ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1359.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1359/2014-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného T. O., rozeného K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 2 To 108/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 24/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 61 T 24/2011, byl obviněný T. O. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku, jímž od 4165 poškozených vylákal nebo se pokusil vylákat celkovou částku ve výši 12.831.470 Kč. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nabízení zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu sedmi let. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a finanční prostředků, které jsou blíže specifikované v tomto rozsudku. Pro část dílčích útoků uvedeného zvlášť závažného zločinu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a trestu, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. března 2014, č. j. 2 To 108/2013-4319 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v odsuzující části (výrok I.) a sám výrokem v bodě II. uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se v podstatě dopustil tak, že
v době nejméně od 2. prosince 2006 do 21. ledna 2009, jako fyzická osoba podnikající pod fiktivní firmou „Práce v zahraničí“ se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 87, 760 01 Zlín, mající pobočky v Praze, a to na adrese Korunní 841/27, 120 00 Praha 2 a dále v Ostravě na adrese Reální 2, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, jako odpovědná osoba za výše jmenovanou firmu a též jako jednatel obchodní společnosti Vision Of Dreams And Financial Operation Economy s. r. o., IČ: 269 81 394, se sídlem tř. Tomáše Bati 87, 760 01 Zlín a AGENTURA LTD, s. r. o., IČ: 269 61 156, se sídlem Lešenská 318, 763 14 Zlín, v úmyslu se obohatit na úkor jiných osob, uváděl tyto v omyl tím, že prostřednictvím webových stránek:
1) www.zahranicniprace.cz
2) www.1prace.cz
3) www.pracevzahranici.cz
4) www.prace-anglie.cz
5) www.brigady.net
6) www.aupair.cz
7) www.oper.cz
8) www.kadlec.info
9) www.euparamount.com
které za tímto účelem založil a aktuálně měnil, opakovaně a ve velkém rozsahu uváděl záměrně obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící informace, které klientům sdělovali i zaměstnanci obviněného, se kterými klienti jednali na pobočkách, jimiž se snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí konkrétní pracovní místo v zahraničí a s tím související služby (doprava, ubytování, průvodce, pojištění), které obsahem a kvalitou měly odpovídat konkrétním požadavkům klienta, poté, kdy předem zaplatí registrační poplatek a následně se po vyplnění daných formulářů přihlásí do evidence žadatelů, přičemž takto nabízené služby neměl v úmyslu zajistit a nezajistil, po obdržení registračních poplatků poškozeným zasílal balíčky zpoplatněné, které obsahovaly vedle brožury obsahující obecné informace o evropských zemích, formuláře nutné k vyplnění, za které však klient musel zaplatit další finanční prostředky, o kterých se na internetových stránkách obviněný nezmiňoval, a příp. CD, které mělo obsahovat aktuální nabídku zaměstnání v konkrétní zemi dle požadavků klienta, avšak zpravidla bylo naskenováno tak, že nešlo „otevřít“, příp. na něm byly nabídky pracovních míst stažené z veřejně přístupných, tj. bezplatných stránek úřadů práce konkrétní země, které navíc nebyly aktuální a nesplňovaly požadavky klientů, když zejména studentům, kteří tvoří většinu poškozených, hledajícím krátkodobou brigádu spočívající v nekvalifikované práci, nevyžadující aktivní znalost cizího jazyka, byly zasílány nabídky v cizím jazyce týkající se vysoce specializovaných zaměstnání, často vyžadující vysokoškolské vzdělání či jinou odbornou způsobilost, takto jednal úmyslně s tím, že si poškození z nabídky nevyberou a závazky nebude plnit, což i neplnil a to i v případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem, kdy zpravidla po vyinkasování peněžních částek přestal být kontaktním, tedy své závazky nesplnil, ač od jednotlivých osob převzal finanční prostředky k úhradě zajištění konkrétního pracovního místa v zahraničí, příp. dalších služeb s tím souvisejících, které klienti zaplatili hotově v kancelářích společnosti či za registrační balíčky, které jim byly doručeny Českou poštou, s. p. či společností PPL CZ, s. r. o., čímž je podvedl a úmyslně poškodil, kdy od jednotlivých osob uvedených pod bodem A takto podvodně vylákal, příp. se snažil vylákat, když někteří z klientů (bod B rozsudku) registrační balíčky odmítli převzít zpravidla z důvodu, že na webových stránkách shora uvedených nebyla uvedena povinnost platit předem. Obviněný takto způsobil celkovou škodu ve výši 9.511.432 Kč a pokusil se vylákat další částku ve výši 468.445 Kč,
Byl za to odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výši šesti let a deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nabízení zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu sedmi let. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí části majetku, a to finančních prostředků ze čtyř v rozsudku blíže specifikovaných bankovních účtů v celkové výši 3.688.334,9 Kč. Podle §70 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci uvedených v předmětném rozsudku. Zprošťující výrok podle §226 písm. a) tr. ř. zůstal nezměněn (výrok III. rozsudku) a podle §260 tr. ř. byla věc ohledně těch skutků, pro které nebylo zahájeno trestní stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, 5 tr. ř., vrácena státnímu zástupci k došetření (výrok IV. rozsudku).
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým soud druhého stupně uznal obviněného vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu, za který mu uložil výše uvedený trest, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání , ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Dovolatel konkrétně namítá, že zjištěný skutek nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným a že výrok nalézacího i odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Zejména uvádí, že se soudy ve všech souvislostech nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou zločinu podvodu, neboť nenabízel zprostředkování práce v zahraničí, poškození měli možnost si přečíst smluvní podmínky a v případě nespokojenosti reklamovat poskytované služby u společnosti Paramount Enterprise LLC, která v žádném případě nebyla fiktivní. Dále nalézací a odvolací soud pochybily při stanovení výše škody, která neodpovídá realitě, neboť nebyla brána v úvahu výše poskytnutého protiplnění ze strany obviněného, které poškození obdrželi. Dovolatel rovněž namítá, že mu soud prvního stupně nezákonně uložil trest propadnutí finančních prostředků z jeho účtů podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože tyto finanční prostředky uložené na daných účtech nepocházely z trestné činnosti. Následně bylo odvolacím soudem rozhodnuto o uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, se kterým obviněný zásadně nesouhlasí a nadále trvá na tom, že šlo o finanční prostředky nepocházející z trestné činnosti a takový trest byl uložen neoprávněně. Obviněný dále namítá, že mezi skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Dovolatel také brojí proti postupu obou soudů, které dle jeho názoru neúměrně a v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř. rozšířily a upravily popis skutku v rámci skutkové věty oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel dále namítl, že z popisu skutku není zřejmé přímé ani nepřímé úmyslné jednání dovolatele, což se promítá i do právního posouzení skutku, které je posléze zcela neurčité a odkázal pak na dosavadní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Podle obviněného soudy obou stupňů porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., nezjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a nepostupovaly v souladu se zásadou trestního řízení in dubio pro reo. Konkrétně byly opomenuty některé důkazy navrhované obhajobou, konkrétně výslech svědka Š. a přezkoumání původu finančních prostředků, které byly uloženy na účtech obviněného. V neprovedení těchto důkazů, které považuje za tzv. opomenuté důkazy, spatřuje dovolatel též porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem obviněný namítá zkrácení práva na obhajobu, když nalézací soud veškeré dotazy vůči poškozeným vztahující se k otázce postupu Policie ČR (zejména zda policejní orgán sám kontaktoval jednotlivé poškozené a jakým způsobem bylo s nimi hovořeno) nepřipustil. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a trestu výše citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a námitek uplatněných v dovolání uvedl, že dovolatel v převážné části svých námitek sice formálně vytýká nesoulad obsahu tzv. skutkové věty a zákonných znaků zvlášť závažného zločinu podvodu, ale fakticky zpochybňuje kvalitu skutkových zjištění nebo uvádí jiné procesní výhrady. Podle státního zástupce jde především o námitky, ve kterých dovolatel prezentuje vlastní verzi skutkových zjištění, podle kterých zprostředkování práce nenabízel a podle kterých byli poškození srozuměni s tím, že si zaměstnání budou muset sjednat sami. Totéž platí podle státního zástupce i o námitkách, ve kterých obviněný vytýká porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neprovedení jím navrhovaných důkazů a nedodržení procesní, nikoli hmotně právní zásady in dubio pro reo. Státní zástupce dodal, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byť stručně, vysvětlil, proč nepovažoval za nutné provést výslech svědka Š., a proto se dle jeho názoru nejedná o opomenutý důkaz. Dále uvedl, že neshledal ani takovou vadu ve skutkových zjištěních, která by zakládala tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ani námitky týkající se porušení zásady totožnosti skutku, neboť jde také o zásadu práva procesního a pro úplnost dodal, že tato zásada nebyla v posuzované věci porušena, neboť jednání obviněného a jeho následek byly v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku vymezeny v podstatě shodně. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného směřujících proti výroku o trestu propadnutí části majetku, neboť pro námitky tohoto druhu je určeno speciální ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dále konstatoval, že podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku jsou vymezeny v §66 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž zákon nestanoví podmínku, že by tímto trestem mohl být postižen pouze majetek získaný trestným činem, za který je trest propadnutí majetku ukládán, z čehož dovodil, že jsou bezpředmětné i skutkové námitky dovolatele týkající se neprovedení dokazování k původu finančních prostředků na jeho bankovních účtech. Jako skutkovou námitku posoudil státní zástupce i tu, kterou obviněný brojil proti nesprávnému stanovení výše způsobené škody a uvedl, že nebylo důvodu, aby při stanovení výše škody bylo nějak zohledňováno zaslání v podstatě bezcenných materiálů jednotlivým poškozeným. Pod deklarovaný dovolací důvod tak státní zástupce podřadil pouze námitku spočívající v tom, že skutková věta neobsahuje okolnosti zakládající úmyslné zavinění na straně obviněného, avšak nepovažuje ji za důvodnou, neboť podvodný úmysl na straně obviněného je ve skutkové větě opakovaně výslovně deklarován. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Námitky uplatněné dovolatelem v převážné části neodpovídají výše uvedeným kritériím, jelikož se řadí právě mezi námitky skutkové či procesní povahy. Obviněný v prvé řadě namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu, a to ve všech souvislostech, včetně stanovení výše škody. Následně ale v rámci této námitky zpochybňuje pouze skutkové závěry soudů, když popírá, že by nabízel zprostředkování práce v zahraničí, že poškození akceptovali smluvní podmínky, ze kterých vyplývá jejich povinnost jednotlivé zaměstnavatele oslovovat a že měli možnost poskytované služby reklamovat. Obviněný neuvádí v tomto ohledu jedinou námitku právní povahy zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. O stejný případ se jedná i ohledně námitky dovolatele brojící proti stanovení výše způsobené škody, která míří taktéž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a nelze v žádném případě přisvědčit dovolateli, když tvrdí, že od výše způsobené škody měla být odečtena hodnota protiplnění, které poškozeným poskytnul. Vzhledem k tomu, že obviněný měl v úmyslu od samého začátku svého jednání své klienty podvést ve smyslu §209 tr. zákoníku a vzhledem k tomu, že protiplnění (zejména materiály z veřejně přístupných zdrojů), které bylo poskytováno poškozeným, pro ně bylo naprosto bezcenné, není tato námitka dovolatele namístě.
Dovolatel ve svém podání namítá i existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž i Ústavní soud zdůraznil, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Soud má hodnotit shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový i požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Argumentům dovolatele ohledně existence extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním nelze přisvědčit. Závěru odvolacího soudu, že byla naplněna objektivní a subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu, není možno nic vytknout. Naplnění objektivní stránky plyne z výslechu více jak 400 poškozených, z obsahu a vzhledu webových stránek, z faktické nemožnosti reklamace služeb poskytovaných společností obviněného, z výpovědí svědků z řad pracujících pro obviněného, z dokumentů poskytnutých Českou obchodní inspekcí, Oddělením kontrolního a správního úseku Magistrátu města Zlín a živnostenského úřadu, z dokumentů poskytnutých společností PPL CZ, s. r. o. a Českou poštou, s. p. i z dalších listinných a věcných důkazů, a Nejvyšší soud považuje tento rozsah dokazování za naprosto dostačující. Z výše uvedených důkazů není nejmenších pochyb, že obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Subjektivní stránkou se Nejvyšší soud zabývá níže v rámci jiné námitky dovolatele. Stejně tak není dána existence extrémního nesouladu mezi výše uvedenými důkazy a stanovenou výší škody, ke které odvolací soud došel na základě listinných důkazů předložených konkrétními poškozenými již v rámci řízení před soudem prvního stupně, když vzal v úvahu jen ty poškozené, kteří předložili listinné důkazy prokazující, že byli jednáním obviněného poškozeni, což je koneckonců uvedeno právě v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel rovněž namítal nedodržení zásady totožnosti skutku, který byl ovšem v obžalobě i v odsuzujícím rozsudku vymezen velmi podobně, odvolací soud se touto námitkou již jednou zabýval a došel k závěru, že v průběhu řízení před soudem došlo toliko ke zpřesnění popisu skutku při zachování totožnosti jednání i následku, a proto k porušení zásady totožnosti skutku ani dle Nejvyššího soudu nedošlo. Soudy obou stupňů se zabývaly návrhem obviněného na provedení výslechu svědka Š. a tím pádem neopomenuly takový důkaz, když dospěly k názoru, že provedení takového důkazu není vzhledem k důkazní situaci v dané věci třeba, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak již uvedl odvolací soud, z provedených důkazů lze dojít v souladu se základními zásadami trestního řízení k závěru, že skutek byl obviněným spáchán. Soud druhého stupně se také již zabýval námitkou, že bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, když vyložil, že vzhledem k velkému počtu svědků sice docházelo ke kolizím, ale taková situace se ze strany obhajoby dala řešit substitucí, případně obhajoba mohla trvat na osobním výslechu jakéhokoli svědka, čehož nevyužila. I toto odůvodnění odvolacího soudu považuje dovolací soud za dostačující.
Navíc je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nedodržely zásadu totožnosti skutku a v rozporu s ustanovením §220 tř. ř. neúměrně rozšířily a upravily popis skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě, a dále napadá postup soudů, kterým údajně nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, právo obviněného na obhajobu a opomenuly provést výslech svědka Š. a také nezjišťovaly původ finančních prostředků zajištěných na bankovních účtech obviněného, tak tyto námitky patří svou povahou mezi procesní, což není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem.
Co se týče námitek směřující proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soudem prvního stupně, který byl zrušen soudem odvolacím a nahrazen uložením trestu propadnutí části majetku obviněného podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež spočíval v propadnutí finančních prostředků zajištěných na jeho bankovních účtech či účtech obchodních společností, jejichž byl jednatelem, tyto námitky jsou rovněž nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Námitky proti výroku o trestu spadající pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by musely směřovat např. proti nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného při ukládání úhrnného či souhrnného trestu podle §43 tr. zákoníku nebo při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že dovolatel brojí proti uložení konkrétního druhu trestu, bylo na místě uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože formálně nebyl uplatněn daný dovolací důvod, je třeba přezkoumat, zdali byly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku. Tento trest, jak vyplývá z ustanovení §66 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a je-li to vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele účelné. Okolnosti spáchaného trestného činu ospravedlňují uložení tohoto trestu, neboť obviněný způsobil škodu více jak třem tisícům poškozených na území celé České republiky, trestnou činnost páchal dlouhodobě a způsobil škodu přesahující téměř dvakrát škodu velkého rozsahu. Přesně taková trestná činnost má být trestána propadnutím majetku a v tomto konkrétním případě tomu nijak nebrání ani osobní, rodinné, majetkové nebo jiné poměry obviněného. Další podmínkou pro uložení trestu propadnutí majetku je existence vlastnického práva obviněného k danému majetku, tedy nikoli skutečnost, že tento majetek byl získán trestnou činností, jak uvádí dovolatel ve svém podání. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že „ nelze detailně určit, kterou část finančních prostředků zajištěných na účtech u finančních ústavů obviněný získal trestnou činností nebo jako odměnu za ni, a kterou nikoliv, “ z čehož lze odvodit, že se původem finančních prostředků zabýval, došel k výše uvedenému závěru a považoval tyto finanční prostředky za majetek obviněného. Nedošlo tedy k pochybení, když byl dovolateli uložen trest propadnutí majetku. V případě, že by pro uložení trestu propadnutí majetku musel být před odvolacím soudem prokázán původ finančních prostředků, stala by se úprava tohoto trestu de facto obsolentní, neboť by pro soudy bylo v mnoha případech obtížné či nemožné původ finančních prostředků na bankovních účtech obviněných určit, a proto by trest propadnutí majetku přestal být užíván. Nejvyšší soud je toho názoru, že jsou-li kromě obecných podmínek pro ukládání trestů stanovených tr. zákoníkem splněny podmínky stanovené ustanovením §66 tr. zákoníku pro uložení trestu propadnutí majetku a není-li prokázáno, že majetek obviněnému nepatří, lze uložit takový trest. Nutno poznamenat, že v posuzované věci je uložení trestu propadnutí majetku vzhledem k okolnostem spáchaného zvlášť závažného zločinu zcela adekvátní.
Jako právně relevantně uplatněnou námitku lze posoudit tu, ve které dovolatel uvádí, že ze skutkové věty obsažené v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé jeho úmyslné jednání, a to jak ve formě úmyslu přímého, tak ani nepřímého. Jde o posouzení otázky, zda skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu naplňuje subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť k naplnění této skutkové podstaty je třeba, aby byl skutek spáchán alespoň v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá z §13 odst. 2 tr. zákoníku a alespoň z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu dle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak vyplývá z §17 písm. a) tr. zákoníku. Jinými slovy by se uplatněná námitka obviněného dala vyjádřit otázkou, zdali skutková věta ve vztahu k subjektivní stránce koresponduje s následnou právní kvalifikací skutku.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně jasně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve vztahu k základní skutkové podstatě i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu podvodu kladeného mu za vinu, tedy že se chtěl obohatit tím, že své klienty (poškozené) uvede v omyl, využije jejich omylu a zamlčí podstatné skutečnosti a chtěl takovým jednáním, které si dopředu rozmyslel a naplánoval způsobit škodu velkého rozsahu. Tento závěr ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, neboť v ní odvolací soud uvedl, že obviněný „ v úmyslu obohatit se na úkor jiných osob, uváděl tyto v omyl tím, že se prostřednictvím webových stránek (…), které za tímto účelem založil a aktuálně měnil, opakovaně a ve velkém rozsahu uváděl záměrně obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící informace, které klientům sdělovali i zaměstnanci obviněného“, dále že se obviněný „snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí pracovní místo v zahraničí a s tím související služby (…), přičemž takto nabízené služby neměl v úmyslu zajistit a nezajistil (…), takto jednal úmyslně s tím, že si poškození z nabídky nevyberou a závazky nebude plnit, což i neplnil, a to i v případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem (…), čímž je podvedl a úmyslně poškodil. “ Z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že ve skutkové větě je dostatečně výstižně obsažena i subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu, která je následovně blíže rozebrána v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a v tomto případě nelze hovořit o situaci, kdy by obsah odůvodnění rozsudku jakýmkoli způsobem „suploval“ obsahové náležitosti skutkové věty, jak uvádí obviněný.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného T. O. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík