ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1895.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1895/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. F. , zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní č. 346, proti žalovaným 1) J. M. a 2) Mgr. Z. M. , oběma zastoupeným Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí č. 15, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 286/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 2012 č. j. 19 Co 503/2011-437, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Stínky, advokáta se sídlem v Kladně, Průchodní č. 346.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 10. 11. 2004 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně podáním doručeným tomuto soudu dne 29. 11. 2004) domáhal, aby bylo rozhodnuto, že „kupní smlouva z 20. 11. 2001, kterou společnost 2 F spol. s r. o. prodala nemovitosti zapsané na LV č. 2027 v obci a k. ú. T. n. O. žalovaným“, je vůči žalobci právně neúčinná a že žalovaní „jsou povinni vrátit nemovitosti – dům č. p. 333 na st. parc. 31 a st. parcelu č. 31 v k. ú. a obci T. n. O., zapsané na LV č. 2027 pro k. ú. a obec T. n. O. do konkurzní podstaty úpadce 2 F spol. s r. o. do tří dnů od právní moci rozsudku“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má pohledávku vůči dlužníkovi, společnosti 2 F spol. s r. o., ve výši 1.070.000,- Kč, kterou přihlásil „do konkurzní podstaty“ dlužníka, že kupní smlouvou ze dne 20. 11. 2001, kterou dlužník převedl vlastnictví k uvedeným nemovitostem na žalované, bylo uspokojení jeho pohledávky zkráceno, neboť sjednaná kupní cena ve výši 2.000.000,- Kč, kterou žalovaní zaplatili „pohledávkami, nikoliv přímo penězi“, byla nižší než obvyklá cena převáděných nemovitostí, a že žalovaným musel být úmysl dlužníka zkrátit žalobce jako svého věřitele znám, neboť jednatel dlužníka Ing. M. M. je „blízký přítel“ žalovaného 1) a „společně také mají mezi sebou mnoho obchodů“.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. 5. 2007 č. j. 12 C 286/2004-170 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 26.487,- Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Hyleny a České republice „na účet“ Okresního soudu v Ústí nad Orlicí „zálohované znalečné“ ve výši 7.370,60 Kč. Poté, co dovodil, že odporovaná kupní smlouva není absolutně neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením §196a odst. 3 obchodního zákoníku, dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť odporovanou kupní smlouvou nebyl žalobce jako věřitel zkrácen. Nemovitosti totiž byly prodány za obvyklou cenu „s velmi malým rozdílem“, a hodnota majetku dlužníka se proto nesnížila a nesnížila se ani možnost žalobce „domoci se svých práv“. Dlužník tak podle názoru soudu prvního stupně nemohl mít úmysl zkrátit žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 10. 2007 č. j. 19 Co 436/2007-211 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby „věnoval pozornost“ návrhu žalobce na vrácení nemovitostí do konkurzní podstaty dlužníka 2 F spol. s r. o., neboť vzhledem ke zrušení konkurzu úpadce 2 F spol. s r. o. (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 43 K 15/2002) již nelze do jeho konkurzní podstaty nic „vracet“, a aby vyzval žalobce k vyjádření, zda na tomto návrhu trvá, nebo zda se domáhá určení, že kupní smlouva, uzavřená dne 20. 11. 2001 mezi společností 2 F spol. s r. o. a žalovanými, je vůči němu právně neúčinná. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odporovanou kupní smlouvou bylo zkráceno uspokojení pohledávky žalobce vůči dlužníkovi, která se stala vymahatelnou uznáním správce konkurzní podstaty dlužníka při přezkumném jednání soudu dne 27. 2. 2003 do výše 800.000,- Kč, neboť dlužník neměl jiný majetek, z něhož by tato pohledávka žalobce mohla být uspokojena, a že u jednatele dlužníka Ing. M. byl dán úmysl zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce, neboť Ing. M., který za dlužníka uzavíral odporovanou kupní smlouvu a který také podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka s odůvodněním, že společnost 2 F spol. s r. o. je předlužena a nemůže uspokojit pohledávky svých věřitelů, „nepochybně musel vědět“, že dlužník nebude v případě prohlášení konkursu schopen uspokojit pohledávku žalobce. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda úmysl dlužníka zkrátit odporovanou kupní smlouvou uspokojení pohledávky žalobce byl znám žalovaným, a aby v tomto směru provedl důkazy navržené žalobcem.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí – poté, co usnesením ze dne 7. 1. 2008 č. j. 12 C 286/2004-219 rozhodl, že se připouští „změna žaloby navržená žalobcem v podání ze dne 19. 12. 2007“, kterým se žalobce nadále domáhal jen určení právní neúčinnosti kupní smlouvy vůči němu - rozsudkem ze dne 2. 7. 2008 č. j. 12 C 286/2004-262 určil, že „kupní smlouva na nemovitosti dům čp. 333 na st. p. č. 31 a st. p. č. 31 v obci a katastrálním území T. n. O., zapsané na LV č. 2027 pro obec a k. ú. T. n. O., uzavřená dne 20. 11. 2001 mezi společností 2 F spol. s r. o. a žalovanými“, je vůči žalobci právně neúčinná, a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 51.025,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Martiny Stínkové a České republice „na účet“ Okresního soudu v Ústí nad Orlicí „zálohované znalečné“ 7.370,60 Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaní věděli o „poškození věřitele uzavřením kupní smlouvy“, neboť měli vědomost o dluzích společnosti 2 F spol. s r. o., a tedy také o směnečné pohledávce žalobce. Soud prvního stupně vzal vědomost žalovaných o tom, že „zkracují jiné věřitele v možnosti domoci se uspokojení svých pohledávek“, za prokázanou ve formě nepřímého úmyslu, neboť žalovaní byli obeznámeni s ekonomickou situací dlužníka, byli si vědomi toho, že převodem nemovitostí mohou zkrátit jeho věřitele, a pro případ, že tento následek nastane, s tím byli srozuměni.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 9. 2009 č. j. 19 Co 362/2008-301 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.058,73 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Stínky. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku. Zdůraznil, že „již samotný obsah smlouvy vzbuzuje pochybnosti o tom, zda a jak byla kupní cena vypořádána“, neboť z dodatku k odporované kupní smlouvě, uzavřeného jeden den po uzavření kupní smlouvy, je zřejmé, že sjednaná kupní cena byla uhrazena započtením pohledávek žalovaných vůči dlužníkovi, „aniž by bylo uvedeno, o jaké pohledávky se jedná“, že jednateli dlužníka Ing. M. bylo k převáděným nemovitostem zřízeno předkupní právo a že nemovitosti mohly být prodány nebo pronajaty třetí osobě pouze s písemným souhlasem Ing. M. nebo jeho dědiců.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2011 č. j. 30 Cdo 438/2010-334 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nezrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně, který „sice ve věci provedl obsáhlé dokazování“, avšak v odůvodnění rozsudku neuvedl, jaká skutková zjištění z každého provedeného důkazu učinil a jak jednotlivé důkazy hodnotil.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 15. 7. 2011 č. j. 12 C 286/2004-386 určil, že „kupní smlouva na nemovitosti dům čp. 333 na st. p. č. 31 a st. p. č. 31 v obci a katastrálním území T. n. O., zapsané na LV č. 2027 pro obec a k. ú. T. n. O., uzavřená dne 20. 11. 2001 mezi společností 2 F spol. s r. o. a žalovanými“, je vůči žalobci právně neúčinná, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 78.831,13 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Stínky a České republice „na účet“ Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zálohované znalečné 7.370,60 Kč. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána ve lhůtě tří let od uzavření odporované kupní smlouvy, na základě zjištění, že žalobce má vůči dlužníku (společnosti 2 F spol. s r. o.) vymahatelnou pohledávku ze směnky ve výši 800.000,- Kč, která byla na základě rozvrhového usnesení soudu vydaného v konkursním řízení vedeném ohledně dlužníka, na jehož majetek byl dne 6. 6. 2002 prohlášen konkurs, uspokojena jen ve výši 6.936,58 Kč a která není promlčena, že dlužník jednal v úmyslu zkrátit věřitele, neboť jeho jednatel Ing. M. M., proti němuž je vedeno trestní řízení pro trestný čin zvýhodňování věřitele, uzavíral kupní smlouvu se žalovanými „s vědomím, že v důsledku převedení nemovitostí na žalované ztratí věřitelé možnost uspokojení svých pohledávek“, a že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl (jak soud prvního stupně dovodil zejména z výpovědí svědků Ing. M. M. a V. F. a z obsahu smlouvy o úvěru, kterou oba žalovaní uzavřeli dne 13. 12. 2001 s Komerční bankou, a. s.) žalovaným, kteří byli obeznámeni s ekonomickou situací dlužníka, znám, dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 4. 2012 č. j. 19 Co 503/2011-437 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 15.092,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Stínky. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť je dána aktivní i pasivní legitimace účastníků řízení, žaloba byla podána před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, žalobce má vůči dlužníkovi 2 F spol. s r. o. vymahatelnou pohledávku, která byla odporovanou kupní smlouvou zkrácena, dlužník učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele a žalovaným byl tento jeho úmysl znám. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by „nárok ze směnky byl promlčen nebo že v minulosti zanikl zápočtem, případně zánikem společnosti 2 F spol. s r. o.“, ani že by tato pohledávka byla úpadcem v konkursním řízení popřena; na základě jejího zjištění ve výši 800.000,- Kč při přezkumném jednání byla naopak částečně (co do 6.936,58 Kč) uspokojena a seznam přihlášek se stal na základě pravomocného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2007 č. j. 43 K 15/2002-129 o zrušení konkursu na majetek společnosti 2 F spol. s r. o. po splnění rozvrhového usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2007 č. j. 43 K 15/2002-123, které nabylo právní moci dne 5. 7. 2007, exekučním titulem. Shledal, že cena nemovitostí sjednaná v kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a žalovanými dne 20. 11. 2001 ve výši 2.000.000,- Kč, na jejíž úhradu byla podle dodatku kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2001 započtena vzájemná pohledávka žalovaných vůči dlužníkovi [prostředky z úvěru ve výši 1.750.000,- Kč poskytnutého žalovaným Komerční bankou, a. s. podle smluv o úvěru ze dne 13. 12. 2001, kterými měla být podle původního ujednání v kupní smlouvě kupní cena zčásti zaplacena, byly žalovaným 1) „poskytnuty“ společnosti VYRONA EXPORT s. r. o., jejímž byl žalovaný 1) společníkem a jednatelem, k úhradě za postoupení pohledávky Komerční banky, a. s. vůči dlužníkovi společnosti VYRONA EXPORT s. r. o.], byla „odpovídající obecné ceně nemovitostí“ zjištěné ve výši 2.196.000,- Kč, avšak prodejem nemovitostí jednomu z věřitelů „došlo ke zkrácení věřitelů ostatních a tedy i žalobce“. Zdůraznil, že žalovanému 1) byly před koupí nemovitostí předány Ing. M. M. informace o tom, že společnost 2 F spol. s r. o. se nachází „před krachem“, a že mu [i jeho manželce - žalované 2)] proto musel být úmysl dlužníka zkrátit své věřitele znám.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítali, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívala v tom, že usnesením ze dne 7. 1. 2008 sp. zn. 12 C 286/2007 rozhodl o změně žaloby, ač taková změna žaloby podle názoru žalovaných byla „nepřípustná“, neboť „předmět řízení je zcela odlišný od původního“, a že, vzhledem ke změně žaloby po více než třech letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2001 (správně ze dne 20. 11. 2001), této smlouvě „úspěšně odporovat nelze“. Rozsudky soudů obou stupňů jsou podle názoru žalovaných nepřezkoumatelné, jejich závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním a odůvodnění jejich rozhodnutí „postrádá v některých částech logiku“. Dovolatelé namítají, že žalobce nemá žádnou vymahatelnou pohledávku vůči dlužníkovi 2 F spol. s r. o., neboť „žádný soud pravomocně o právech ze směnky nikdy nerozhodl a ani se v současnosti o směnečném nároku nevede žádné řízení“, a žalobcův nárok je proto podle názoru žalovaných promlčen. Údajný nárok žalobce „v minulosti též zaniknul tím, že žalobce svoji směnečnou pohledávku započetl vůči svým dluhům“, a kromě toho „i kdyby předmětná pohledávka v minulosti skutečně existovala, tak bezpochyby zanikla se zánikem společnosti 2 F spol. s r. o.“ ke dni 3. 3. 2008, kdy byla tato společnost vymazána z obchodního rejstříku; v konkursním řízení vedeném proti úpadci 2 F spol. s r. o. byla tato pohledávka úpadcem popřena, a nelze ji proto považovat za vykonatelnou. Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem, že odporovaným právním úkonem došlo ke zkrácení věřitele, neboť „nemovitosti byly prodány za tržní cenu“, hodnota majetku dlužníka se nesnížila a „nesnížila se ani možnost věřitele domoci se svých práv“. Dlužník proto „objektivně“ nemohl mít úmysl zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, a tudíž ani žalovaní nemohli mít vědomost o takovém úmyslu dlužníka. Výpověď svědka V. F., který uvedl, že žalovaný 1) měl vědět o směnečné pohledávce žalobce za společností 2 F spol. s r. o., hodnotí dovolatelé jako nevěrohodnou. O směnce, kterou za dlužníka vystavil jeho společník V. F., nevěděl ani jednatel dlužníka Ing. M. M., který proto „nemohl pojmout úmysl zkrátit věřitele“. Dovolatelé vytýkají soudům, že nevyhověly jejich návrhu na opakování výslechu svědka V. F. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl, neboť soudy obou stupňů „postupovaly zcela přesně dle předchozího rozhodnutí dovolacího soudu“ a dovolatelé „neuvádějí žádné nové skutečnosti, než které uváděli v předchozím dovolání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 20. 11. 2001 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že žalobce má vůči dlužníkovi 2 F spol. s r. o. vymahatelnou pohledávku, neboť na základě seznamu přihlášek v konkursním řízení vedeném o dlužníkovi, v němž byla zjištěna pohledávka žalobce ve výši 800.000,- Kč, kterou dlužník (úpadce) výslovně nepopřel (skutková zjištění odvolacího soudu v tomto směru mají oporu ve spise vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 15/2002, z jehož obsahu mimo jiné vyplývá, že úpadce se k přezkumnému jednání konanému dne 27. 2. 2003, ač řádně předvolán, nedostavil), lze po zrušení konkursu na majetek dlužníka pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2007 č. j. 43 K 15/2002-129 vést výkon rozhodnutí (exekuci) pro pohledávku žalobce ve výši 793.063,42 Kč, která zůstala po splnění pravomocného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2007 č. j. 43 K 15/2002-123, podle něhož bylo žalobci vyplaceno 6.936,58 Kč, neuspokojena [srov. §45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2007 a §40 odst. 1 písm. g) exekučního řádu ve znění účinném do 24. 2. 2013]; okolnost, že o pohledávce žalobce ze směnky nebylo rozhodnuto soudem a že ani o ní nebylo vedeno (mimo konkurs) řízení, namítaná dovolatelem, tu není významná.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že pohledávka žalobce vůči dlužníkovi „v minulosti“ zanikla započtením, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k projevu směřujícímu k započtení vzájemných pohledávek žalobce a dlužníka. Okolnost, že dlužník, který byl právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce dnem 3. 3. 2008, kdy byl vymazán z obchodního rejstříku, nemá za následek zánik práva věřitele odporovat zkracujícímu právnímu úkonu, který dlužník učinil před svým zánikem ve prospěch jiné osoby (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, který byl uveřejněn pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, a ve kterém byl vysloven názor, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.).
Kupní smlouvu ze dne 20. 11. 2001, kterou dlužník (společnost 2 F spol. s r. o.) převedl na žalované předmětné nemovitosti, soudy správně kvalifikovaly jako právní úkon zkracující uspokojení uvedené pohledávky žalobce, neboť v ní (v jejím dodatku ze dne 21. 11. 2001) došlo k započtení pohledávky dlužníka na zaplacení kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč na vzájemnou pohledávku žalovaných vůči dlužníkovi, kterému se tak v době účinnosti kupní smlouvy za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů dlužníka, který se nacházel ve stavu úpadku a na jehož majetek byl proto dne 6. 6. 2002 prohlášen konkurs. Uvedenou kupní smlouvu proto nelze – jak vyplývá z výše uvedeného - pokládat za ekvivalentní právní úkon dlužníka, i kdyby kupní cena v ní sjednaná byla cenou obvyklou.
Závěr o tom, zda dlužník (společnost 2 F spol. s r. o.) uzavřel se žalovanými kupní smlouvu ze dne 20. 11. 2001 v úmyslu zkrátit své věřitele a zda tento úmysl musel být žalovaným znám, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědi svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit některému svědkovi nebo vyslechnutému účastníkovi řízení, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že dlužník (společnost 2 F spol. s r. o.) uzavřel se žalovanými kupní smlouvu ze dne 20. 11. 2001 v úmyslu zkrátit své věřitele a že tento úmysl musel být žalovaným znám, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (především z výpovědí svědků V. F. a P. T. a ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 20. 11. 2001 mezi Komerční bankou, a. s. a společností VYRONA EXPORT s. r. o.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. [důvodně akcentoval, že výpověď svědka V. F. nelze považovat za nevěrohodnou jen proto, že skutečnost, že na jednání v roce 2001 byl za přítomnosti žalovaného 1) jako zájemce o koupi předmětných nemovitostí Ing. M. M. požádán, aby „zpochybnil platnost směnky“ s tím, že společnost 2 F spol. s r. o. se ocitla „na pokraji krachu“, uvedl až při svém opakovaném výslechu, neboť při svém prvním výslechu nebyl na tuto skutečnost tázán]. Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Za důvodnou nelze pokládat ani námitku dovolatelů, že právní bezúčinnost kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2001 vůči žalobci jím byla uplatněna až po uplynutí tříleté lhůty uvedené v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., neboť žalobu o určení právní bezúčinnosti kupní smlouvy žalobce podal dne 10. 11. 2004 (a tedy z hlediska uvedené lhůty včas) a tohoto určení se domáhal i po změně žaloby provedené podáním ze dne 24. 11. 2004 doručeným soudu prvního stupně dne 29. 11. 2004, kterou (navíc) požadoval, aby žalovaní vrátili předmětné nemovitosti do konkurzní podstaty úpadce 2 F spol. s r. o., a kterou soud prvního stupně připustil, jakož i po další změně žaloby učiněné podáním ze dne 19. 12. 2007 doručeným soudu prvního stupně dne 3. 1. 2008, po jejímž připuštění soudem prvního stupně bylo předmětem řízení jen určení právní bezúčinnosti kupní smlouvy. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že podání žalobce ze dne 19. 12. 2007 je podle svého obsahu zpětvzetím žaloby v části, ve které se žalobce domáhal vrácení nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce, a že proto mělo být místo o připuštění změny žaloby podle ustanovení §95 o. s. ř. rozhodnuto o zastavení řízení v této části podle ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř.; jde sice o vadu řízení, nikoli však takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (námitky dovolatelů, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné a že soudy nesprávně nevyhověly jejich návrhu na opakování výslechu svědka V. F., nejsou opodstatněné, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně odpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a k dalšímu opakování výslechu svědka V. F., který byl vyslechnut celkem dvakrát, nebyl důvod), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalovaní jsou proto povinni nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Mgr. Jan Stínka, osvědčil, že společnost Stínková & Stínka, advokáti s. r. o., v níž vykonává advokacii, je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaní jsou povinni náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu