ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.8.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2014 stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podanou v neprospěch obviněných Ing. K. Š. a Ing. D. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 6 T 12/2009, byla trestní věc obviněných Ing. K. Š. a Ing. D. Š., kteří se měli podle podané obžaloby dopustit pod body ad. I/1-7 zvlášť závažného zločinu zneužití informací a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ad II) trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014, z podnětu stížnosti státní zástupkyně podle §149 odst. 1, 3 tr. ř. napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ohledně skutků pod body ad I/1, 2 (výrok I.), a podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a podle článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (uveřejněné pod č. 1/2013 Sb.) zastavil pro tyto skutky trestní stíhání obviněných (výrok II.). V poučení pak vrchní soud uvedl, že proti výroku usnesení ad I) není stížnost přípustná, avšak proti výroku ad II) stížnost podat lze.
Uvedené usnesení napadl ve výroku pod bodem II) státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížností, v níž především namítal nesprávnou aplikaci čl. II amnestie prezidenta republiky na daný případ, a to z důvodů ve stížnosti podrobně rozvedených.
Nejvyšší soud zjistil, že stížnost není přípustná.
Podle §141 odst. 2 tr. ř. lze stížností napadnout usnesení soudu a státního zástupce jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni. Tyto podmínky přitom musejí být splněny kumulativně.
V posuzovaném případě se nejedná o situaci, kdy je usnesení vydáno ohledně otázky svou povahou oddělitelné od věci meritorně projednávané ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaného pod č. 79/1998 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle něhož „V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od „věci samé“ (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem“. K tomu srov. též další nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 162/98 (publikován pod č. 129/1999 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 537/01 (publikován pod č. 25/2002 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), a rovněž tak rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 23/2003 Sb. rozh. tr.
V daném případě ovšem Vrchní soud v Praze rozhodl právě v řízení o samotném meritu věci, a to i v části ohledně skutků uvedených v obžalobě pod body ad I/1, 2, na které aplikoval amnestii prezidenta republiky, čímž korigoval závěr Krajského soudu v Hradci Králové ohledně nemožnosti aplikace amnestie, tedy o zastavení trestního stíhání. Na podkladě stížnosti státního zástupce stížnostní soud rozhodoval tedy o samotném meritu věci, neboť nevytvořil nový, samostatný a oddělitelný předmět řízení, nýbrž v rámci přezkumného řízení částečně zrušil napadené rozhodnutí, a v této zrušené části v postavení soudu druhého stupně sám rozhodl tak, že zastavil trestní stíhání obviněných z důvodu aboličního ustanovení amnestie. Jako stížnostní soud učinil rozhodnutí ve věci samé, tj. o vlastním předmětu trestního řízení v rámci rozhodování o stížnosti státního zástupce, a nejde tak o „nikoli meritorní rozhodnutí“ ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Proto v posuzované věci nepřichází v úvahu podání dalšího řádného opravného prostředku, oproti situacím judikovaným Ústavním a Nejvyšším soudem ohledně zmíněných tzv. oddělitelných řízení (např. o vyloučení soudců, o vazbě). Ostatně v obdobné situaci, kdy k aplikaci aboličního ustanovení čl. II amnestie došlo v rámci odvolacího řízení, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 2/2013, o nepřípustnosti stížnosti státního zástupce (rozhodnutí je publikováno pod č. 43/2013 Sb. rozh. tr.), a na právní závěry v něm vyslovené lze rovněž odkázat.
Ačkoliv Vrchní soud v Praze rozhodoval na podkladě stížnosti státního zástupce, v níž se stěžovatel domáhal rozhodnutí v neprospěch obviněných, nebránilo stížnostnímu soudu rozhodnout v jejich prospěch, neboť podáním opravného prostředku v neprospěch obviněných není možné vykládat jako omezení rozhodnutí soudu, jak Nejvyšší soud konstatoval ve vztahu k odvolacímu řízení ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012 (viz č. 21/2013 Sb. rozh. tr.). Jestliže v odvolacím řízení není soud omezen rozhodnutím v neprospěch obviněných, pak uvedený závěr bude platit i pro řízení o stížnosti podle §141 a násl. tr. ř., které je navíc ovládáno tzv. revizním principem.
Na závěru o nepřípustnosti stížnosti proti napadenému usnesení nic nemění ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze v poučení nesprávně uvedl, že proti výroku ad II., kterým bylo zastaveno trestní stíhání z důvodu amnestie, je stížnost přípustná. Nesprávné poučení však na přípustnost stížnosti nemá vliv, neboť zde chybí zákonné ustanovení, na základě kterého by mohl Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu přezkoumat. Vrchní soud své rozhodnutí učinil jako orgán oprávněný projednat stížnost, tedy jako soud druhého stupně, a proto proti tomuto rozhodnutí není z důvodů výše uvedených přípustný další řádný opravný prostředek (viz rozhodnutí pod č. 8/1994 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tvo 18/2013).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, aniž se mohl zabývat stížnostními námitkami státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík