ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1262.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1262/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 10 To 78/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 56/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 17 T 56/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku na základě zjištění, že v době od 17. února 2011 do 7. listopadu 2011 v Ú. , okres T. , v H. , okres S. ani nikde jinde vědomě řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna M. K. , částkou 800 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého H. O. , ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 21 Nc 18/2011-95 ze dne 15. února 2012, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2012 a tak za uvedené období dluží na výživném částku 7 200 Kč, přičemž se ani jinak nesnažil uspokojovat potřeby svého nezletilého syna, a v době od 29. května 2012 do 9. února 2013 v Ú. , okres T. , v H. , okres S. ani nikde jinde vědomě řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna M. K. , částkou 800 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého H. O. , ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 21 Nc 18/2011-95 ze dne 15. února 2012, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2012 a tak za uvedené období dluží na výživném částku 6 400 Kč, přičemž se ani jinak nesnažil uspokojovat potřeby svého nezletilého syna a matka nezletilého H. O. neměla v důsledku neplacení výživného z jeho strany dostatek finančních prostředků na hrazení potřeb nezletilého, když tyto náklady byla schopná hradit jen díky dávkám v systému pomoci v hmotné nouzi – příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, které jí vyplácel Úřad práce České republiky, a byl za to odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 10 To 78/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení.
Dovolatel nepopírá svou vyživovací povinnost vůči nezl. synovi, ale namítá, že rozsah jeho vyživovací povinnosti by měl být přímo úměrný jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům, a vzhledem k tomu, že má pouze základní vzdělání, nedisponuje speciální kvalifikací, je zcela nemajetný a ačkoli o zaměstnání vesměs usiloval a žádné nezískal, tak reálná míra, ve které byl schopen plnit vyživovací povinnost, je velmi malá. Dále namítá, že už Okresní soud v Karlových Varech nesprávně vyměřil výši jeho vyživovací povinnosti, která měla být vzhledem k jeho skutečným majetkovým poměrům nižší, když navíc nebylo vzato do úvahy, že měl vyživovací povinnost ještě vůči svým dalším třem dětem. Jelikož byla míra jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost vůči nezl. M. K. velmi nízká, musela být nízká i výše způsobené škody a společenská škodlivost jeho jednání. Vůbec už pak nelze dospět k závěru, že plnění či neplnění vyživovací povinnosti v řádu několika stovek korun mělo představovat hranici pro zajištění základních životních potřeb oprávněného. Dovolatel rovněž namítá, zda vůbec měl reálnou možnost plnit vyživovací povinnost, když se před ním matka nezletilého aktivně ukrývala, přičemž dle jeho názoru nelze po člověku se základním vzděláním spravedlivě očekávat, že má vědomost o možnosti skládat výživné do úschovy soudu. Další výhrady obviněný směřoval proti vymezení doby, v níž měl vyživovací povinnost plnit, neboť soudy do ní zahrnuly i období, kdy byl veden v evidenci úřadu práce, a kdy mu nebylo nabídnuto žádné zaměstnání, a pokud bylo, tak nebyly zjištěny důvody, pro které nabídku zaměstnání odmítl, popř. zda ji vůbec odmítl, přičemž po většinu tohoto období pobíral dávky státní sociální podpory. Na základě toho dovodil, že se přečinu zanedbání povinné výživy mohl dopustit maximálně v období „ zhruba říjen 2012 až leden 2013 .“ Obviněný rovněž namítl, že životní úroveň nezletilého M. K. byla prokazatelně vyšší než jeho, a proto nemohlo dojít ke zkrácení jeho práva podílet se na životní úrovni svých rodičů, a dále podotkl, že z výpovědi svědkyně H. O. vyplývá, že potřeby nezletilých dětí byly a jsou zcela uspokojovány, což však soud nalézací vyhodnotil nesprávně, když do odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rodina H. O. nežije nadstandardně. V návaznosti na výše uvedené dovolatel namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle ustanovení §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť je přesvědčen, že oprávněný M. K. nebyl vystaven nebezpečí nouze, protože matka oprávněného sama uvedla, že byly uspokojovány veškeré jeho potřeby. Podle relevantní judikatury Nejvyššího soudu se nouzí rozumí nedostatek základních prostředků k uspokojování základních životních potřeb, přičemž vyjde-li najevo, že uspokojování potřeb oprávněné osoby se jeví jako problematické, nelze bez dalšího dovozovat, že sociální potřebnost znamená současně nebezpečí či stav nouze zaviněný, byť z nedbalosti, obviněným . Dovolatel uvedl, že vezme-li se v úvahu více jeho vyživovacích povinností, podstatně kratší období trvání skutku, absence byť jen hrozící nouze oprávněného, měl by být případný trest vyměřen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve výši jednoho až dvou měsíců odnětí svobody, pokud Nejvyšší soud nedojde s přihlédnutím k poměrům obviněného k závěru, že společenská škodlivost jeho jednání je natolik zanedbatelná, že je účelné a dostačující již samotné projednání věci před soudem. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel uznává vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, a dále navrhl, aby bylo upuštěno od potrestání, a pokud soud shledá, že je třeba na dovolatele působit trestní represí, navrhl in eventum, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Naprostá většina námitek obviněného deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, neboť dovolatel nenapadá právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení, nýbrž pouze skutkové závěry soudů obou stupňů. To platí zejména ohledně jeho tvrzení, že reálná míra jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost byla velmi malá a že částka představující výživné nebyla určena adekvátně k jeho možnostem a schopnostem, dále jde i o námitku, ve které je zpochybňována jeho skutečná možnost vůbec plnit výživné, a mezi námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod nutno zařadit i nesouhlas dovolatele s vymezením období, kdy měl plnit vyživovací povinnost. Stejně tak je třeba nahlížet na jeho tvrzení, že s ohledem na své další vyživovací povinnosti nemohl plnit výživné na nezl. M. , když bylo zjištěno, že v posuzovaném období neplnil vyživovací povinnost k žádnému ze svých dětí. Přitom soudy se též náležitě vypořádaly i s tím, zda obviněný mohl plnit svou vyživovací povinnost s ohledem na možnosti získat zdroje příjmů ze zaměstnání. Tyto a další obdobné námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů a v případě, že by nebyly uplatněny žádné další, bylo by nutné dovolání odmítnout podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obiter dictum dovolací soud k části této dovolací argumentace musí konstatovat, že zanedbáváním vyživovací povinnosti vzniká dluh na výživném neplněním zákonné povinnosti, přičemž nejde o dluh ze škody vzniknuvší spácháním trestného činu, a proto není namístě v souvislosti s přečinem zanedbání povinné výživy namítat nějakou malou výši způsobené škody, a z toho popřípadě dovozovat absenci společenské škodlivosti posuzovaného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1729). Pokud dovolatel rovněž vylučuje, že by částka v řádech několika stovek korun měsíčně měla představovat hranici pro zajištění základních životních potřeb oprávněného, tak je třeba připomenout, že osobám s velice nízkými příjmy nemusí po uhrazení nákladů na bydlení a na nákup potravin zbýt téměř žádné finanční prostředky pro uspokojení dalších životních potřeb nezbytných pro vedení důstojného života. Pro tyto osoby může být i částka představující řádově stovky korun měsíčně zásadní pro udržení své životní úrovně nad hranicí nouze, a koneckonců i to je důvodem existence ustanovení §196 odst. 3 tr. zákoníku, který vyjadřuje zájem na tom, aby oprávněné osoby nebyly vystavovány nebezpečí nouze z důvodu neplnění vyživovací povinnosti povinnou osobou. Jestliže dovolatel dále zpochybňuje svou reálnou možnost plnit vyživovací povinnost s tím, že se před ním matka nezletilého aktivně skrývala, tak je třeba uvést, že odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku není vyloučena v případě, kdy obviněný neví, kde se nachází oprávněná osoba, pokud se nesnažil dostupnými prostředky místo jejího pobytu zjistit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1729). Z výpovědi obviněného sice vyplývá, že se pokusil zjistit místo pobytu oprávněného, ale to mu nebylo sděleno na žádost matky oprávněného, protože z obviněného měla obavy, jež pramenily z jeho písemných výhružek. Vzhledem k tomu, že obviněnému nebylo sděleno místo pobytu oprávněného v důsledku jeho vlastního jednání, nemůže se následně bránit tím, že jako osoba se základním vzděláním není schopen poskytnout oprávněnému výživné jinou cestou, např. prostřednictvím soudní úschovy. Dále je zcela nepatřičná námitka, podle níž nejde o posuzovaný trestný čin s tím, že životní úroveň obviněného údajně nedosahuje životní úrovně oprávněného, neboť v posuzované věci jde o neplnění vyživovací povinnosti obviněného jako rodiče oprávněného v rovině trestněprávní, respektive obviněnému není kladeno za vinu to, že by odpíral nezletilému svou úroveň živobytí tak, jak to vyžadoval §85 odst. 2 zákona o rodině (nyní upraveno v §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), ale že neplnil po dobu delší než 4 měsíce svou povinnost vyživovat oprávněného, která vyplývá ze zákona a na jejíž porušení jsou vztaženy trestněprávní důsledky vyplývající z ustanovení §196 tr. zákoníku. Trestným činem však není pouhé porušení povinnosti rodiče zajistit svému dítěti stejnou životní úroveň a věci takové povahy nespadají do roviny trestněprávní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12). Tyto námitky dovolatele se evidentně vymykají zákonným důvodům dovolání.
Naopak za jedinou právně relevantní námitku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu lze pokládat tvrzení obviněného, že kvalifikace skutku podle §196 odst. 3 tr. zákoníku byla soudy založena jenom na zjištění, že matce nezl. M. byly vypláceny sociální dávky v hmotné nouzi, a že jenom na tomto podkladě nebylo možno učinit závěr, zda skutečně byla oprávněná osoba vystavena nebezpečí nouze.
V této souvislosti lze připomenout, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Podle ustálené praxe soudů k naplnění znaku „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ podle §196 odst. 3 tr. zákoníku postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy by si oprávněná, tj. vyživovaná osoba, sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Nevyžaduje se, aby stav nouze v důsledku jednání obviněného skutečně nastal, zákonné znaky §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou naplněny již pouhou jeho hrozbou. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně – v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného (k tomu např. rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §196 odst. 3 tr. zákoníku je podle judikatury soudů naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, jak již bylo ostatně naznačeno výše (k tomu rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že k jejímu použití postačí podle §16 tr. zákoníku nedbalostní zavinění.
Aby bylo možno posoudit správnost právní kvalifikace skutku provedenou soudem nalézacím a posléze potvrzenou soudem odvolacím, je třeba si odpovědět na otázku, zdali oprávněný byl vydán nebezpečí nouze, které bylo zapříčiněno neplněním vyživovací povinnosti obviněného. Tuto otázku soudy obou stupňů zkoumaly v dostatečném rozsahu a považovaly hrozící stav nouze u oprávněného za prokázaný nejen ze skutečnosti, že matka oprávněného pobírala v rozhodném období dávky státní sociální podpory a hmotné nouze (dále jen „sociální dávky“), ale i z dalších okolností případu. Matka oprávněného M. K. totiž pečovala o další dvě nezletilé děti, na které jejich otcové rovněž neplnili svou vyživovací povinnost, byla na mateřské dovolené, a kromě přídavků na děti a sociálních dávek neměla žádný jiný příjem, přičemž základní životní výdaje její a nezletilých dětí nebyly pokryty jinak než sociálními dávkami, pak tyto skutečné majetkové a životní poměry oprávněného a jeho rodiny, opodstatňují závěr soudů, že oprávněná osoba (nezl. M. K. ) byl vydán v nebezpečí nouze ve smyslu ustanovení §196 odst. 3 tr. zákoníku. Proto se v této konkrétní věci nelze dovolávat závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2010, sp. zn. 8 Tdo 183/2010.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík