhradu stran nedodržení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, resp. u veřejného zasedání, nevznesl.
Obviněný svými výhradami zřejmě směřoval proti správnosti ukládání souhrnného trestu, takovou námitku však měl podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu.
Nejvyšší soud si přesto – vzhledem k tvrzení dovolatele, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 211/2004 podal návrh na povolení obnovy řízení – vyžádal od jmenovaného soudu příslušná rozhodnutí. Z jeho usnesení ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 3 T 112/2011, zjistil, že návrh obviněného na povolení obnovy řízení byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 1. 2013, kdy byla Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 68 To 460/2012, zamítnuta stížnost obviněného proti citovanému usnesení.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ani shora uvedené výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť soudy obou stupňů v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem. Vzhledem ke skutečnosti, že neshledaly závadu v doručení předvolání k hlavnímu líčení a tedy nepovolily návrh na obnovu řízení, bylo uložení souhrnného trestu při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 211/2004 zcela namístě.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a