ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1504.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1504/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobkyně D. P. , proti žalované D. K., zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 13, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 35/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č.j. 21 Co 381/2012-114, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. července 2012, č.j. 6 C 35/2011-97, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po F. K., zemřelém dne 25.4.2009 (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29.12.2010, č.j. 27 D 1044/2009-104, uložil žalobkyni a pozůstalým dcerám P. P., K. R. a R. K., aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podaly u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že „jsou dědičkami po zůstaviteli“. Žalobu byly povinny podat D. P., P. P., K. R. a R. K. proto, že „jejich dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné“. V odůvodnění usnesení Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že „návrh na zahájení řízení bude směřovat proti poz. sestře D. K. jako žalované“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitel pořídil dne 2.3.2009 listinu o vydědění, označenou jako „Listina o vydědění, pořízená před svědky“ a podepsanou J. B. a M. H. jako svědky a zůstavitelem, v níž vydědil své dcery - žalobkyni, P. P., K. R. a R. K. i všechny jejich potomky z důvodu, že ani jedna z dcer ho „po řadu let nenavštěvovala, neudržovala s ním ani písemný, ani telefonní kontakt, nestarala se o jeho zdravotní stav“; že mu žádná z dcer „neposkytla ani pomoc v nemoci“ a že o něj dcery „neprojevovaly jako o svého otce žádný zájem, rovněž jejich děti se nijak neozývaly“. Jelikož nedošlo k dohodě účastníků dědického řízení o tom, že k vydědění nebude přihlíženo, vznikl mezi nimi spor o platnost vydědění pozůstalých dcer. Žalobkyně, P. P. a R. K. namítaly, že nesouhlasí s důvody vydědění a že listina o vydědění je neplatná. K. R. k platnosti listiny o vydědění do té doby nezaujala žádné stanovisko a žalovaná s důvody vydědění souhlasila. Dospěl k závěru, že „skutečnosti, na jejichž zjištění závisí dědické právo pozůstalých dcer, tak zůstávají mezi účastníky řízení nadále sporné“, a že je proto třeba v řízení o dědictví postupovat podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu.
D. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 15.2.2011, ve které označila jako žalovanou D. K., domáhala, aby bylo určeno, že „je dědičkou po zůstaviteli F. K.“. Žalobu odůvodnila tím, že „nesouhlasí s důvody vydědění“; že nezájem spatřuje ze strany zůstavitele; že ji „navštívil, pokud si pamatuje, pouze 1x cca před 10 lety“; že „ji nikdy sám nevyhledal, netelefonoval, přestože věděl, kde bydlí“.
P. P. podala žalobu po stanovené lhůtě a R. K. s K. R. žalobu nepodaly.
Obvodní soud pro Prahu 10 žalobkyni vyzval usnesením ze dne 21.2.2011, č.j. 6 C 35/2011-4, k doplnění žaloby mj. o skutečnost, kdo „přichází v úvahu jako dědic“, a dále k tomu, zda „navrhuje jejich přistoupení do řízení, a to zda na straně žalobce či žalované, když účastníky tohoto řízení musí být všechny pozůstalé dcery, jinak bude žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné aktivní legitimace“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usneseními ze dne 19.7.2011, č.j. 6 C 35/2011-37, a ze dne 29.8.2011, č.j. 6 C 345/2011-51, připustil, aby do řízení na straně žalobce podle ust. §92 odst. 1 o.s.ř. jako další účastnice přistoupily P. P., R. K. a K. R., neboť žalobkyně jejich přistoupení navrhla, jmenované se vstupem do řízení vyslovily souhlas a „žalobu o určení dědiců není možno projednat jen s některými dědici“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 3.11.2011, č.j. 6 C 35/2011-64, určil, že žalobkyně, P. P., R. K. a K. R. jsou dědičky zůstavitele a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že na straně žalobkyň nejsou dány důvody vydědění stanovené v §469a odst. 1 písm. a) ani písm. b) obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.3.2012, č.j. 21 Co 27/2012-85, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel zejména ze zjištění, že se soud prvního stupně dopustil procesního pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí. Uvedl, že lhůtu k podání žaloby dodržela pouze žalobkyně; že P. P., „byť žalobu adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 10, ji zaslala na nesprávnou adresu, ve lhůtě soudu nedošla, po uplynutí uvedené lhůty ji zaslala soudnímu komisaři“ a že „takovou žalobu nelze považovat za doručenou ve stanovené lhůtě“; že K. R. ani R. K. žádnou žalobu nepodaly; že tedy P. P., K. R. a R. K. „přestaly být účastníky dědického řízení“; že „není důvodu, aby se účastnily řízení o určení, že dědičkou po zůstaviteli je žalobkyně jako vedlejší účastnice na její straně, protože nemohou mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „předmětem řízení tak může zůstat toliko žaloba žalobkyně a s ostatními bude třeba ukončit řízení postupem podle §94 odst. 4 o.s.ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2012, č.j. 6 C 35/2011-87, vázán názorem soudu odvolacího, s P. P., K. R. a R. K. ukončil účast v řízení, neboť, jak uvedl, „se v řízení ukázalo, že se o jejich právech a povinnostech nejedná a ani jednat nemůže“, když nepodaly ve lhůtě žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 9.7.2012, č.j. 6 C 35/2011-97, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele a rozhodl o nákladech řízení. Neshledal na straně žalobkyně důvody vydědění stanovené v §469a odst. 1 písm. a) ani písm. b) obč. zák., neboť „to byl zůstavitel, kdo o příbuzenský vztah se žalobkyní nestál“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2012, č.j. 21 Co 381/2012-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „nebyly naplněny předpoklady k vyhovění žalobě na straně žalobkyně“; že „účastníky daného řízení musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2“; že „žalobkyně ve své žalobě neoznačila P. P., K. R. a R. K. jako účastníky řízení“; že „spatřuje na straně žalobkyně nedostatek věcné legitimace“; že „toto bez dalšího zdůvodňuje zamítnutí žaloby“. Zároveň nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který ve zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně „pokynem“ provést další důkazy a „prolomil tak princip koncentrace řízení“, neboť soud prvního stupně „na nově zjištěných skutečnostech založil své rozhodnutí“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud usnesením ze dne 23.3.2012, č.j. 21 Co 27/2012-85, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.11.2011, č.j. 6 C 35/2011-64, z důvodu - jak uvedl v odůvodnění svého usnesení – že „soud prvního stupně se dopustil procesního pochybení“. Navíc žalobkyni bylo soudem prvního stupně v obou případech vyhověno (bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele).
Protože dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstaviteli, pro něž je určující stanovení okruhu účastníků řízení, významné vyřešení právní otázky, jak je třeba v usnesení vydávaném podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu vymezit osoby, proti nimž má být žaloba podána, odkazuje-li soud na žalobu současně více osob. Protože tuto právní otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. společně (současně) více účastníků, musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby ve svých důsledcích zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - nebyl (nemohl být) úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných (srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988, sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněný pod poř. č. 41 ve Sbírce nálezů a usnesení, roč. 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2754/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 4240/2011, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012).
V posuzovaném případě usnesení soudu v řízení o dědictví - jak vyplývá z výše uvedeného - nevyhovuje všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.12.2010, č.j. 27 D 1044/2009-104, neobsahuje ve výroku poučení o tom, proti komu má žaloba směřovat, a v odůvodnění usnesení je uvedeno (pouze) to, že „návrh na zahájení řízení“ má směřovat „proti poz. sestře D. K. jako žalované“, aniž by z usnesení (alespoň z jeho odůvodnění) také vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jedna z odkázaných účastnic žalobu ve lhůtě nepodala. Potřebné poučení přitom neobsahuje ani usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21.2.2011, č.j. 6 C 35/2011-4 (ani přípis tohoto soudu ze dne 4.5.2011), když v prvém případě byla žalobkyně pouze vyzvána k doplnění žaloby mj. o skutečnost, kdo „přichází v úvahu jako dědic“, a dále k tomu, zda „navrhuje jejich přistoupení do řízení, a to zda na straně žalobce či žalované“, a ve druhém případě ke sdělení, zda ostatní pozůstalé dcery „jsou v této věci žalované, neboť soud neobdržel jejich souhlas vystupovat na straně žalobkyně“, aniž by byla současně poučena ve smyslu výše uvedeném. Vzhledem k tomu nemůže obstát podmínka splnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Uvedené platí v posuzované věci tím spíše, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupena advokátem, neboť tyto závěry byly přijaty ustálenou judikaturou soudů i za situace, kdy žalobce byl od počátku řízení advokátem zastoupen.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že „postup“ – kdy se soud prvního stupně „nesprávně pokusil dostat do řízení“ dědičky po zůstaviteli „výzvou žalobkyni, na které účastnické straně se budou řízení účastnit“ – „by byl správný“, a to „do okamžiku uplynutí lhůty pro podání žaloby“. Dále učinil závěr, že nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě P. P., K. R. a R. K. „přestaly být účastníky dědického řízení“ a že s nimi „bude třeba ukončit řízení postupem podle §94 odst. 4 o.s.ř.“. S těmito názory odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby, musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. Neoznačí-li žalobce za účastníky sporného řízení všechny, kteří jimi musí být, je to důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace za předpokladu, že došlo k řádnému poučení o tom, proti kterým účastníkům dědického řízení má být žaloba podána. V posuzovaném případě je třeba vycházet ze závěru, že z hlediska věcné legitimace k podání žaloby žalobkyní byl rozhodný stav v době, kdy byla (společně s ostatními dědičkami) odkázána dědickým soudem k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně proto měla ve své žalobě kromě žalované označit jako účastnice řízení (žalované) i všechny ostatní dědičky, kterým v okamžiku zahájení sporného řízení (podáním žaloby žalobkyní) mimo jiné dosud běžela lhůta k podání žaloby stanovená usnesením podle §175k odst. 2 o.s.ř. Odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že nijak nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který se pokusil okruh účastníků řízení doplnit postupem podle §92 odst. 1 o.s.ř., když jej zavázal ukončit řízení s účastnicemi, jež žalobu nepodaly, a to postupem podle §94 odst. 4 o.s.ř. Závěr, že někteří z dědiců přestali být účastníky dědického řízení v důsledku nepodání žaloby ve stanovené lhůtě, lze totiž činit výhradně v dědickém řízení, nikoliv v řízení sporném. Vzhledem k tomu, že pochybení žalobkyně vycházelo z nedostatečného poučení soudů v řízení o dědictví i ve sporném řízení o tom, proti komu má žaloba směřovat, odkazuje-li se na její podání současně více osob (viz výše), pak nelze – alespoň prozatím – souhlasit ani s dovolatelkou v tom, že „spatřuje na straně žalobkyně nedostatek věcné legitimace“ a že „toto bez dalšího zdůvodňuje zamítnutí žaloby“.
Námitka domnělého „prolomení principu koncentrace řízení“ není důvodná. D ovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v „pochybení“ odvolacího soudu spočívajícím v tom, že ve zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně „pokynem“ provést další důkazy a soud prvního stupně „na nově zjištěných skutečnostech založil své rozhodnutí“. Z obsahu spisu vyplývá, že věc byla před vydáním zrušujícího usnesení projednána při prvním jednání dne 25. 10. 2011, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí. Jelikož je z uvedeného zřejmé, že věc byla skončena již při prvním jednání, nelze než učinit závěr, že koncentrace řízení v daném případě nenastala. Navíc, pokud koncentrace nenastala v řízení před zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, v řízení následujícím již ani nastat nemohla. Jak je totiž uvedeno v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2012, č.j. 21 Co 277/2012-85, přikročil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně poté, co došel k závěru, že soud prvního stupně „činil skutkové závěry dávající za pravdu skutkovým tvrzením žalobkyň pouze z jejich účastnických výpovědí, aniž byla podpořena jinými důkazy, přestože žalovaná je popírala, a aniž by vysvětlil, proč žalobkyním uvěřil a žalované nikoliv“. Zavázal proto soud prvého stupně k učinění výzvy žalobkyni, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že důvody vydědění nebyly dány. Tím, že došlo ke zrušení (v pořadí prvého) prvostupňového rozhodnutí pro procesní vady, vrátila se věc do stádia řízení před soudem prvního stupně, v němž bylo možno bez omezení uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy až do okamžiku před vyhlášením (v pořadí druhého) rozsudku soudem prvního stupně (§119a o.s.ř.), jak byli účastníci poučeni při jednání konaném dne 28.6.2012.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v celém rozsahu [srov. §242 odst. 2 písm. a) a c) o.s.ř.] zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu