ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.9.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 9/2014-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2014 stížnost obviněného N. V. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 12 To 44/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného N. V. H. zamítá .
Odůvodnění:
Obviněný je stíhán v trestním řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2013 pro pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, který měl spáchat jako pokračující delikt.
Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 3 T 16/2013, pod bodem I tak, že se podle §72 odst. 1, 3 tr. ř. obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost.
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 12 To 44/2014, ve výroku I tak, že se stížnost obviněného zamítá. Ve výroku II dále k návrhu obviněného rozhodl, že se podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. vazba dohledem probačního úředníka nenahrazuje. Ve výroku III dále podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib obviněného.
Proti výrokům II a III tohoto usnesení podal obviněný stížnost. V ní uvedl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2208/13, I. ÚS 2665/13, III. ÚS 1242/13), že konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. V případě dlouhotrvající vazby musí být skutečnosti odpovídající důvodům vazby uvedeným v §67 písm. a), c) tr. ř. doplněny dalšími závažnými konkrétními okolnostmi, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. Poměřování hodnot a principů v posuzované trestní věci spočívá podle obviněného v kontrapozici veřejného zájmu na plynulém průběhu trestního řízení na straně jedné a zájmu na ochraně života a osobní svobody na straně druhé. Plynutí času je faktorem, který v zesílené míře hovoří pro přednost danou druhé skupině hodnot. Obviněný v této souvislosti poukazuje na lékařskou zprávu Nemocniční lékařské komise č. 1 Zdravotnické služby Vězeňské služby České republiky ze dne 7. 4. 2014, podle které trpí závažným onemocněním s nejistou až nepříznivou zdravotní a životní prognózou. Stresující a deprimující prostředí výkonu vazby je podle obviněného v protikladu s právem na ochranu života člověka trpícího onkologickým onemocněním ohrožujícím jeho život.
Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil ve výrocích II a III a jeho vazbu nahradil aplikací ustanovení §73 odst. 1 písm. b), případně §73 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vrchní soud v Praze v rámci přezkumu rozhodnutí o vazbě výstižně shrnul skutečnosti zakládající u obviněného vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. ř., jeho závěrům přitom nelze nic vytknout. Upozornil na skutečnost, že obviněný je důvodně stíhán pro pokus zvlášť závažného zločinu, kde je ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí deseti až osmnácti let. K tomu je možno odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V něm Ústavní soud judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Ačkoli vrchní soud neuvádí konkrétní výši trestu, která obviněnému hrozí s ohledem na okolnosti případu, lze takový předpoklad mít za splněný vzhledem k tomu, že v případě obviněného je již dolní hranice trestní sazby výrazně vyšší, než je výše trestu předpokládaná judikaturou Ústavního soudu.
Tzv. útěková vazba však není v případě obviněného odůvodněna pouze hrozbou vysokého trestu. Jak poznamenal i vrchní soud, obviněný je státním příslušníkem Vietnamu. Byl zadržen v souvislosti s předmětnou trestnou činností krátce před odletem do své vlasti. Z dosud shromážděného materiálu vyplývají také jeho úzké vazby na Německo.
Pokud jde o tzv. vazbu předstižnou, konstatoval vrchní soud, že obviněný měl v trestné činnosti pokračovat po dlouhou dobu na různých místech, neměl dostatečný legální zdroj příjmů a jeho pohnutky měly být zištné. Dosud provedené dokazování v hlavním líčení nevyvrátilo ani podstatně neoslabilo skutečnosti tvrzené v podané obžalobě v předmětné věci.
Tyto otázky tedy soudy v předchozím řízení zkoumaly ve dvou instancích. Nově pak vrchní soud rozhodl o návrhu obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a písemným slibem obviněného. V odůvodnění přitom navázal na své závěry ohledně odůvodněnosti vazby jako takové a konstatoval, že charakter trestné činnosti a osobní situace obviněného, který není v České republice pevně vázán, vylučuje nahrazení vazby zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem ve smyslu §73 tr. ř. Vyjádřil se i k možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou s odkazem na §73a odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se i s těmito závěry ztotožňuje. Ačkoli předmětem přezkumu jsou výroky II a III napadeného usnesení, nelze je zcela oddělit od odůvodněnosti vazby jako takové, neboť charakter skutečností odůvodňujících vzetí do vazby a její další trvání je zároveň určující pro možné nahrazení vazby jiným institutem. V tomto směru je Nejvyšší soud toho názoru, že výše konstatované vazební důvody jsou v případě obviněného natolik zásadní, že i jeho případné propuštění z vazby s jejím nahrazením jiným institutem by představovalo vysoké riziko jak jeho uprchnutí, tak i případného opakování v trestné činnosti.
Pokud jde o námitky obviněného uvedené ve stížnosti, nelze jim přisvědčit. Obviněný zobecňující závěry Ústavního soudu vytrhává z kontextu. Při posuzování délky trvání vazby a v jejím důsledku oslabování důvodů jejího uvalení je třeba vždy zkoumat konkrétní skutečnosti, kterými byla vazba odůvodněna. Nelze přitom nahlížet stejně na všechny v úvahu přicházející důvody. Naopak lze očekávat, že některé mohou na významu ztrácet rychleji, zatímco jiné prakticky vůbec. V této souvislosti je třeba zkoumat i skutkový základ, z něhož citovaná rozhodnutí Ústavního soudu vycházela. Ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2208/13 a I. ÚS 2665/13 Ústavní soud rozhodoval v situaci, kdy obviněný byl již z vazby propuštěn rozhodnutím Vrchního soudu. Jak vyplývá z rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2665/13, vrchní soud podle názoru Ústavního soudu sám do jisté míry zpochybnil svá předchozí rozhodnutí o vazbě, která byla od počátku založena na hrozbě útěku obviněného do zahraničí, nicméně o ní existovaly pochybnosti a vrchní soud posléze rozhodl o nahrazení vazby jiným opatřením. Mimo to v Ústavním soudem projednávané věci byl obviněný občanem České republiky, který zde měl veškeré zázemí, byl i veřejně činnou osobou.
V nyní posuzované věci je obviněný cizincem, což vždy představuje podstatně vyšší riziko v otázce jeho možného uprchnutí. Kromě toho byl zadržen, když se chystal území České republiky opustit. Vrchní soud v Praze konstatoval i jeho úzké vazby na Německo. Bez významu není ani výrazně vyšší sazba hrozícího trestu odnětí svobody (v případě posuzovaném Ústavním soudem se jednalo o trestní sazbu v rozpětí pěti až dvanácti let, v případě obviněného je to deset až osmnáct let). Všechny tyto skutečnosti jsou natolik zásadní, že se jejich význam v průběhu plynutí času může oslabovat jen nepatrně. Nadto jsou u obviněného dány také důvody vazby předstižné vyplývající z toho, že se mělo jednat o pokračující trestnou činnost a legální zdroj příjmů obviněný na území České republiky nemá.
Tato fakta obviněný v rámci své stížnosti nezpochybnil. Využil však svého práva a uvedl jinou konkrétní skutečnost, která by měla riziko jeho uprchnutí z území České republiky oslabit, stejně tak by měla vést k tomu, že individuální zájem ochrany jeho života a zdraví převáží nad veřejným zájmem ochrany společnosti před trestnou činností. Touto skutečností je jeho onkologické onemocnění.
Ačkoli je onkologické onemocnění obviněného jistě závažnou a život omezující skutečností, z hlediska rizika uprchnutí, resp. možného páchání další trestné činnosti, je však nelze hodnotit jako podstatnou překážku. Pakliže je obviněný stresován probíhajícím trestním stíháním, kde je ohrožen trestní sazbou od deseti do osmnácti let, lze očekávat, že by se po psychické stránce cítil nejlépe mimo území České republiky. Z lékařské zprávy, na kterou se obviněný ve své stížnosti odvolává, vyplývá, že po vykonání nezbytných lékařských zákroků je nyní pouze sledován, je v dobrém klinickém stavu, potravu přijímá ústy, nehubne. Není zde obsažena žádná informace svědčící o tom, že by snad obviněný nebyl schopen cestovat apod. Charakter trestné činnosti popsané v obžalobě pak nasvědčuje tomu, že obviněný měl působit spíše po organizační stránce jako zprostředkovatel při obchodování se sazenicemi konopí, případně při jejich pěstování dodával za tím účelem pomocné látky, nebyl však tím, kdo by přímo fyzicky o rostliny pečoval. I z tohoto hlediska, tedy že jeho trestná činnost nespočívala např. v těžké fyzické práci, nelze jeho zdravotní stav považovat za okolnost vylučující její další páchání.
Pokud jde o vážení zájmů společnosti a zájmu individuálního, zde již vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněnému v rámci výkonu vazby může být a je poskytována veškerá dostupná lékařská péče ve stejné kvalitě, jako by tomu bylo na svobodě. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Prostředí výkonu vazby lze jistě považovat za stresující, nicméně nejvýznamnějším stresujícím faktorem je nesporně samotné trestní stíhání a hrozba uložení vysokého trestu, kterou však Nejvyšší soud z obviněného sejmout nemůže.
Trestní řízení proti obviněnému podle názoru Nejvyššího soudu trvá dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohla se stížnost obviněného N. V. H. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch