ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.275.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 275/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2014 v Brně dovolání obviněných J. M. , a Z. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 10 To 262/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 6. 2013 pod sp. zn. 4 T 72/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 T 72/2013, byli obvinění J. M. a Z. T. uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzeni k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč (50 denních sazeb po 500,- Kč). Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, Okresní soud v Trutnově v souladu s §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozsudku oba obvinění podali odvolání. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 10 To 262/2013 podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Trutnově obv. J. M. v době ode dne 8. 6. 2012 a Z. T. v době od 9. 6. 2012 do 3. 5. 2013 v Ch. H. , okres T. , společně zamezovali v přístupu do domu čp. ..., jehož jsou ode dne 27. 9. 2011 každý z ideálních 3/8 podílovými spoluvlastníky, M. L. , jenž je z ideální ¼ podílovým spoluvlastníkem uvedeného domu a dlouhodobě ho užíval k bydlení, když po výměně zadlabávacího zámku s vložkou zn. FAB u vstupních dveří do domu čp. .... za nový, k němuž přidali ještě jeden zámek, nepředali M. L. ani přes jeho opakovanou žádost nové klíče od domu, v důsledku čehož se M. L. nemohl do uvedeného domu dostat a užívat jej k bydlení, a to i přesto, že byli rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2012, č.j. 3 T 103/2012-170, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2013, č.j. 10 To 28/2013-199, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2013, uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili společně v době od 13. 1. 2012 do dne doručení návrhu na potrestání v dané věci, a to J. M. do dne 7. 6. 2012 a Z. T. do dne 8. 6. 2012, tím, že M. L. zamezovali v přístupu do domu čp. ...., který se tak do domu nemohl dostat a užívat jej k bydlení.
Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Trutnově i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové oba obvinění podali prostřednictvím společné obhájkyně Mgr. Ivany Zbořilové dovolání , kterým napadli tato rozhodnutí v celém rozsahu. Ve svém písemném podání odkázali na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou přesvědčeni, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podle obou dovolatelů skutková podstata trestného činu §208 odst. 2 tr. zákoníku nebyla naplněna, protože pachatelé poškozenému v užívání domu neoprávněně nebránili. V tom také vidí zásadní pochybení obou soudů nižších instancí. Ty ve svých rozhodnutích zcela pominuly skutečnost, že poškozený L. je spoluvlastníkem pouze ¼ domu čp. ... v obci Ch. H. , neboli je vlastník minoritní, který disponuje právem užívání předmětné nemovitosti pouze v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Soudy I. a II. stupně však k poškozenému přistupovaly jako k osobě výlučně oprávněné užívat předmětnou nemovitost. To však oba dovolatelé označili za vadnou konstrukci, protože užívací práva k předmětné nemovitosti mají pouze J. M. a Z. T. jako majoritní vlastníci. K rozsahu jejich majetkových, resp. užívacích práv musí být přihlíženo – což ale ani jeden soud neučinil.
Následně dovolatelé uvedli, že ust. §139 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) jim jako majoritním spoluvlastníkům dává oprávnění bez dalšího rozhodovat o hospodaření se společnou věcí. Přitom ale zdůraznili, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Proto přehlasovaný menšinový spoluvlastník, který se domáhá užívání domu proti vůli většinového spoluvlastníka, není oprávněnou osobou, které by mohlo být bráněno v užívání domu. Dovolatelé akcentovali skutečnost, že v projednávaném případě poškozenému L. v užívání domu nebránili, pouze mu jako majoritní spoluvlastníci vymezili transparentní podmínky užívání domu. Těch však poškozený L. nikdy nevyužil. Podle dovolatelů tedy znak „bránění“ v předmětné věci zcela absentuje, a proto podle jejich názoru trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zákona nemohl být spáchán.
V rozhodnutí soudů nižších stupňů oba dovolatelé spatřují řadu dalších pochybení. Předně ani jeden z těchto soudů neuvedl, proč by prvky občanskoprávní (resp. mimotrestní) měly selhávat či být méně efektivní. To platí zvláště za situace, kdy se jimi sám poškozený L. nikdy nebránil. Pokud měl poškozený za to, že je zkrácen na svých zákonných právech, měl možnost využít některý z institutů, který nabízí občanský soudní řád. Předně mohl využít institutu předběžného opatření, nebo měl právo jako minoritní spoluvlastník (který se cítil být rozhodnutím majoritní většiny dotčen) se obrátit občanskoprávní cestou na soud. Konstrukce obou soudů nižších instancí o nemožnosti využití prvků mimotrestních (tj. občanskoprávních) proto nemůže v žádném případě obstát, naopak byla nade vší pochybnost porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud buď sám rozhodl ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že odsouzené J. M. a Z. T. zprošťují obžaloby, nebo aby usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 262/2013-154 ze dne 31. 10. 2013 i rozsudek Okresního soudu v Trutnově č. j. 4 T 72/2013-103 ze dne 26. 6. 2013 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání.
K dovolání obou obviněných se písemně vyslovil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Ten ve svém vyjádření sp. zn. 1 NZO 58/2014-10 ze dne 7. 2. 2014 k dovolání obou obviněných uvedl, že nyní projednávané jednání, spočívající v bránění poškozenému v užívání nemovitosti v Ch. H. , okres T. , mělo probíhat v době od 8. 6. 2012 do 3. 5. 2013. Ale již dříve, v rámci řízení vedeného rovněž u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 103/2012 a následně také u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 To 28/2013 ze dne 7. 3. 2013 byli obvinění shledání vinnými ze spáchání téhož přečinu, jehož se měli dopustit při nakládání se shodnou nemovitostí, stejným způsobem a vůči témuž poškozenému, a to v období od 13. 1. 2012 do 8. 6. 2012. I v tomto řízení podali oba obvinění dovolání, které Nejvyšší soud usnesením pod sp. zn. 7 Tdo 749/2013 dne 28. 8. 2013 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. V nyní vedené věci se tak jedná o zcela shodné jednání, při kterém nedošlo ke změně žádné z výchozích okolností.
Za těchto okolností státní zástupce odkázal na citované usnesení Nejvyššího soudu a pouze stručně doplnil, že i přes občanskoprávní podstatu celého sporu je zcela namístě na útok obviněných reagovat trestněprávními prostředky a posoudit ho jako výše uvedený přečin. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud argumentaci obou obviněných posoudil jako nedůvodnou, a proto dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je v této věci dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená, zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené ust. §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Oba dovolatelé svou námitku vznesli s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného trestního práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl ten který obviněný uznán vinným. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy.
V projednávaném případě oba obvinění dlouhodobě setrvávají na své obhajobě, že poškozený L. je pouze minoritní spoluvlastník nemovitosti ve Ch. H. , zatímco rozhodující užívací práva vlastní oba dovolatelé. Z tohoto titulu si pak nárokují právo určovat poškozenému pravidla pro užívání předmětné nemovitosti. V rámci těchto regulí však zcela ignorovali, že obviněný měl v této nemovitosti trvalé bydliště, a nařizovali mu vstupovat do domu pouze po písemné či telefonické žádosti, na základě které mu měly být zapůjčeny klíče, které měl poté zase odevzdat. Oba obvinění zdůraznili, že podle jejich náhledu soudy nižších stupňů nepřihlédli k tomuto zásadnímu rozložení majetkových, resp. užívacích práv.
Z právní teorie i konstatní judikatury vyplývá, že objektem trestného činu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku je zájem státu na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru se dopustí ten, kdo poškozenému neoprávněně znemožní nebo podstatně ztíží užívání předmětné nemovitosti např. tím, že mu zamezí přístup do nemovitosti uzavřením, uzamčením či zazděním dveří, oken, a dále např. svévolným přerušením dodávky elektrického proudu, plynu, apod. (srov. např. R 8/1999, R 17/2000, NS 2/2001-T 32). Po subjektivní stránce je zákonem vyžadován úmysl, přičemž ke spáchání přečinu postačí úmysl nepřímý.
Z dokazování vyplynulo, že obv. M. a T. vyměnili u vstupních dveří zámek a přidali k němu další, a dále zavěsili ještě jeden zámek na hlavní vjezdovou bránu vedoucí na pozemek. Následně, i přes opakovanou žádost, poškozenému L. nepředali nové klíče od domu, čímž mu znemožnili objekt svobodně užívat. Subjektivně oba obvinění jednali vědomě a úmyslně, neboť byli dobře obeznámeni s tím, že poškozený L. je vlastníkem ¼ nemovitosti, stejně jako to, že má v nemovitosti trvalé bydliště a tyto skutečnosti ignorovali. Na základě těchto skutkových zjištění, oba soudy nižších instancí shledaly, že znaky skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny.
Proti tomu oba obvinění dlouhodobě namítají, že jako majoritní spoluvlastníci měli právo poškozenému L. (coby minoritnímu spoluvlastníkovi) stanovit pravidla pro užívání nemovitosti. Pro podporu tohoto postoje citovali §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., s tím, že „o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů“.
Tato námitka je však zcela zjevně účelová a soudy nižších stupňů ji zcela správně odmítly.
Pojem hospodaření se společnou věcí (občanský zákoník jej sice explicitně nedefinuje, ale vymezila ho judikatura) zahrnuje všechny aktivity, které se dotýkají společné věci. To znamená užívání a požívání věci a všechny činy, které věc udržují, opravují, mění, zhodnocují či znehodnocují, popř. také odstraňují, ruší, likvidují. Pojem hospodaření zahrnuje i to, jak bude či nebude každý ze spoluvlastníků věc užívat. (Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde 2008, s. 623). Cílem hospodaření se společnou věcí je v nejobecnější rovině její účelné využívání (srov. např. usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 2918/2005). Do těchto aktivit je zahrnuto i rozhodování o užívání bytu ve společném domě jedním ze spoluvlastníků.
Podle §137 a násl. občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) u podílového vlastnictví vyjadřují jednotlivé podíly míru, jakou se všichni spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, které vyplývají z vlastnictví společné věci. O hospodaření se společnou věcí jsou všichni spoluvlastníci oprávněni i povinni rozhodovat společně a nerozdílně, a to na základě vzájemné dohody, ke které dospívají při hlasování většinou, počítanou podle velikosti podílů (neboli na základě principu majorizace).
Nicméně majoritní spoluvlastníci M. a T. o hospodaření či budoucím nakládání s předmětnou nemovitostí nejednali, takže k žádnému rozhodování (na základě hlasování) nedošlo. Hlavním důvodem pro to byl fakt, že poškozený L. k jednání neposkytoval potřebnou součinnost.
K jeho osobě z provedených důkazů mj. vyplynulo, že se jedná o komplikovanou osobnost, se kterou je značně obtížné komunikovat a na čemkoliv se dohodnout (č. l. 44-45, 78, 97), předmětnou nemovitost řadu let obýval, ale řádně o ni nepečoval, takže je v ní nepořádek (č. l. 97). Navíc podle tvrzení obviněných měl bez jejich vědomí věnovat záložní motor mlýna místnímu muzeu nebo „nějaké firmě z L. “ (č. l. 44-45). Jednání o budoucím využívání nemovitosti tak v podstatě uvízla na mrtvém bodě.
Na tento stav věci však obvinění reagovali jednostranným vyhlášením zcela neakceptovatelných pravidel, kterými závažně a dlouhodobě omezovali poškozeného ke vstupu do nemovitosti a k jejímu užívání, a to přesto, že věděli, že v objektu má poškozený byt. Tímto jednáním mu bez právního důvodu bránili v užívání nemovitosti, které byl spoluvlastníkem, přičemž stanovením podmínek ke vstupu do celého objektu užívání podstatně ztížili . Důsledkem toho byl poškozený uvržen do velmi svízelné situace, neboť byl donucen v zimních měsících hledat provizorní přístřeší u svých přátel. Jinými slovy obvinění zcela ignorovali jeho základní právo na bydlení a nedohodli se s ním ani na adekvátní bytové náhradě, na kterou mu vznikl právní nárok – alespoň po dobu, než bude společný spor vyřešen . Tímto jednání obou obviněných přesáhlo meze soukromoprávních vztahů a zcela zjevně nabylo povahy trestného činu.
Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že oba obvinění byli za tutéž trestnou činnost uskutečněnou mezi 13. 1. až 8. 6. 2013 již jednou odsouzeni, a to rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 103/2012 ze dne 13. 12. 2012 a po podání odvolání také rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 28/2013 ze dne 7. 3. 2013. I přesto, že oba soudy uznaly oba obviněné vinnými, a správnost jejich argumentace potvrdil i Nejvyšší soud (který svým usnesením sp. zn. 7 Tdo 749/2013 ze dne 28. 8. 2013 odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněné), tak oba obvinění v této trestné činnosti dále pokračovali a ukončili ji až 3. 5. 2013, kdy poškozenému prostřednictvím jeho právního zástupce odevzdali klíč (i když pouze od zámku ke vstupním dveřím, klíče k vnitřním dveřím vedoucí do obytné části a k visacímu zámku ke vstupní bráně poškozený ani tentokrát neobdržel, č. l. 87).
Předmětem ochrany tr. zákoníku u přečinu podle §208 je nerušené užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. M. L. takovou oprávněnou osobou je, neboť prokazatelně je vlastníkem ¼ předmětné nemovitosti. Výhrady obviněných, že poškozený často cestoval a pobýval jinde, nebo že je objekt ve špatném stavebně technickém stavu, jsou nepodstatné, stejně jako námitky, že měl k ochraně svých práv využít nejprve využít prostředky občanského práva a teprve po jejich neúspěšném vyčerpání zvažovat podání trestního oznámení ve smyslu dodržení zásady ultima racio. (Navíc se ukázalo, že i prostředky trestního práva byly v daném případě neefektivní, protože oba obvinění v trestné činnosti pokračovali ještě dlouho po svém odsouzení.)
Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že znaky skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku byly v daném případě naplněny a ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena ani zásada subsidiarity trestní represe, ani žádná jiná zásada trestního práva. Skutková zjištění i na ně navazující právní závěry Okresního soudu v Trutnově i Krajského soudu v Hradci Králové jsou správná, relevantní a nevykazují žádnou z vad, které obvinění ve svém dovolání namítali.
K uloženému trestu Nejvyšší soud ještě dodává, že Okresní soud v Trutnově, i přes rozsáhlé dokazování ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, uložil oběma odsouzeným peněžitý trest (ve výši 25.000,- Kč), který se jeví jako trest přesmíru mírný. Je sice správné, že soud I. stupně odsouzeným uložil trest alternativní, nicméně při určování výše částky měl přihlédnout k výdělkovým možnostem a schopnostem obou pachatelů a zejména k tomu, že oba obvinění v páchání trestné činnosti pokračovali a protiprávní stav nadále udržovali, a to po svém prvním odsouzení.
Jelikož tedy prvý peněžitý trest (uložený Krajským soudem v Hradci Králové J. M. ve výši 20.000,- Kč a Z. T. ve výši 15.000,- Kč) svůj účel nesplnil, měl následně Okresní soud v Trutnově uložit oběma odsouzeným buď peněžitý trest v podstatně vyšší částce, nebo event. zvážit uložení jiného alternativního trestu. V každém případě však měl oba obviněné postihnout mnohem citelnějším postihem, který by je motivoval k okamžitému odstranění protiprávního stavu. Nejvyšší soud má za to, že není namístě podceňovat intenzitu projednávaného protiprávního jednání i dlouhé období, po kterou oba odsouzení tento stav udržovali. Stejně tak měl soud I. stupně adekvátně reagovat na arogantní jednání obou odsouzených, vždyť prvý peněžitý trest oba obvinění uhradili 15. 4. 2013, tj. v době, kdy už bylo zahájeno nové trestní řízení.
Vzhledem k tomu, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, zcela zjevně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a mezi skutkovými zjištěními, která vyplynula z provedených důkazů a právními závěry nebyl zjištěn nijaký rozpor, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných J. M. a Z. T. je zjevně neopodstatněné. Proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání pak rozhodl v neveřejném zasedání, které se konalo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Stanislav Rizman