ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.41.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 41/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání obviněného D. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 9 To 401/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 53/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 24 T 53/2012, byl obviněný D. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině rozsudku), a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným V. J. škodu ve výši 6 999 Kč a K. T. škodu ve výši 500 Kč. Poškozený V. J. byl se zbytkem nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného D. M. podle §226 písm. b) tr. ř. a spoluobviněného V. B. podle §226 písm. c) tr. ř. pro skutky, jimiž se měli dopustit obviněný D. M. účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a spoluobviněný V. B. účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný D. M. přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
I. dne 1. 1. 2012 v době od 15:50 hodin do 15:53 hodin v P., v L. s., u sloupu veřejného osvětlení, společně se samostatně stíhaným M. P. a dalším blíže neztotožněným mužem, požádal obviněný D. M. poškozeného V. J. o zprostředkování hovoru z jeho mobilního telefonu zn. Sony Ericsson P1i v hodnotě 6 999 Kč, poškozený s tím souhlasil, vytočil postupně tři jimi sdělená čísla a při třetím hovoru, který byl aktivní, přidržel poškozený přístroj u ucha obviněnému D. M., v průběhu hovoru však samostatně stíhaný M. P. poškozenému telefon z ruky vytrhl a předal ho k dokončení hovoru obviněnému D. M., který při telefonování se od nich z místa běžnou chůzí začal vzdalovat, po skončení hovoru obviněný D. M. poškozenému telefon nevrátil, nýbrž si ho dal do kapsy, poškozený ho vyzval, aby mu telefon vrátil, na to samostatně stíhaný M. P. odpověděl, že má smůlu, poté všichni pachatelé společně začali odcházet, blíže neztotožněný muž řekl poškozenému, ať se nebojí, že mu telefon obviněný D. M. vrátí, poškozený se za nimi proto vydal a chtěl po obviněném D. M. telefon vrátit, ale samostatně stíhaný M. P. mu v tom zabránil tím, že uchopil ze země skleněnou láhev a řekl poškozenému, že jestli se pohne, tak má smůlu, protože jeho nedávno pustili z kriminálu, čímž poškozenému V. J. způsobili škodu v částce 6 999 Kč.
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku měl spáchat tím, že
II. dne 4. 1. 2012 v době kolem 20:00 hodin v P., na L. p., poblíž rozcestníku u H. p., u lampy veřejného osvětlení, společně nejméně s jedním blíže neztotožněným mužem, došli poškozeného K. T., po kterém krátce před tím obviněný D. M., alias „F.“, žádal zapůjčení mobilního telefonu, na poškozeného obviněný D. M. nejprve zavolal a když se poškozený na něho otočil, tak mu obviněný D. M. nastříkal do obličeje slzný plyn, následně mu strhl ze zad bundu s batohem, ve kterém měl vitamíny, lékařské zprávy, dokumenty a spacák v hodnotě 500 Kč, přitom blíže neztotožněný muž stál poblíž a přihlížel, poškozený v obavě o své zdraví a život se dal na útěk, čímž obviněný D. M. způsobil poškozenému K. T. škodu ve výši 500 Kč na odcizených věcech a útokem slzným sprejem zarudnutí levé tváře, dále zarudnutí a jemný otok víček levého oka, což si vyžádalo lékařské ošetření.
Označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 napadl obviněný D. M. (nadále „obviněný“) odvoláním směřujícím proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 9 To 401/2012, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V souladu s obhajobou uplatněnou již dříve před nalézacím a odvolacím soudem namítl, že ohledně prvního skutku je sice usvědčován svědkem V. J., nicméně výpověď tohoto svědka je třeba posoudit jako celek, popisující děj i zapojení všech účastníků útoku proti osobě poškozeného. Bylo prokázáno, že V. J. označil za útočníka při rekognici in natura osobu, která se v době útoku zdržovala na zcela jiném místě. Poškozený V. J. se mýlil v označení V. B. Samostatně stíhaný M. P. v postavení svědka vyloučil, že by se uvedeného jednání s obviněným D. M. dopustil, přičemž uvedl pět svědků, kteří mu mohou dosvědčit, že v inkriminované době nebyl v P. Tvrdil rovněž, že se s dovolatelem nesetkal alespoň dva roky. Trestní stíhání proti spoluobviněnému M. P. nebylo dosud skončeno, není tudíž vyloučeno, že i ve vztahu k němu se poškozený před soudem vyjádří podobně jako ohledně obžaloby zproštěného V. B. a přizná omyl v poznání jeho osoby. Obviněný rovněž brojil proti tomu, že skutková zjištění obsažená ve výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně byla na několika místech oproti obžalobě změněna v jeho neprospěch. Dovolatel sice nezpochybňoval možnost soudu takovou změnu provést, nicméně v daném kontextu namítal, že došlo ke změně popisu účasti dalších osob a změně zapojení obviněného do útoku vůči poškozenému tak, že osobou, která měla podle původní obžaloby mít telefon u ucha, s ním odejít a vložit si jej do kapsy, měl být V. B., přičemž když vyšlo najevo, že se na místě tento vůbec nezdržoval, byla skutková věta pozměněna v neprospěch dovolatele.
Ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný zpochybňoval rovněž věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného K. T. Podle dovolatele není logické, aby poškozený, který se léčí na psychiatrii, nejprve poznal útočníka na charitě, věc neohlásil a učinil tak až poté, co přejel do obvodu P. Útočníka viděl ve středisku N., nicméně u hlavního líčení hovořil o tom, že zde viděl dvojníka, když navíc poškozený K. T. viděl obviněného při předvádění z vozu eskorty vězeňské služby do soudní budovy. Nedostatek dokazování dovolatel spatřoval i v tom, že nebylo provedeno poznávací řízení přímo v jednací síni. Závěrem obviněný uvedl, že v dané věci nejde ani tak o posouzení věrohodnosti svědků, jako spíše o posouzení vztahu obou výpovědí k ostatním důkazům i k omylu v poznání útočníka V. B.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 24 T 53/2012, v celém rozsahu, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 9 To 401/2012 (návrh na další postup ve věci neučinil).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě namítal již v předchozích stadiích trestního stíhání a které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho i proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 7 a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze. Tuto povahu mají především námitky obviněného, spočívající ve zpochybňování správnosti hodnocení svědecké výpovědi poškozeného V. J. i poškozeného K. T.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny hodnocení výpovědi jak poškozeného V. J., tak i poškozeného K. T., a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo prokázáno, že se on a spoluobviněný M. P. skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustili, nebylo prokázáno ani to, že by se dopustil skutku pod bodem II. výroku o vině tohoto rozsudku) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se uvedených trestných činů nedopustil.
První část své obhajoby obviněný podepřel tvrzením, že výpověď poškozeného je třeba hodnotit v kontextu toho, že tento při rekognici in natura nesprávně označil osobu, která byla zcela na jiném místě, a rovněž toho, že spoluobviněný, samostatně stíhaný M. P., uvedl, že má pět svědků, kteří mu mohou dosvědčit, že se v době spáchání skutku vůbec v P. nenacházel. Obviněný rovněž zpochybnil i soudem provedenou úpravu skutkové věty v jeho neprospěch. Námitky napadající závěry soudů při hodnocení důkazů vztahujících se ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu operují s vágními pochybnostmi ohledně smyslu výpovědi poškozeného K. T., když hovořil o dvojníkovi obviněného, a – přes explicitní opačné tvrzení – i s nevěrohodností poškozeného. Obviněný se dožadoval rekognice v jednací síni.
Námitky skutkové, resp. procesně právní, o něž v posuzovaném případě jde, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný uvedenou vadu vytkne; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry dostatečně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněného pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézací soud logicky opřel především o výpověď poškozeného, který u hlavního líčení opakovaně uvedl, že si je 100 % jistý, že dovolatel je pachatelem předmětné loupeže. K tomu lze poznamenat, že ze spisu (č. l. 177) vyplývá, že poškozený obviněného od vidění znal, neboť jej opakovaně potkával poblíž místa činu, jak tam s dalšími osobami popíjejí víno. Jestliže dovolatel interpretuje přiznání omylu poškozeného ohledně obvinění V. B. jako důvod pro zpochybnění věrohodnosti jeho celé výpovědi, nelze této argumentaci přisvědčit, neboť z této skutečnosti spíše vyplývá úsilí poškozeného vypovídat pravdu. Důvod, proč se nejprve domníval, že V. B. je spolupachatelem, poškozený rozumně odůvodnil tím, že V. B. je skutečnému pachateli sice vzhledově podobný, nicméně nemá tetování na hrudi. Tato skutečnost vysvětluje i omyl v přípravném řízení, neboť existence tetování předmětem rekognice v přípravném řízení nebyla. Nalézací soud dále připomněl shodný modus operandi v obou popsaných skutcích. Navíc způsob provedení je podobný i tomu, který byl obviněným D. M. užit při spáchání skutku popsaném pod bodem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 1 T 87/2009 (č. l. 232). Odvolací soud posléze přiléhavě doplnil, že přítomnost dovolatele na místě spáchání prvního skutku je podporována i výpovědí policií ztotožněné osoby J. F., kterému podle výpisů o uskutečněných hovorech mělo být pachateli loupeže telefonováno, a který přiznal, že zná pouze obviněného D. M. (viz strana 5 napadeného usnesení).
Podobně i spáchání druhého skutku soudy opřely zejména o výpověď poškozeného K. T., jakož i fakt již vzpomínaného podobného způsobu provedení činu v obou případech. Jestliže se obviněný domáhal rekognice in natura v jednací síni, respektive konfrontace s poškozeným, pak soudy dostatečně přesvědčivě odůvodnily, proč k takovému kroku na výslovnou žádost poškozeného nepřistoupily, když na poškozeném byly patrny příznaky posttraumatické stresové poruchy v důsledku utrpěného útoku obviněného. Poškozený navíc obviněného zahlédl při jeho navádění eskortou do soudní budovy, což ve skutečnosti věrohodnost jeho výpovědi zvyšuje, neboť i poté potvrdil, že si je osobou obviněného jistý. Poškozený K. T. rovněž logicky objasnil, proč přepadení neohlásil ihned již ve středisku N. u B., nýbrž až po přejetí do azylového domu v R.; obával se totiž, že by byl rozpoznán pachatelem, eventuálně jeho komplici či přáteli, což vnímal jako nebezpečí pro svoji osobu. V obviněném D. M. však poznal útočníka s naprostou jistotou, což lze považovat za věrohodné, vzhledem k tomu, že se spolu před útokem po určitou dobu bavili.
Soudy správně vyhodnotily, že výpověď obviněného je nevěrohodná. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že není od věci připomenout, že obviněný tvrdil, že v době spáchání prvního skutku byl v práci (z kontextu dalších informací ze spisu vyplývá, že to mělo být na kolotočích pana K. v P.) a V. B. jej v inkriminovanou dobu měl navštívit (č. l. 328), avšak jmenovaný původně spoluobviněný, který se odmítl k této skutečnosti vyjádřit, byl zproštěn obžaloby i z toho důvodu, že uvedeného dne neměl být podle svého tvrzení i podle svědectví Z. D. (č. l. 329) vůbec v P.
Ohledně výpovědi samostatně stíhaného (v procesním postavení svědka) M. P. nalézací soud srozumitelně odůvodnil, proč jí neuvěřil, když upozornil na souhru spoluobviněných, která se projevila i v minulosti, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 6 To 280/2011, konkrétně úvah zaznamenaných na straně 6 tohoto rozhodnutí (č. l. 304 a verte), a připomněl i fakt dosud neskončeného trestního stíhání M. P. ve věci poškozeného V. J. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že jednak nelze odhlédnout od toho, že M. P. podle ustálené judikatury není v této věci povinen vypovídat pravdivě, i když má v tomto řízení postavení svědka, neboť z ustanovení §92 odst. 1 tr. ř. plyne, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, a to ani nepřímo. Nepravdivá výpověď sledující ten cíl, aby osoba, která vypovídá, neprozradila svoji trestnou činnost, je ve skutečnosti faktickou součástí její obhajoby, přičemž doznání nelze vynucovat výslechem pachatele jako svědka, který na rozdíl od obviněného je jinak povinen vypovídat pravdu pod sankcí trestního postihu (srov. přiměřeně č. 25/1969 a č. 39/1970 Sb. rozh. tr.). A za druhé, výsledek stíhání M. P. ve skutečnosti nemá vliv na ztotožnění D. M. jakožto pachatele krádeže pod bodem I. rozhodnutí, neboť i pro případ, že by dodatečně vyšlo najevo, že se poškozený mýlil i v identifikaci osoby M. P., v poznání dovolatele si byl zcela jistý. Nadto – jak uvedeno výše – závěr o přítomnosti obviněného na místě činu není založen pouze na výpovědi poškozeného.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu, proto je v daných souvislostech významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Rozsah provedeného dokazování byl pro vypořádání se s obhajobou obviněného a pro rozhodnutí o jeho vině zcela postačující. Výše uvedené důkazy ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání dovolatele, že o jeho vině není žádných rozumných pochybností. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě neznamená, že soudy provedené důkazy hodnotily nesprávně. Úprava skutkové věty oproti jejímu znění z obžaloby byla provedena zcela v souladu se skutečnostmi zjištěnými během dokazování v hlavním líčení, když totožnost skutku byla nepochybně zachována, což nakonec ani obhajoba nenamítala.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., v důsledku čehož je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková