ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.591.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 591/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2014 o dovolání obviněného F. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 14 To 7/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 8 T 41/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 8 T 41/2013, bylo ve smyslu §455 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto tak, že se F. J. pro účely pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, který mu byl uložen rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 1 Ks 140 Js 828/11, ve spojení s usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 5 StR 187/12, uznaným na území České republiky rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 8 T 15/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 14 To 102/2013, zařazuje podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 14 To 7/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Posledně citované rozhodnutí napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přípustnost dovolání obviněný dovodil z ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. s odkazem na písm. a) tohoto ustanovení ve spojení se zněním §122 odst. 1 tr. ř. za užití argumentace a maiori ad minus s tím, že pokud je dovolání přípustné proti odsuzujícímu rozsudku, jehož integrální součástí je vedle rozhodnutí o vině a trestu rovněž výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, je dovolání přípustné rovněž proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto toliko o výkonu trestu, jež je podstatnou součástí odsuzujícího rozsudku a podstatným způsobem ovlivňuje jeho práva a postavení. V odůvodnění dále uvedl, že zařazením do věznice s ostrahou dojde ke zhoršení jeho pozice oproti stavu ve Spolkové republice Německo, což je v rozporu se zásadou vylučující zhoršení postavení obviněného v důsledku výkonu trestu ve státě, ve kterém se trest vykonává, ve srovnání se způsobem jeho výkonu ve státu, který jej uložil. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 303/2007, ze dne 28. 11. 2008. Dle obviněného soudy v rozporu s čl. 6 odst. 2 písm. b) Úmluvy o předávání odsouzených osob z 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb., nedostatečně zjistily informace týkající se výkonu trestu odnětí svobody odsouzeným ve věznici v B. ve Spolkové republice Německo. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, co učinit pro to, aby mu byl dosavadní způsob výkonu trestu jakýmkoli způsobem kompenzován. Z výše uvedených důvodů má dovolatel za to, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a v důsledku toho jej pro účely výkonu trestu odnětí svobody nesprávně zařadil do věznice s ostrahou. Proto se dovolatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který s poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu dovodil, že podané dovolání obviněného je nepřípustné, neboť jím napadené rozhodnutí nelze podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé obsažený v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., a pro navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se tedy nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, které lze pro účely řízení o dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé, je obsažen v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., podle kterého se rozhodnutím ve věci samé rozumí
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Z uvedeného výčtu by v projednávané věci podle povahy dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zamítnutí odvolání přicházela do úvahy toliko alternativa uvedená v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ve vztahu k rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Je tedy nutné posoudit, zda lze rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody z uznaného cizozemského rozhodnutí pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest.
Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, znovu konstatuje, že rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhoduje podle §455 odst. 2 tr. ř. o způsobu výkonu trestu z uznaného cizozemského rozhodnutí ve věci, v níž se právní styk s cizinou uskutečňuje např. podle Úmluvy o předávání odsouzených osob z 21. 3. 1983 publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky postupem uvedeným v §455 odst. 2 tr. ř. neuznávají obviněného vinným ani mu neukládají trest, ale rozhodují toliko o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí. V podstatě jde tedy „pouze“ o rozhodnutí učiněné v rámci vykonávacího řízení, ohledně něhož zákon dovolání nepřipouští, tak jak je tomu i v jiných případech rozhodnutí učiněných v tomto stadiu soudního řízení. Např. u rozhodnutí soudu, jímž se obviněný přeřazuje do věznice jiného typu podle §57 tr. zákoníku (§324 tr. ř.), nebo u rozhodnutí o tom, že obviněný se neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení atd.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 8 T 15/2013, jímž bylo podle §452 tr. ř. uznáno na území České republiky cizozemské rozhodnutí, bylo zároveň rozhodnuto, že dovolatel bude v České republice pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a to bez jeho přeměny, a proto bylo nutno rozhodnout též o vlastním výkonu cizozemského rozhodnutí postupem podle §455 odst. 2 tr. ř. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 14 To 102/2013, pak bylo zamítnuto odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku.
Konkrétní postup soudu při rozhodování o výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím pak vyplývá z mezinárodní smlouvy, podle které k předání odsouzené osoby k výkonu trestu dochází.
Podle článku 9 Úmluvy, který upravuje důsledky předání odsouzené osoby pro vykonávající stát, jeho orgány zajistí:
a) pokračování výkonu trestu ihned nebo nařízením soudu nebo správního orgánu za podmínek stanovených v článku 10, nebo
b) přeměnu trestu do rozhodnutí tohoto státu, kterým se v soudním nebo správním řízení nahrazuje sankce uložená odsuzujícím státem sankcí stanovenou právním řádem vykonávajícího státu za stejný trestný čin, a to za podmínek stanovených v článku 11.
Podle článku 10 Úmluvy je v případě, že bude pokračováno ve výkonu trestu, vykonávající stát vázán druhem a délkou trvání trestu tak, jak byl uložen odsuzujícím státem. Pokud je však druh a délka trvání tohoto trestu neslučitelná s právním řádem vykonávajícího státu, nebo pokud to jeho právní řád vyžaduje, tento stát může soudním nebo správním rozhodnutím přizpůsobit sankci trestu nebo opatření stanovenému jeho právním řádem za obdobné trestné činy. Pokud jde o druh, bude trest nebo opatření odpovídat co nejvíce trestu nebo opatření, uloženému rozhodnutím, které má být vykonáno. Trest nebo opatření nezhorší co do svého druhu nebo délky sankci uloženou v odsuzujícím státě a nepřekročí horní hranici stanovenou v právním řádu vykonávajícího státu.
Skutečnost, že je podle právního řádu České republiky o vlastním výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí nutno ještě rozhodnout rozsudkem dle §455 odst. 2 tr. ř. nic nemění na tom, že se jedná o rozhodnutí, na jehož podkladě se pouze pokračuje ve výkonu trestu uloženého cizozemským rozhodnutím. Ani v případě, že by bylo nutné ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy přizpůsobit sankci stanovenou cizozemským rozhodnutím trestu stanovenému právním řádem České republiky proto, že by druh nebo délka trvání tohoto trestu byla neslučitelná s právním řádem České republiky, by se nejednalo o rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest. I takové rozhodnutí by se týkalo pouze otázky výkonu cizozemského rozhodnutí v České republice, jelikož otázka viny a trestu již byla závazně vyřešena v uznaném cizozemském rozhodnutí, nikoliv rozhodnutím soudu České republiky, přičemž případné přizpůsobení sankce je jen modifikací trestu uloženého cizozemským soudem, a nemá tak povahu vlastního rozhodnutí o uložení trestu soudem České republiky.
Soud, který rozhoduje podle §455 odst. 2 tr. ř. o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí ve věci tedy nečiní rozhodnutí – rozsudek, kterým by uznával obviněného vinným, ani mu neukládá trest ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Proto není proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné.
V tomto směru srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 27/2004 (uveřejněno pod č. 21/2005, Sb. rozh. tr.), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 211/2005, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 107/09 a ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2705/08, jimiž byly plně akceptovány právní závěry učiněné Nejvyšším soudem.
S tvrzením obviněného, který přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., se tedy nelze ztotožnit. Rozhodnutí, které obviněný napadl dovoláním, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání směřuje proti jinému rozhodnutí, než jaké lze dovoláním napadnout. Proto jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací dovolatele. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík