ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.16.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 stížnosti obviněného M. N. , jeho matky a jeho sestry proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 17/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněného M. N., matky obviněného J. K. a sestry obviněného A. T. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 2 T 2/2012, byl obviněný M. N. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §209 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Dne 14. 5. 2014 zamítl Vrchní soud v Praze usnesením, sp. zn. 6 To 17/2014, podle §71a tr. ř. žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, neboť dospěl k závěru, že u obviněného i nadále trvají důvody vazby vymezené v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podali matka obviněného J. K., sestra obviněného A. T. a obviněný stížnost. Obviněný svou stížnost později doplnil.
Matka obviněného ve své stížnosti uvádí, že obviněný má pevné rodinné zázemí, nemá dostatek finančních prostředků na vycestování do zahraničí, nemá žádné vazby či kontakty mimo Českou republiku, musí se starat o svého syna a babičku. Obviněný navíc dle jejího názoru nese vazbu zdravotně velmi špatně. Z těchto důvodů žádá o jeho propuštění a připojuje svou nabídku záruky za další chování obviněného.
Sestra obviněného ve své stížnosti uvádí, že vazba není důvodná, protože obviněný podle ní splňuje všechna kritéria pro propuštění z vazby. Obviněný má dle ní dobré rodinné zázemí, během několika let se přestěhoval z místa svého bydliště pouze jednou, má závazky vůči svému synovi a další pohledávky, které musí plnit a práci i bydlení má již zajištěné. Navíc podle jejího názoru strádá jak po fyzické, tak po psychické stránce. Z těchto důvodů podle ní nejsou útěk či skrývání reálné a obviněný by měl být z vazby propuštěn. K této stížnosti rovněž připojila svou záruku za obviněného.
Obviněný ve své stížnosti uvádí, že vazba nemá plnit funkci trestu, a že se na toho, proti němuž je vedeno trestní řízení, má pohlížet jako na nevinného až do doby, než bude uznán vinným pravomocným rozsudkem. Obviněný dále poukazuje na délku své vazby, která je dle jeho názoru nepřiměřená. V další části své stížnosti obviněný polemizuje s argumenty, které ve svých dřívějších rozhodnutích o vazbě uváděly předchozí soudy a uvádí, že již nemohou existovat vazební důvody dle §67 a), c) tr. ř. a další prodlužování vazby je tak porušením práva na spravedlivý proces. Ke své stížnosti obviněný dále připojil písemný slib. V doplnění stížnosti obviněný žádá, aby soud přihlédl k jeho špatnému zdravotnímu stavu, zejména psychickému, jež je důsledkem jeho dlouhodobého držení ve vazbě, a žádá, aby bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze a byl tak z vazby propuštěn.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocně uznán vinným spácháním pokračujícího zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byly spáchány skutky, pro které bylo zahájeno trestní řízení, tyto skutky měly všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že je spáchal obviněný.
Nadto v době rozhodování Nejvyššího soudu rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 2/2012, nabyl právní moci a to na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 6 To 17/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného (spis byl Nejvyššímu soudu předložen až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci samé).
V době rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby byl obviněnému, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). V současné době je tato skutečnost již potvrzena tím, že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, což se velmi výrazně blíží hranici určené Ústavním soudem.
Nejvyšší soud při posuzování stížností dospěl k závěru, že v případě obviněného zde byly skutečnosti, které odůvodnily jak útěkovou tak předstižnou vazbu. Důvodnost obavy předpokládané v §67 písm. a) tr. ř. vyplývala jak z výše nepravomocně uloženého trestu tak z okolností zjištěných v průběhu trestního řízení. Přestože stěžovatelé argumentují pevným rodinným zázemím, silnými vazbami k místu bydliště a žádnými vazbami či kontakty mimo Českou republiku, Nejvyšší soud s těmito námitkami souhlasit nemůže a naopak se ztotožňuje se závěry v odůvodnění vazebních rozhodnutí předchozích soudů (zejména usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 T 2/2012). Podle těchto žádné silné vazby k jednomu místu v České republice obviněný vybudovány nemá a naopak existuje důvodná domněnka toho, že může disponovat vazbami a kontakty v zahraničí a to zejména s ohledem na časté cesty obviněného do zahraničí, udržování více známostí najednou a také častým vystupováním pod falešnými identitami.
Důvodnost obavy předpokládané v §67 písm. c) tr. ř. vyplývá z charakteru páchané trestné činnosti. Peníze, které obviněný získal touto nelegální činností, patrně sloužily k zajištění uspokojování jeho potřeb. Vzhledem k četnosti jeho útoků a době, po kterou se trestné činnosti dopouštěl, lze usuzovat, že je osobou, která má sklony k páchání majetkové trestné činnosti a uspokojování svých potřeb z nelegálního zdroje příjmů. Obavu předpokládanou v §67 písm. c) tr. ř. také podporuje tvrzení sestry obviněného, podle kterého má obviněný „syna o kterého se musí starat, pohledávky, které musí plnit.“ Podle názoru Nejvyššího soudu existuje obava, že v případě, kdy by svým závazkům obviněný nemohl dostát, mohlo by ho to vést k opětovnému páchání majetkové trestné činnosti.
K námitce obviněného zdůrazňující presumpci neviny lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle kterého „ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají "pouze" existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě“. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo (na což bylo možné v tomto stádiu řízení usuzovat i z nepravomocného odsouzení), pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř.
K námitce stěžovatelů, podle které trpí obviněný v důsledku vazby špatným zdravotním, zejména psychickým stavem, je třeba říci, že sledování psychického stavu obviněného a jeho schopnosti výkonu vazby po této stránce je věcí vězeňské služby. Z obsahu spisu nevyplývá, že by v době rozhodování vrchního soudu byly důvody k propuštění obviněného z vazby vzhledem k jeho psychickému stavu.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze i s jeho odůvodněním ztotožňuje a nemohly se tak stížnosti obviněného M. N., matky obviněného J. K. a sestry obviněného A. T. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
O nahrazení vazby zárukou matky a sestry obviněného, popřípadě jeho písemným slibem, Nejvyšší soud nerozhodoval vzhledem k faktickému stavu, kdy obviněný se již nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by tyto nabídky byly předloženy Nejvyššímu soudu před pravomocným rozhodnutím ve věci samé, bylo by na místě je postoupit k rozhodnutí soudu prvního stupně, aby tak obviněný nebyl zbaven možnosti přezkumu ve druhé instanci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch