ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.642.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 642/2013 -15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 7 To 87/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 214/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 7 To 87/2013-163.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 3 T 214/2012, uznal obviněného M. K. (dále jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 19. 8. 2010 nenastoupil do V. v. B. k výkonu trestu odnětí svobody, jak mu bylo stanoveno ve výzvě k nastoupení trestu podle rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 2/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 18/2010, které nabyly právní moci dne 22. 6. 2010, a jimiž byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v trvání osm a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, tedy od 20. 8. 2010 se nástupu do výkonu trestu bez ospravedlnitelné pohnutky vyhýbal pobytem v ČR i v zahraničí, a to až do 18. 2. 2012, kdy byl na základě vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu Krajským soudem v Brně ze dne 31. 8. 2010 zatčen a do věznice převezen policií“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku a podle §337 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti takovému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 7 To 87/2013, tak, že za splnění podmínek §263 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití §223 odst. 2, §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného pro shora uvedený skutek a přečin zastavil, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný čin již uložen.
S tímto rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“), který proti němu podal v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svůj souhlas s postupem odvolacího soudu odůvodnil především odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001, podle něhož mimo jiné „pro správné použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutné vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek bude dostatečný ke splnění účelu trestu (§23 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb.), a že k tomuto závěru nestačí jen srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů, přičemž musí být zároveň přihlíženo ke stupni společenské nebezpečnosti činu pro společnost“ , a dále na rozhodnutí publikované pod č. 23/1966 Sb. rozh. trest. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1563/2012).
Dovolatel poté uvedl, že účelem trestu má být zejména ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, přičemž závislost trestu na spáchaném trestném činu není jediným požadavkem, kterému musí ukládaný trest odpovídat. Přiměřený trest má zohledňovat individualitu spáchaného činu a jeho pachatele, proto mají vedle povahy a závažnosti spáchaného trestného činu pro ukládání trestu význam i další hlediska uvedená v §39 trestního zákoníku, která toto hlavní kriterium doplňují. Současný trestní zákoník však vychází z kombinované teorie trestu a účel trestu je z toho důvodu mnohem širší, než pouhá převýchova pachatele, a vedle individuální prevence se uplatňuje rovněž prevence generální, tedy zejména rozšiřování vědomí veřejnosti o neodvratitelnosti trestu za protiprávní jednání.
Podle nejvyššího státního zástupce smyslem ustanovení §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku je postih pachatele, který bez závažného důvodu nenastoupí k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by byla akceptována argumentace odvolacího soudu, že již uložený trest ve výměře osmi a půl roku v podstatě zabezpečuje naplnění jeho účelu, pak by to znamenalo, že příkaz k nástupu trestu není třeba respektovat a toto samotné nerespektování není třeba trestně právně postihovat. Vzhledem k tomu, že u žádného dlouhodobého trestu odnětí svobody by se sankce za jeho nenastoupení nejevila jako dostatečně významná, nebylo by možné sankcionovat žádné nenastoupení takového trestu.
Dovolatel dále uvedl, že při úvahách, zda je možné zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je nutné zvážit skutečnost, jestli existuje dostatečný rozdíl mezi oběma uloženými nebo očekávanými tresty, aby se další trest jevil vedle prvního jako zcela bezvýznamný, a jestli neuložení dalšího trestu bude odpovídat účelu trestu. Čím dlouhodobější trest byl dříve uložen, tím bezvýznamnější se vedle něj bude jevit trest další (navíc omezený sazbou dvou let), ale zároveň tím závažnější bude nenastoupení již uloženého trestu a tím větší význam bude mít recidiva pachatele. Vzájemným vyvažováním těchto dvou rovin však nastává specifická situace, která, podle jeho názoru vylučuje použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce tyto své úvahy shrnul závěrem, že nově uložený trest se nejeví jako zcela bez významu ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a že právě délka již uloženého trestu odnětí svobody zvýšila závažnost následného vyhýbání se jeho nástupu. Zdůraznil přitom význam recidivy a potřebu posílit význam dalšího trestu za nově spáchaný trestný čin. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že ve věci je nutné rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Kružíka. Dovolání nejvyššího státního zástupce nepovažoval za důvodné, naopak se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Argumenty dovolatele si podle jeho názoru protiřečí, neboť připouští (byť teoretickou) možnost postupu, který zvolil odvolací soud. Faktem však zůstává, že z hlediska trestu, který v současné době vykonává, je otázka několika měsíců či dnů otázkou marginální.
Obviněný dále vyjádřil domněnku, že v jeho případě se vůbec nejednalo o spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku, a to s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku. V návaznosti na to zdůraznil, že v průběhu údajného páchání tohoto přečinu spolupracoval s Policií ČR a její příslušná součást dobře věděla, že má nastoupit trest odnětí svobody a byla srozuměna s tím, že po dobu šetření jiné trestné činnosti bude na svobodě. Za takového stavu je prý zřejmé, že se uvedeného přečinu nemohl dopustit pro nedostatek společenské škodlivosti jeho údajného jednání.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř. odmítl, případně podle §265j tr. ř. zamítl. Zároveň souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obligatorní obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán mimo jiné v případě, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i dost. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, že státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
S odkazem na již výše zmíněnou judikaturu je třeba akcentovat, že pro správnou aplikaci tohoto ustanovení je nutno především vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek (trestný čin) bude splňovat hlediska přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu §38 trestního zákoníku a bude respektovat jak obecné zásady pro ukládání trestů zakotvené v §39 trestního zákoníku, tak v případě obviněného i specifické přitěžující okolnosti vyjádřené v §42 písm. p) trestního zákoníku. K tomuto závěru ovšem nestačí jen srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů, ale je vždy nezbytné porovnávat trest, který buď již byl anebo by měl být z hledisek uvedených v citovaných ustanoveních uložen za jiný trestný čin, a to právě ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek očekávat za čin, jehož se má zastavení trestního stíhání týkat.
V posuzované věci je podstatné, že obviněný se dopustil protiprávního jednání skutkem popsaným shora, kterým měl mařit výkon rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 2/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 18/2010, jimiž byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v trvání osmi a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry soudu druhého stupně, neboť ten při svém rozhodování zvažoval pouze výši trestních sankcí a jen na základě toho dospěl k závěru, že vykonávání několikaměsíčního trestu odnětí svobody po vykonání dlouholetého trestu obviněným postrádá jakýkoliv výchovný účinek a tedy i naplnění účelu trestu (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení). Tento soud se však již nezabýval dalšími okolnostmi ve věci významnými.
Záměrem zákonodárce při konstrukci skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku [v současném znění podle písm. f) citovaného ustanovení] nepochybně bylo (srov. k tomu důvodovou zprávu) postihnout jednání spočívající v nenastupování do výkonu trestu odnětí svobody, které ve svém důsledku maří samotný účel trestu, ať už po stránce výchovné, preventivní, represivní aj. Pokud totiž odsouzený nenastupuje uložený trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem brání nástupu jeho výkonu, snižuje tím také efektivitu uloženého trestu. Právě z tohoto důvodu existuje zájem společnosti na tom, aby na takové jednání odsouzeného bylo adekvátně reagováno a aby tento pachatel nesl trestně právní důsledky svého činu.
V tomto smyslu (jak vhodně poznamenal již nejvyšší státní zástupce) je nutné klást důraz na skutečnost, že pachatel zcela záměrně maří již jeden jemu uložený trest odnětí svobody, a jeho jednání tak výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti, která se zvyšuje jak celkovou délkou trvání stavu, po který pachatel nenastupuje jemu uložený trest odnětí svobody, tak i samotnou délkou uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon maří.
Pouhé porovnání trestních sazeb za dva trestné činy, jichž se obviněný dopustil je nesprávné a zavádějící. Skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) [v aktuálním znění podle písm. f)] trestního zákoníku je totiž sama o sobě konstruována jako sankce, a proto z povahy věci nelze použít úvahu o tom, že případné uložení dalšího trestu (v daném případě odnětí svobody) by bylo nadbytečné. Takový myšlenkový postup zásadně zpochybňuje existenci této skutkové podstaty, neboť (jak to výstižně vyjádřil nejvyšší státní zástupce) by ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že čím dlouhodobější trest odnětí svobody bude odsouzenému v předcházející věci uložen, tím bezvýznamnější se vedle něho bude jevit trest další, takže tím déle by se mohl bez hrozby trestního postihu nástupu jeho výkonu vyhýbat.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 7 To 87/2013-163. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal jmenovanému soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného usnesení se tak trestní věc obviněného vrací do stadia řízení po podání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Povinností odvolacího soudu proto bude, aby učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné, zákonné i spravedlivé. Při tom bude vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o námitky obviněného obsažené v jeho vyjádření k podanému dovolání, pak Nejvyšší soud konstatuje, že při své přezkumné činnosti byl vázán jen rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. již výše citované ustanovení §265i dost. 3 tr. ř.), tedy nikoliv výhradami formulovanými ve vyjádření obviněného. Pro úplnost však lze uvést, že i těmito výhradami se již soudy nižších stupňů opakovaně zabývaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru je možno odkázat.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a