ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1231.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1231/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Mgr. S. Z. , zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) V. S. a 2) Z. S. , oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Poličská č. 149, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 333/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2012, č. j. 23 Co 377/2012-250, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. dubna 2012, č. j. 11 C 333/2005-219 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 18. 11. 2005 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 s právními účinky vkladu práva ode dne 18. 11. 2002, kterou manželé I. a V. Š. prodali žalovaným „byt č. na adrese, včetně podílu ve výši 195/10000 na společných částech domu a příslušných stavebních pozemcích“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2003, kterou uzavřel s F. F. a M. N., se stal věřitelem ze smlouvy o úvěru č. 568-083-01 uzavřené mezi Českou spořitelnou a.s. jako věřitelem a Combi Transport Logistic s.r.o. jako dlužníkem, podle níž za závazky dlužníka ručí mimo jiné I. a V. Š.. Ke dni postoupení činila pohledávka 5.351.981,- Kč. Ručitelé I. a V. Š. vlastnili byt č. na adrese včetně podílu ve výši 195/10000 na společných částech domu a příslušných stavebních pozemcích, který prodali žalovaným (rodičům V. Š.) kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2002 s právními účinky vkladu práva k 18. 11. 2002. Tímto prodejem snížili ručitelé hodnotu svého majetku a znemožnili tak částečné uspokojení pohledávky žalobce.
Žalovaní uvedli, že předmětný byt zakoupili za odhadní cenu stanovenou znaleckým posudkem, která byla placena pomocí hypotečního úvěru poskytnutého Českou spořitelnou a.s., pobočkou v Pardubicích, že chtěli pomoci dceři a zeťovi s konečným financováním přestavby jejich rodinného domu, když byli v domnění, že kupní cenu získanou prodejem bytu vkládají do této přestavby, a že v žádném případě nevěděli o existenci předmětného ručitelského závazku, neboť se o něm nemohli z žádných dostupných listin dozvědět.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 11 C 333/2005-87 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 15.671,- Kč k rukám „jejich zástupce“. Dovodil, že „odpůrčí žaloba by mohla být proti právnímu nástupci ručitele úspěšná jen tehdy, pokud by pohledávka věřitele byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, to však jen za předpokladu, že mezi tím neuplynula zákonem stanovená tříletá lhůta k podání odporu podle §42a odst. 2 občanského zákoníku“.„Podal-li žalobce vůči právním předchůdcům žalovaných žalobu za účelem obstarání vymahatelné pohledávky dne 9. 11. 2006, musela být žaloba zamítnuta s ohledem na čas, který uplynul od úkonu (kupní smlouvy s právními účinky ode dne 18. 11. 2002), kterému se odporuje.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 2. 2007, č. j. 23 Co 71/2007-107 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl řízení přerušit a vyčkat výsledků řízení vedeného u Okresního soudu v Chrudimi, v němž se rozhodovalo o pohledávce žalobce za I. a V. Š., a že běh tříleté lhůty pro uplatnění odpůrčí žaloby podle §42a občanského zákoníku počíná běžet od právního úkonu, který je napaden odporovatelností. Poměřovat okamžik, kdy byl odporovaný úkon učiněn a okamžik, kdy bylo vyvoláno řízení, v němž má být pohledávka přisouzena, není významné.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 7. 2011, č. j. 11 C 333/2005-164 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 20.983,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Mgr. Vladimíra Severina. Dovodil, že odporovaný právní úkon – kupní smlouvu – uzavírali manželé Š. předtím, než byli jako ručitelé vyzváni k plnění závazů za dlužníka, „tento právní úkon nebyl učiněn dlužníky“, „nýbrž toliko ručiteli“, a že „tedy nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o odporovatelnosti právním úkonům, neboť odporovat lze pouze právním úkonům učiněným dlužníkem, nikoliv ručitelem, který dosud nebyl vyzván ke splnění svého ručitelského závazku“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 12. 2011, č. j. 23 Co 545/2011-189 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 870/99 dovodil, že věřitel je za podmínek uvedených v §42a občanského zákoníku oprávněný odporovat také právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány uspokojit pohledávku, a že je bez významu, kdy byli ručitelé vyzváni k úhradě dluhu za obligačního dlužníka, a zcela postačí, že k takové výzvě došlo. Protože kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 byla uzavřena mezi osobami blízkými, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval především otázkou, zda daným právním úkonem došlo ke zkrácení práv věřitele na uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a zda žalovaní vyvinuli náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníků (ručitelů).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 11 C 333/2005-219 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 52.632,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Krátkého. Dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce má za I. a V. Š. jako ručiteli vymahatelnou pohledávku, která nebyla uhrazena, že kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 byla uzavřena mezi osobami blízkými, neboť V. Š. je dcera žalovaných, a že I. Š. byl ke dni uzavření této smlouvy jednatelem společnosti Combi Transport Logistic s.r.o. a „jako takový musel vědět, že úvěr u České spořitelny a.s., za nějž manželé Š. ručili, není a ani nikdy nebyl splacen“. Dospěl k závěru, že „žalovaní nevynaložili náležitou pečlivost, aby zjistili případný úmysl dlužníka, v daném případě ručitelů, zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, neboť v tomto směru nevyvinuli vůbec žádnou aktivitu“. Uzavřel, že „je bez právního významu, že manželé Š. v době uzavření kupní smlouvy disponovali majetkem, který převyšoval tehdejší pohledávku“, neboť „není podstatné, jaký majetek ručitelé měli ke dni uzavření kupní smlouvy, ale jaký majetek mají v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě“, v dané věci bylo však prokázáno, že ručitelé žádný majetek v době rozhodování soudu, z kterého by se mohl věřitel uspokojit, nemají.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 23 Co 377/2012-250 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva z 15. 11. 2002, kterou manželé I. a V. Š. prodali bytovou jednotku č. v domě č.p. na stavebních parcelách č. 4441, 5039, 5040, 5041 a to včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem budovy a pozemkům v podílu 195/10000, to vše nacházející se v k. ú. P., část Z. P., žalovaným, je vůči žalobci právně neúčinná, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 58.455,- Kč k rukám jejich advokáta, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.584,- Kč k rukám jejich advokáta. Dovodil, že odpůrčí žaloba byla podána včas (18. 11. 2005), neboť kupní smlouva z 15. 11. 2002 uzavřená mezi I. a V. Š. jako prodávajícími a žalovanými jako kupujícími byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 18. 11. 2002, proto tříletá lhůta k včasnému uplatnění odpůrčí žaloby běžela do 18. 11. 2005. Dalším předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby je to, že věřitel prokáže, že právním úkonem, jemuž je odporováno, došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, a v případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení majetku, neboť za převedené věci obdržel jejich obvyklou cenu. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí je jeho účinnost, u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud dovodil, že podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byla dle znaleckého posudku Ing. Františka Hrnčála z 15. 11. 2002 zjištěna obvyklá cena nemovitostí, bytu č. 2444/3 spojeného se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemků, ve výši 975.000,- Kč a dle kupní smlouvy ve znění dodatku z 15. 11. 2002 stanovena kupní cena za prodej bytové jednotky včetně spoluvlastnického podílu ve výši 977.059,- Kč, která byla zaplacena dílem z hypotečního úvěru od České spořitelny, a.s. ve výši 789.000,- Kč a dílem v hotovosti ve výši 188.059,- Kč. Dospěl k závěru, že „předmětnou kupní smlouvou nedošlo ke zmenšení majetku manželů Š., došlo jen k transformaci jejich majetkových hodnot (dostalo se jim ekvivalentního plnění v podobě obvyklé hodnoty bytu v reálném období do konce listopadu 2002)“. Skutečnosti, které nastaly v období následujícím, pak již nejsou významné, není relevantní to, že v současné době nemají manželé Š. žádný majetek a nejsou tak schopni dostát svému závazku. Uzavřel, že z uvedených důvodů, nebylo nutné zabývat se vědomostí žalovaných o skutečném úmyslu dlužníků při uzavírání kupní smlouvy a zda vyvinuli ke zjištění tohoto úmyslu náležitou pečlivost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „není pro věc významné, zda dlužníci žalobce obdrželi ke dni 18. 11. 2002 ekvivalentní plnění, když jím v době rozhodování o odpůrčí žalobě již nedisponují, a nedisponují ani žádným jiným majetkem, z kterého by mohl žalobce pohledávku uspokojit“. „Jestliže by dlužníci neuskutečnili prodej předmětného bytu žalovaným, vlastnili by nadále majetkovou hodnotu, z níž by mohl žalobce uspokojit svou pohledávku, proto je prodej předmětného bytu právním úkonem zkracujícím pohledávku věřitele.“ Žalobce dále nesouhlasí s tím, že by se dlužníkům za prodej bytu dostalo ekvivalentního plnění. „Posudek znalce Ing. Františka Hrnčála ze dne 5. 11. 2002 nelze považovat za listinný důkaz, ze kterého by bylo možné učinit závěr, že obvyklá cena předmětného bytu byla v době jeho prodeje 975.000,- Kč, když tento znalecký posudek si nechala vypracovat obchodní společnost Ventosped s.r.o., odlišný subjekt od účastníků smlouvy.“ „Objektivní zjištění, zda ve smlouvě uvedená kupní cena je v době uskutečnění prodeje cenou obvyklou, lze učinit pouze na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem, který by byl za účelem jeho vypracování přibrán v průběhu řízení soudem.“ Podle žalobce důkazem o tom, že prodávající I. a V. Š. reálně obdrželi ekvivalentní plnění za prodej bytu ve výši a způsobem, který je uveden v dodatku ke kupní smlouvě ze dne 15. 11. 2002, není samotná existence úvěrové smlouvy č. 114676199 ze dne 28. 11. 2002 ani samotná kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 a to ani s jejím dodatkem z téhož dne, neboť ten není podepsán účastníky smlouvy (s výjimkou podpisu V. Š.). Rovněž ze svědeckých výpovědí I. Š. a V. Š. nevyplývá, o jakou konkrétní částku se mělo jednat, kterou použili k dostavbě svého rodinného domu v P., za prodej předmětného bytu. Nebyla dosud prokázána žádná varianta o zaplacení kupní ceny, jak měli prodávající kupní cenu za předmětný byt získat (zda vůbec nějakou reálně získali a zda se jednalo o ekvivalentní plnění). Uvedl, že „by návrh na doplnění dokazování v uvedeném rozsahu učinil, pokud by mu soud v průběhu odvolacího řízení sdělil, jaký názor na věc aktuálně zastává“. „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud nerozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o novém projednání věci před tímto soudem. Odvolací soud dospěl ve věci k závěrům, které nebyly žalobci zpřístupněny v rámci principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a žalobce proto nemohl k nim uvést tvrzení a důkazy, tyto okolnosti rovněž nebyly projednány před soudem prvního stupně a proto nedošlo ani k projednání věci ve dvouinstančním soudním řízení.“ Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2002 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009).
Závěr odvolacího soudu o tom, že ekvivalentnost plnění poskytnutého za prodej bytové jednotky manžely Šafářovými žalovaným je třeba posuzovat k datu, kdy nabyla tato kupní smlouva svých účinků, vkladem do katastru nemovitostí, je tedy v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru (podle listin předložených v řízení před soudem prvního stupně), že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2002 o prodeji bytové jednotky došlo k poskytnutí ekvivalentního plnění, neboť na základě znaleckého posudku Ing. Františka Hrnčála ze dne 15. 11. 2002 byla zjištěna obvyklá cena nemovitostí (bytu č. 2444/3 spojeného se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemků) ve výši 975.000,- Kč a podle textu kupní smlouvy ve znění dodatku ze dne 15. 11. 2002 byla kupní cena za tyto nemovitosti stanovena ve výši 977.059,- Kč a zaplacena žalovanými ve prospěch manželů Š. dílem z hypotečního úvěru od České spořitelny, a.s. ve výši 789.000,- Kč a dílem v hotovosti ve výši 188.059,- Kč, aniž by bylo v řízení zjištěno (objasněno), zda se uvedená kupní cena za prodej předmětných nemovitostí opravdu (reálně) dostala manželům Š. (dlužníkům).
Důvodná je proto námitka žalobce o tom, že „samotná existence úvěrové smlouvy č. 114676199 ze dne 28. 11. 2002 ani samotná kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 včetně jejího dodatku z téhož dne není důkazem, že prodávající I. a V. Š. reálně obdrželi ekvivalentní plnění za prodej bytu“, neboť - jak výše uvedeno – není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání, o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
Protože se odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto pohledu věcí nezabýval, je zatím jeho závěr o tom, že „v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2002 o prodeji bytové jednotky došlo k poskytnutí ekvivalentního plnění“, předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu