ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.28.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 28/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2014 stížnosti obviněných M. J. , V. K. , a L. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 To 96/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných M. J., V. K. a L. V. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění M. J., V. K.a L. V. byli rozsudkem Krajského sodu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, č. j. 61 T 1/2014-26214, nepravomocně uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení, a to M. J. podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let se zařazením do věznice s ostrahou, a V. K.a L. V. podle §272 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž obviněnému K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti jedna let a obviněnému V. v trvání dvaceti let a šesti měsíců, oba byli pro výkon trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 29. 9. 2014 Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 3 To 96/2014, rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se všichni tři obvinění ponechávají ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obviněného M. J.
Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti.
Obviněný M. J. v odůvodnění své stížnosti uvedl, že do výše citovaného nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně byl stíhán na svobodě za plného vědomí možnosti uložení takto vysokého trestu, ba dokonce trestu vyššího, a to i výjimečného. Argumentace vrchního soudu tak podle něj nemůže obstát. Není u něj dána ani konkrétní obava, jak by se mohl tomuto dále hrozícímu trestu vyhnout. Obviněný nedisponuje žádnými značnými finančními prostředky (je proti němu vedeno několik exekucí), nemluví žádným světovým jazykem a nemá blízké známé v zahraničí. Všechny rodinné příslušníky má na území České republiky a je na nich citově i finančně závislý. Vrchní soud by měl podle něj vycházet z judikatury ustálené, nikoli z ojedinělého rozhodnutí. Obviněný se dále domnívá, že od posledního rozhodování o vazbě došlo k zásadní změně okolností, a to v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 721/2014, které je velice přiléhavé k jeho jednání a dospívá k závěru, že se jednalo o nedbalostní formu zavinění, nikoli úmyslnou. Tuto skutečnost měl vrchní soud při rozhodování o vazbě zohlednit. Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Obviněný V. K. nejprve konstatoval, že při rozhodování o dalším trvání vazby musí soud posuzovat veškeré okolnosti týkající se její důvodnosti a rovněž okolnosti samotného vzetí do vazby, tedy zákonnost vazby samotné. To však podle něj vrchní soud neučinil a ponechal jej ve vazbě. V rámci hlavního líčení dne 21. 5. 2014 bylo bezprostředně po vyhlášení rozsudku vyhlášeno usnesení, kterým byl vzat do vazby. Ve stížnosti k vrchnímu soudu obviněný namítal, že nebyl soudem v rámci hlavního líčení ani mimo ně vyslechnut k případným důvodům vazby a k jeho osobním poměrům. K tomu obviněný poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Vrchní soud pak ve svém rozhodnutí ze dne 9. 7. 2014 konstatoval, že krajský soud zásadním způsobem porušil jeho právo na fair proces a že tím byla zcela ignorována kontradiktornost vazebního řízení, na druhou stranu však uvedl, že tuto nesprávnost odstranil tím, že obviněného v rámci stížnostního řízení vyslechl, čímž má uvedené pochybení za konvalidované. Obviněný s tímto závěrem nesouhlasí, má za to, že v důsledku popsaného pochybení, které nelze nijak zhojit, je třeba pohlížet na jeho vazbu jako na nezákonnou. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Obviněný L. V. zastupovaný stejným obhájcem, jako V. K., odůvodnil svou stížnost zcela shodně jako tento obviněný a rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné. V daném stádiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byly spáchány skutky, pro které bylo zahájeno trestní řízení, tyto skutky mají všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že je spáchali obvinění.
Všichni tři obvinění byli v současném procesním stádiu nepravomocně odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Jestliže tedy v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) judikoval Ústavní soud, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), a v dalších výše citovaných rozhodnutích pak konstatoval, že uložení nepravomocného trestu odnětí svobody v určité výměře, např. šesti let, je skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného, nelze než uzavřít, že u všech obviněných jsou tyto podmínky naplněny v míře významně přesahující požadavky citované judikatury. Logicky lze mít za to, že obava z útěku je tím silnější, čím vyšší je konkrétní výměra nepravomocně uloženého trestu. Taková hrozba pak nemůže být eliminována v důsledku úzkých rodinných vazeb, vztahu k bydlišti v České republice nebo faktu, že obviněný neovládá žádný světový jazyk a nemá blízké známé v zahraničí, jak uvádí obviněný M. J. Mimo to se uplatněný vazební důvod vztahuje nejen na možný útěk do zahraničí, ale také na možnost skrývání se na území České republiky.
Obviněný M. J. pak dále ve své stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 721/2014, které je podle něj přiléhavé k jeho jednání, a dospívá k závěru, že se také v jeho případě jednalo o nedbalostní formu zavinění. Podobně formulovanou námitkou se v napadeném usnesení zabýval i Vrchní soud v Olomouci. Uvedl, že v rámci úvah o trvání vazby se soud nevyjadřuje k právní kvalifikaci činu, ale přezkoumává, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. K tomu je třeba dodat, v souladu s výše řečeným, že ani hypotetická možnost budoucí změny právní kvalifikace v důsledku shledání podobnosti s případem judikovaným v jiné trestní věci Nejvyšším soudem nemůže v současné chvíli změnit nic na tom, že obviněný je stíhán pro zvlášť závažný zločin, za nějž mu byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, tedy mu i nadále hrozí uložení takového trestu, což podstatně zvyšuje riziko vyjádřené v §67 písm. a) tr. ř.
Pokud jde dále o de facto jedinou námitku vyjádřenou ve stížnostech obviněných V. K. a L. V., je třeba říci, že obvinění obsáhle popisují závažnost pochybení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně při jejich vzetí do vazby, aby pak jednou větou bez další argumentace konstatovali, že nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého byla nesprávnost zhojena tím, že byli následně vyslechnuti v rámci stížnostního řízení. Podle obviněných zkrátka prvotní pochybení zhojit nelze, celá další vazba je jím zatížena a je nezákonná, nicméně pro toto své přesvědčení žádnou právní argumentaci již neuvádějí. Nelze tedy než konstatovat, že tento názor je nesprávný a vedl by v praxi k absurdním situacím, ba k popření účelu vazby jako takové. Jestliže v rámci přezkumu prvotního rozhodnutí o vazbě (resp. při dalším rozhodování o ní) bylo učiněno zadost právům obviněného, neexistuje důvod, proč by vazba měla být dále zatížena nezákonností. Pokud jde o předchozí dobu trvání vazby, která se realizovala na základě rozhodnutí zatíženého popsanou vadou, zakládá právní řád možnost domáhat se podle uvážení a konkrétních okolností případné náhrady škody.
Trestní řízení proti obviněným trvá zatím dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohly se stížnosti obviněných M. J., V. K. a L. V. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch