ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.4.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 4/2014-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2014 stížnost obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 5 To 87/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného J. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 39 T 11/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, přičemž mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Toto rozhodnutí bylo napadeno jak odvoláním obviněného, tak odvoláním státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, a spis byl předložen k rozhodnutí odvolacímu Vrchnímu soudu v Olomouci.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 5 To 87/2013, bylo podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost s tím, že shledává své ponechání ve vazbě za bezdůvodné, přičemž rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci není po právu a v souladu s principy spravedlnosti, jelikož soud hodnotil ve vazebním řízení jeho výpověď ve věci samé, aniž by přihlédl k ostatním skutečnostem. Ze spisu vyplývá, že mezi nešťastnou událostí (zřejmě měl obviněný na mysli násilnou smrt dvou osob) a jeho zadržením Policií ČR uplynulo šest měsíců, tudíž pokud by byl skutečně vinen a chtěl se jakýmkoli způsobem vyhýbat trestnímu stíhání, nepochybně by se v průběhu tohoto období choval zcela jinak. Obviněný zdůrazňuje, že je omezen na svobodě již přes rok, což je doba nepřiměřeně dlouhá, a důvod vazby dán není. Má trvalé bydliště u svého otce, kde může bydlet, stejnou možnost má i u svého strýce, oba dva mu pomohou při hledání práce, naproti tomu nemá žádné kontakty mimo hranice ČR, ani finanční prostředky, neumí žádnou cizí řeč. Z výše uvedeného i ze spisu vyplývá, že není schopen uprchnout, jelikož je velmi silně fixován na své domácí prostředí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu. Ke stížnosti připojil též prohlášení svého otce A. K. o tom, že obviněný v případě propuštění z vazby může u něj bydlet, že mu bude nápomocen s opatřením zaměstnání a že bude dohlížet na jeho řádné chování a docházku do zaměstnání.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost napadeného výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnost důvodnou.
Obviněný byl soudem prvního stupně, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 21 let. Na těchto závěrech se nic nemění ani za situace, kdy v odvolacím řízení byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti nelze přehlédnout, že se tak stalo též k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Obviněný je i nadále reálně ohrožen uložením mimořádně vysokého trestu odnětí svobody. Již tato samotná skutečnost zakládá důvodnost vazby podle §67 písm. a) tr. ř., jak to vyplývá z judikatury Ústavního soudu konkrétně srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Jestliže tedy rozsudkem, byť nepravomocným, došlo k uložení tak výrazného trestu odnětí svobody (v trvání 21 let) musí bezpochyby existovat závažné důvody a okolnosti pro jeho uložení, které soud podrobně rozebírá při ukládání tohoto trestu. Reálnost této hrozby je tak v posuzované věci zesílena právě uloženým razantním nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž v této souvislosti nemá zásadní význam, pakliže v odvolacím řízení byl prvostupňový rozsudek zrušen.
Pokud Vrchní soud v Olomouci zakládal důvodnost dalšího trvání vazby na změně výpovědi obviněného v průběhu trestního řízení, je třeba zdůraznit, že ve vazebním řízení soudu nepřísluší hodnotit věrohodnost výpovědí obviněného, resp. věrohodnost její změny. Hodnocení výpovědi, změny postoje obviněného k trestnímu řízení nebo případné rozpory v jeho výpovědích jsou především předmětem přezkumu v rámci řízení o vině a trestu, nikoliv v řízení vazebním. Toto však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí vrchního soudu, když povaha a závažnost trestné činnosti a z toho vyplývající dokonce hrozba výjimečného trestu odnětí svobody nepochybně svědčí o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., a tedy o nutnosti ponechání obviněného ve vazbě.
V dané situaci je irelevantní prohlášení obviněného o jeho poměrech a neexistující možnosti útěku do zahraničí, neboť důvod vazby uvedený v §67 písm. a) tr. ř. může zakládat též důvodnost skrývání se na území České republiky.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem tak nemůže nijak zasáhnout do důvodnosti vazby ani tvrzení obviněného o jeho fixaci na domácí prostředí, řádné vedení života a spolupráci s policií v období mezi inkriminovaným skutkem a jeho zadržením, jakož i zdůraznění jeho možností bydlení u otce a zajištění zaměstnání. Z tohoto pohledu je irelevantní i shora uvedené prohlášení otce obviněného.
Délka trestního stíhání je s ohledem na závažnost trestné činnosti adekvátní a nelze ani shledat jakékoliv neopodstatněné průtahy, které by toto řízení postihovaly. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby obviněného, která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 Nt 225/2012, přičemž ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ upravenou v §72a odst. 1 písm. d) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík