ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.672.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 672/2013-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 o dovolání obviněného D. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 155/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 145/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 24 T 145/2011, byl obviněný D. T. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po 500 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve čtyřech měsíčních splátkách po 2500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 17. 9. 2010 v době od 00:00 hod. do 00:05 hod. v restauraci N. v Ú., okres L., poté, co byl vyzván hlídkou policie Obvodního oddělení Ú. ve složení prap. P. B. a nstržm. L. P., aby odstranil jím způsobenou překážku provozu na pozemní komunikaci před restaurací, začal na hlídku křičet „zmrdi“, dále nakopl nstržm. L. P. do břicha a udeřil jej pěstí do obličeje, následně, když oba policisté proti němu zakročili za použití donucovacích prostředků v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kladl aktivní odpor a do policistů kopal a mlátil je pěstmi.
Tento rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 155/2012, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek byl podle něj nesprávně právně kvalifikován především proto, že policisté v okamžiku realizace zákroku proti obviněnému nepožívali ochrany úředních osob, ale také z toho důvodu, že z jednání obviněného nelze vydedukovat jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby a v této souvislosti užít násilí.
Obviněný zdůraznil, že k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby je třeba, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností takové osoby. Bylo ale prokázáno, že byť byli policisté oděni ve služebním stejnokroji, s odkazem na jejich familiární výzvy spojené s tykáním či vulgárním oslovením nelze hovořit o tom, že by postupovali v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb., že by uskutečňovali svoji pravomoc podle zákona, v důsledku čehož jim nenáleží ochrana coby úředním osobám. Rovněž připomněl, že ani jeden policista neužil zákonné výzvy „Jménem zákona!“ směřující k přímému vynucení povinnosti, kterou uložili, a dodal, že nebyla zjištěna žádná okolnost, pro kterou by výzvu užít nemohli či ji užít nestihli, tedy okolnost, která by jim v tom bránila. Obviněný se taktéž pozastavil nad tím, zda byli policisté vůbec oprávněni ukládat mu povinnost odstranit překážku silničního provozu, a to navíc způsobem, jak ji realizovali.
Podle obviněného za výše uvedených okolností z hlediska úmyslu nemohl v daný okamžik odlišit, zda policisté jednají v mezích své pravomoci, zda překročili její meze nebo zda dokonce nejednali v rozporu se zákonem, přičemž nelze tolerovat, aby se ochrany úředních osob domáhaly ty osoby, které samy jednají v rozporu se zákonem. Měl za to, že z provedeného dokazování nelze usoudit, že jednal s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby, a rovněž souvislost mezi jeho jednáním a výkonem pravomoci úřední osoby z výroku o vině nevyplývá.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 155/2012, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že způsob, jakým dovolatel vyložil shora citované ustanovení zákona o policii, je zjevně nesprávný. Předně zmínil ustanovení §114 zákona o policii, podle něhož byl dovolatel povinen nejen uposlechnout výzvy nebo pokynu policisty, ale zejména i vyhovět jeho žádosti. Policisté mají povinnost použít slov „Jménem zákona!“ jen před provedením tzv. zákroku podle §10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb. – tedy úkonu, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití, a to navíc jen tehdy, pokud to okolnosti dovolují. Státní zástupce se zcela ztotožnil s výkladem předmětného ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb. obsaženého v odůvodnění usnesení odvolacího soudu a právní posouzení skutku oběma soudy považoval za správné. Za otázky skutkového zjištění, jež nemohou být důvodem dovolání dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce označil úvahy obviněného o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu. Státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání byly relevantně uplatněny námitky vůči správnosti právního posouzení jednání dovolatele jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil, zda jmenovaní policisté v rozhodující chvíli požívali ochrany úřední osoby a zda jednal v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Jeho výhrady však nemohou obstát.
Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Trestní zákoník vymezuje pojem úřední osoby v ustanovení §127. Podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je úřední osobou též příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Příslušníkem bezpečnostního sboru je fyzická osoba, která vykonává službu v bezpečnostním sboru, přičemž bezpečnostním sborem se mimo jiné rozumí také Policie České republiky (viz §1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky).
K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností (§127 odst. 2 tr. zákoníku). Jinými slovy, k tomu, aby osoba mohla být trestně odpovědná či chráněná jako úřední osoba, je nutné kumulativně splnit následující podmínky: musí se jednat o některou z osob vypočtených v §127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, tato osoba musí plnit úkoly státu nebo společnosti a používat při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů a konečně případný trestný čin musí být spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností této osoby.
Výše uvedené podmínky byly v případě zákroku policistů vůči dovolateli jednoznačně splněny, jak vyvodily soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně stručně uvedl, že obviněný umístěním předmětů do silnice vytvořil překážku, na což reagovali policisté, tj. úřední osoby, policejní hlídka výzvou k jejímu odstranění. Této výzvy obviněný neuposlechl a začal policisty nejprve slovně a následně i fyzicky napadat (kousnutím, kopáním, údery do obličeje), čímž naplnil zákonné znaky přečinu podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ke stěžejní námitce obviněného, že policisté, ač oděni ve služební stejnokroj, nepožívali ochrany úřední osoby, jelikož nepostupovali podle zákona o Policii České republiky a neužili předtím, než obviněného vyzvali k odstranění překážky na pozemní komunikaci, slov „Jménem zákona!“, odvolací soud uvedl, že užít citovaných slov je policista podle §10 odst. 5 zákona č. 237/2008 Sb. povinen tehdy, pokud to okolnosti dovolují a pokud policista hodlá (v případě neuposlechnutí) přistoupit k přímému splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití. V tomto bagatelním případě policisté logicky sílu nepoužili a ani jí nehrozili [v souladu s ustanovením §11 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb.]. Policista P.B. se s obviněným znal, tykal si s ním, tudíž obviněného oslovil neformálně a situaci chtěl vyřešit uvedením pozemní komunikace v původní stav. Zákrok policistů následoval až poté, co obviněný neuposlechl ani výzvy druhého policisty - svědka L. P., a zmíněného policistu naopak fyzicky napadl. Zákroku policistů v tomto okamžiku tedy nemohlo předcházet užití slov „Jménem zákona!“, a to proto, že to okolnosti nedovolovaly. Odvolací soud taktéž zmínil účelovost tvrzení obviněného o tom, že se nejednalo o výkon úřední činnosti proto, že policisté měli pouze uniformy. Zdůraznil, že obviněný věděl, že jej policisté vyhledali v souvislosti s jeho jednáním a že jejich cílem bylo vyřešit jeho nevhodné chování. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, konstatoval, že policisté P.B. a L. P. vykonávali pravomoc úřední osoby, těmito úředními osobami byli, přičemž tato skutečnost byla zřejmá (strana 4 napadeného usnesení).
Dovolací soud se s úvahami odvolacího soudu ztotožňuje a naopak způsob, jakým dovolatel vyložil jím citovaná ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., pokládá za nesprávný.
Svoji příslušnost k policii policisté prap. P. B. a nstržm. L. P. v daném okamžiku prokázali mimo jiné služebním stejnokrojem v souladu s §12 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 273/2008 Sb.), což ostatně ani obviněný nezpochybnil. Vyzývali-li pak dovolatele k odstranění překážky na pozemní komunikaci, plnili úkoly státu, jelikož podle §2 zákona č. 273/2008 Sb. je úkolem policie chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Podle §114 zákona č. 273/2008 Sb. je každý povinen bez zbytečného odkladu a bezplatně uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty; to neplatí, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis stanoví jinak. Nelze-li účelu výzvy, pokynu nebo žádosti dosáhnout pro odpor osoby, je policista oprávněn tento odpor překonat. Jak již vyplynulo z podrobného výkladu obsaženého v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, užít slov „Jménem zákona!“ a odpovídající výzvy je policista povinen ve smyslu §10 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb. tehdy, pokud to okolnosti dovolují, a to před provedením úkonu, při němž dochází k přímému vynucování splnění právní povinnosti nebo k přímé ochraně práv za použití síly nebo hrozby jejího použití. V daném případě se však o uvedenou situaci nejednalo, a tudíž užít předmětných slov nebyli policisté povinni. Policisté nejenže jednali v mezích svých pravomocí, ale chovali se též způsobem, který koresponduje se základními povinnostmi policisty, a není žádný důvod, proč by neměli být v konkrétní situaci chráněni jako úřední osoby.
Obviněný dále namítl, že nemohl odlišit, zda policisté jednají v mezích své pravomoci či nikoliv, a že tedy jednal v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci. Poznamenal, že ani z výroku o vině takové zjištění nevyplývá. Ani tyto výtky nemají oporu ve zjištění soudů.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. K trestní odpovědnosti za přečin podle 325 odst. 1 tr. zákoníku je třeba úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku), a to úmysl přímý. Trestný čin je podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takový zákonem. Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjevně vyplývá, že obviněný použil fyzické násilí k působení na pravomoc zasahujících policistů a že tak učinil vědomě a chtěně. Z popisu skutku zřetelně vyplývá nejen důvod a způsob zásahu policistů prap. P. B. a nstržm. L. P., ale i zjištění, že použití fyzické síly obviněným následovalo poté, co policisté trvali na splnění výzvy k odstranění překážky na pozemní komunikaci, kterou předtím obviněný způsobil, a pokračovalo i v průběhu jejich dalšího zákroku. Není žádných rozumných pochybností o tom, že záměrem obviněného bylo právě působit na výkon pravomoci úřední osoby, a tento závěr má spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních soudů. Jejich zpochybnění ve svých důsledcích znamená uplatnění námitky skutkové, přičemž nelze než připomenout, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková