ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.971.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 971/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněného A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 5 To 337/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 55/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 3T 55/2011, byl obviněný A. P. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto ohledně nároku poškozené na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Chomutově se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že se spoluobviněnou K. Z. dne 22. 9. 2010 kolem 8:00 hodin se společně dostavili k bytu č. … ve třetím podlaží domu č. p. … v K. ulici v J., okr. Ch., který v tuto dobu užívala jako nájemce poškozená D. S., a poté, co se D. S. na jejich výzvu odmítla podrobit odpojení teplé vody a zavřela dveře do bytu, a poté, co následně dveře několika ranami opět otevřeli, vstoupil neoprávněně do chodby bytu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 5 To 337/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání především namítal, že soudy obou stupňů měly důsledně postupovat v souladu s §9 tr. ř., a posoudit jako předběžnou otázku okolnost, zda údajně poškozená D. S. je skutečně oprávněnou osobou ve smyslu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na to, že za oprávněnou osobu ve smyslu výše uvedených přečinů se kromě vlastníka považuje také nájemce nebo podnájemce domu, bytu nebo nebytového prostoru, avšak pouze na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu. Soudy však neopatřily plnou moc pro spol. IZ - Real s.r.o. od města J., a proto smlouvu o pronájmu bytu ze dne 1. 1. 2010 je nutné, ve stavu v jakém se nachází v předmětném trestním spisu na č. l. 68, označit za neplatnou, neboť nebylo prokázáno, zda obchodní společnost IZ - Real s.r.o. byla oprávněna k uzavírání nájemních smluv ohledně nemovitostí v majetku města J. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že pokud nájemní smlouva nebyla uzavřena zákonem předvídaným způsobem, jedná se o neplatnost absolutní, k níž orgány veřejné moci musí přihlížet z úřední povinnosti, a nemohou poukázat na skutečnost, že strany dříve sjednaný, avšak absolutně neplatný, právní úkon tolerují. Pokud nebylo zjištěno, zda poškozená je oprávněným uživatelem bytové jednotky na základě platné nájemní smlouvy, nemohlo být rozhodnuto o jeho vině trestným činem porušování domovní svobody. V případě, že obviněný nevěděl o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, pak se z jeho strany mohlo jednat jen o nezpůsobilý pokus trestného činu podle §21 odst. 1 k §208 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací námitku, zda poškozená byla osobou oprávněnou k užívání bytu ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku, případně i §178 tr. zákoníku, lze považovat za otázku jiného hmotně právního posouzení ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací námitky obviněného sice zčásti směřují proti úplnosti dokazování provedeného soudem prvního stupně a v tomto směru uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, na druhé straně je však jejich obsahem též tvrzení, že smlouva o pronájmu bytu je neplatná a poškozená tedy nebyla oprávněnou osobou ve smyslu mu přisouzených trestných činů. Tyto námitky státní zástupce pokládá za nedůvodné, přičemž se zcela ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že i v případě, že by byla skutečně konstatována neplatnost nájemní smlouvy, tak s ohledem na přesvědčení obviněného (jakož i spoluobviněné) o oprávněnosti užívání bytu poškozenou v době spáchání skutku, byla by dána jeho trestní odpovědnost pro pokus přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest, bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1 tr. ř., a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci rozhodování o dovolání přitom Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Namítat lze též jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může spočívat rovněž v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že smlouvu o pronájmu předmětného bytu užívaného poškozenou D. S. ze dne 1. 1. 2010 je nutno pokládat za neplatnou, neboť v dosavadním řízení nebylo prokázáno, zda obchodní společnosti IZ Real s.r.o., která ji za město J. s poškozenou uzavírala, byla vůbec oprávněna k takovému právnímu úkonu, tedy k uzavírání nájemních smluv stran majetku obce (města J.), a pokud nebyla, tak se jedná o absolutní neplatnost uzavřené nájemní smlouvy, k níž se musí přihlížet z úřední povinnosti. Podle obviněného tak nebyla řádně a bez důvodných pochybností vyřešena předběžná otázka, zda údajně poškozená D. S. byla oprávněným uživatelem bytové jednotky na základě platné nájemní smlouvy, tedy oprávněnou osobou ve smyslu mu přisouzených trestných činů.
Shora předestřenou dovolací argumentaci obviněného vztaženou k uvedenému dovolacímu důvodu lze označit za formálně právně relevantní, neboť jeho námitky primárně směřují do oblasti právního posouzení, konkrétně pak do oblasti chybného posouzení předběžné otázky, spočívajícího v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a lze je tak podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání opakovaně uplatňuje tvrzení, která byla součástí jeho obhajoby již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž se jimi soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých podkladů dospěl k závěru o platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 1. ledna 2010 mezi městem J. zastoupeným společností IZ - Real s.r.o. na straně jedné a poškozenou D. S. na straně druhé, a jakými úvahami se přitom řídil. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená D. S. byla v době posuzovaného jednání obviněného nájemkyní předmětného bytu, a tedy i jeho oprávněnou uživatelkou, přičemž jsou tyto jeho závěry prokazovány nejen smlouvou o pronájmu bytu, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, zejména pak z podaného vysvětlení E. M., která je zaměstnána jako pracovnice na úseku předpisu nájmu Městské majetkové Jirkov s.r.o., z evidenčního listu nájemníka (č. l. 69), z výpovědi spoluobviněné K. Z. a úředního záznamu na č. l. 10 (srov. str. 7 rozhodnutí soudu prvního stupně), lze konstatovat, že soud si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a nijak také nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudu v projednávané věci za naplněný, neboť soud prvního stupně své závěry v odůvodnění rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž náležitě rozvedl, z jakých důvodů považoval obhajobou navrhované opatření plné moci udělené městem J. pro IZ - Real s.r.o. za nadbytečné, přičemž poukázal zejména na shora již uvedené důkazy. Pokud soud prvního stupně adekvátně odůvodnil, z jakých důvodů obhajobou navržený důkaz neprovedl a nenechal návrh na doplnění dokazování ze strany obhajoby nevypořádaným, nejedná se pak ani o případ tzv. opomenutých důkazů, jehož následkem by bylo porušení práva na spravedlivý proces. Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud v postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení.
Odvolací soud se s opakovaně uváděnou námitkou obviněného, kterou poukazuje na neplatnost předmětné nájemní smlouvy, rovněž náležitě vypořádal, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na tuto námitku již adekvátně reagoval soud prvního stupně, který se s ní podle názoru odvolacího soudu zcela vypořádal. V tomto ohledu se tedy odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž dodal, že jak plyne z korespondence spoluobviněné K. Z. s poškozenou a z dohody o skončení nájmu bytu (č. l. 195), nebyla platnost nájemní smlouvy zpochybňována a obě smluvní strany se posuzovanou nájemní smlouvou řídily (viz str. 18 rozhodnutí odvolacího soudu).
Se závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a v jejich postupu neshledává žádná závažnější pochybení. Soudy obou stupňů se námitkou neplatnosti předmětné nájemní smlouvy náležitě vypořádaly, jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování a jsou podpořeny logickým odůvodněním. O existenci platného nájemního vztahu v posuzované věci svědčí nejen smlouva o pronájmu bytu uzavřená dne 1. ledna 2010, ale i řada výše již uváděných důkazů, včetně dohody o skončení nájmu bytu (č. l. 197) a kupní smlouvy na č. l. 75, přičemž na jejich základě není důvod pochybovat o oprávnění společnosti IZ - Real s.r.o. k uzavření předmětné smlouvy. Ze spisového materiálu je patrno, že město J. s poškozenou jako s oprávněnou nájemkyní bytu opakovaně jednalo a nemělo žádné pochybnosti o existenci platného nájemního vztahu. Ostatně, jak zdůrazňují soudy obou stupňů, ani oba obvinění až do doby konání hlavního líčení o existenci platného nájemního vztahu neměli sebemenší pochybnost, když poškozenou považovali za oprávněnou nájemkyni a tedy i oprávněnou uživatelku bytu, a to i v době po spáchání jednání, které je jim kladeno za vinu, a předmětnou nájemní smlouvou se rovněž řídili. O tom svědčí i skutečnost, že k ukončení nájmu předmětného bytu následně došlo nikoliv zpochybněním platnosti nájemního vztahu, ale na základě dohody o ukončení nájmu mezi poškozenou a spoluobviněnou K. Z., přičemž je zřejmé, že spoluobviněná jakožto pozdější vlastník předmětného bytu po celou dobu jednala s poškozenou jako s legitimní nájemkyní bytu.
Nutno ještě zdůraznit, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5.2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i v projednávaném případě.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného A. P. proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík