ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.20.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 20/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T.G. Masaryka č. 38/10, proti žalovanému Ing. Vilému Barákovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Moravská leasingová a obchodní společnost s.r.o. v likvidaci se sídlem v Hustopečích u Brna, Nádražní č. 1, IČO 46965165, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 989/51a, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 132/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2012 č. j. 14 Co 187/2011-147, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 25.6.2008 u Okresního soudu v Břeclavi domáhal, aby bylo určeno, že "nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav, pro obec a k.ú. P., dům na parcele 1905, parcela p.č. 1905 - zastavěná plocha a nádvoří, parcela p.č. 1906 - zahrada, nejsou zatíženy zástavním právem ze zástavní smlouvy ze dne 11.3.1994 pro Moravskou leasingovou a obchodní společnost s.r.o. v Hustopečích, IČ: 46965165, k zajištění pohledávky ve výši 16.000.000,- Kč s příslušenstvím, právní účinky vkladu ke dni 21.4.1994". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (nemovitosti sice "původně vlastnil spolu s manželkou B. S.", avšak na základě dohody o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 2.10.1995 se stal jejich výlučným vlastníkem), že dne 10.4.1994 uzavřel spolu se svojí manželkou "jako zástavní dlužník a povinný" se společností Moravská leasingová a obchodní společnost s.r.o. "jako věřitelem a oprávněným" zástavní smlouvu a smlouvu o zřízení předkupního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši 16.000.000,- Kč a že "rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 21.12.2007" byl prohlášen konkurs na majetek Moravské leasingové a obchodní společnosti s.r.o. a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný. Zástavní smlouvu (skutečně uzavřenou dne 10.4.1994) žalobce považuje za neplatnou "pro neurčitost a nesmyslnost a zjevný omyl" při uzavírání smlouvy ze strany obou účastníků, neboť ve smlouvě je uvedeno, že byla uzavřena 11.3.1994 v Hustopečích, avšak žalobce s manželkou ji podepsali 10.4.1994 v Bořeticích, a že žalobce s manželkou zajišťují svoji pohledávku ve výši 16.000.000,- Kč vůči úpadci zřízením zástavního práva ke svým vlastním nemovitostem, což "je nesmysl". Navíc, dům ke dni uzavření zástavní smlouvy "ještě neexistoval a v katastru nemovitostí zapsán nebyl", zástavní smlouva se týkala původního domu, který byl zbourán, ale ke dni uzavření smlouvy byl ještě zapsán v katastru nemovitostí; žalobce dovozuje, že nemohlo vzniknout zástavní právo k nově vzniklé stavbě, když se zápis v katastru nemovitostí "týkal jiné věci, byť pod stejným číslem popisným".
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 20.10.2010 č.j. 11 C 132/2008-98 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.273,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Rašovského. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, odmítl námitku žalobce o neurčitosti zástavní smlouvy "s ohledem na datum jejího uzavření a na nesmyslné označení, čí pohledávka za kým je zajišťována", a to s odůvodněním, že datum uzavření smlouvy není podstatnou náležitostí smlouvy a že "z textu smlouvy jednoznačně vyplývá jaká pohledávka Moravské leasingové a obchodní společnosti s.r.o. vůči žalobci a jeho manželce, v jaké výši, je zajišťována" (v označení předmětu zajištění se jedná o písařskou chybu, která s ohledem na znění celé smlouvy nemůže mít na platnost smlouvy žádný vliv). Ohledně zástavy dovodil, že původní dům na pozemku p.č. 1905 v k.ú. P. byl zbourán a na jeho místě postaven dům nový, že rozhodnutí o povolení odstranění stavby ze dne 18.5.1993 bylo předloženo až s žádostí o zápis novostavby dne 1.8.1995 a že rozestavěnou stavbu nebylo možné do katastru nemovitostí v roce 1994 zapsat, a uzavřel, že "v době uzavření zástavní smlouvy existovala rozestavěná stavba nového domu (tehdy neschopná zápisu do katastru nemovitostí)", že "oběma stranám zástavní smlouvy bylo jasné, že jde o onu rozestavěnou stavbu (i v původním znění zástavní smlouvy je jako předmět zástavy uvedena rozestavěná stavba rodinného domu, později zřejmě kvůli souladu s údaji v katastru byl předmět zástavy opraven na rodinný dům č.p. ...)" a že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se stavem skutečným způsobil žalobce, který "nepodnikl kroky k odstranění zápisu zdemolovaného domu a sám při sepisu zástavní smlouvy takový výpis, o němž musel vědět, že neodpovídá skutečnosti, předložil (věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti údajů zapsaných na listu vlastnictví, z něhož vycházel při uzavírání smlouvy)". Podle soudu prvního stupně, "pokud pochybnosti o platnosti zástavní smlouvy způsobil sám žalobce svým jednáním, bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby takové jednání požívalo právní ochrany".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 4. 2012 č. j. 14 Co 187/2011-147 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že neplatnost zástavní smlouvy nezpůsobilo ani chybně uvedené datum jejího uzavření dne 11.3.1994 v textu smlouvy, ani záměna slova "pohledávka" za slovo "dluh", neboť úmysl účastníků smlouvy je z jejího obsahu zcela zřejmý, jakož ani skutečnost, že zástavní smlouva byla uzavřena k rozestavěné budově, když z textu uzavřené zástavní smlouvy je zcela zřejmé, že byla uzavřena na stavbu tehdy rozestavěnou; v roce 1994 se rozestavěné stavby do katastru nemovitostí nezapisovaly, a zástavní právo k nim proto vznikalo dnem účinnosti zástavní smlouvy, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebylo-li dohodnuto jinak. Uzavření zástavní smlouvy k rozestavěné stavbě nemohlo mít za následek neplatnost zástavní smlouvy a zástavní právo pak nezaniklo dokončením stavby a jejím zápisem do katastru nemovitostí. Odvolací soud dále dovodil, že zástavní smlouva obsahuje ve svém bodě IV. sjednání (z hlediska jeho obsahu) "propadné zástavy" (spočívající v tom, že po splatnosti zajištěné pohledávky je zástavní věřitel zástavu oprávněn "prodat třetí osobě, popřípadě ji sám odkoupit, a to za kupní cenu, která nesmí být nižší" než zajištěná pohledávka, k čemuž dlužník věřitele "výslovně zmocňuje") a že proto "kupní smlouva uzavřená na základě takové smlouvy by byla absolutně neplatná stejně jako plná moc za tímto účelem zástavnímu věřiteli zástavním dlužníkem udělená"; smlouva o půjčce ze dne 7.3.1994 totiž "podléhá režimu občanského zákoníku stejně jako předmětná zástavní smlouva a ujednání v čl. IV. umožňující zástavnímu věřiteli na základě udělené plné moci zastavené nemovitosti prodat, a to případně i sobě", obchází zákonnou úpravu §151f odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud uzavřel, že "žalobu domáhající se určení neexistence zástavního práva zřízeného předmětnou smlouvou je nutno považovat za důvodnou".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že, označil-li odvolací soud ujednání obsažené v čl. IV. zástavní smlouvy o "propadné zástavě" za neplatné, nemůže to mít za následek neplatnost celé zástavní smlouvy, neboť jde o ujednání oddělitelné od ostatních částí zástavní smlouvy. Podstatnými náležitostmi smlouvy o zřízení zástavního práva byly podle ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Předmětná zástavní smlouva tyto podstatné náležitosti obsahuje a je z ní patrné, mezi kým byla uzavřena. Cílem obou smluvních stran a účelem zástavní smlouvy bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce. Ujednání o realizaci zástavního práva "ve smyslu zpeněžení zástavy" není tedy neoddělitelným ustanovením od smlouvy, a proto by měla být zachována ostatní část smlouvy. Protože odvolací soud nesprávně vyhodnotil, že by se z důvodu neplatného ustanovení v čl. IV. stávala neplatnou celá smlouva, žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda zástavní smlouva datovaná dnem 11.3.1994 (podle žalobce uzavřená dne 10.4.1994) je neplatným právním úkonem, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen "obč. zák.").
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (srov. §151a odst. 1 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (srov. §151b odst. 1 obč. zák.).
Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (srov. §151b odst. 2 obč. zák.). Podle právní úpravy účinné do 30.6.1996 vklad zástavního práva do katastru nemovitostí představoval právní způsob nabytí zástavního práva jen u nemovitostí, které byly evidovány (podléhaly evidenci) v Katastru nemovitostí ČR; rozestavěné budovy tehdy nebyly v katastru nemovitostí evidovány, a proto k nim zástavní právo vznikalo - jak správně uvedl též odvolací soud - dnem účinnosti zástavní smlouvy (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 736/2006, který byl uveřejněn pod č. 81 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena (srov. §151f odst.1 obč. zák.).
Zástavní právo slouží - jak vyplývá z výše uvedeného - k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, provedeným způsobem (postupem) stanoveným zákonem.
Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Uvedený závěr dovodila též pro právní vztahy vzniklé před 1.1.2001 ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, ale každá smlouva, která zástavnímu věřiteli umožňuje, aby se zástavou nakládal jako s vlastní (jako kdyby mu připadla do vlastnictví) a aby zástavu "jako kdyby byla jeho vlastní" za účelem uspokojení zajištěné pohledávky prodal nebo jinak zpeněžil, ačkoliv zákon takové zpeněžení zástavy provedené (zorganizované) zástavním věřitelem nedovoluje (zakazuje). Uzavře-li zástavní dlužník se zástavním věřitelem dohodu, kterou mu udělí plnou moc k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky, má to podle ustálené judikatury soudů stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy. Plná moc, která byla udělena k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky, je proto pro obcházení zákona neplatným právním úkonem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (srov. §41 obč. zák.).
Z ustanovení §41 obč. zák. je zřejmé, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že "oddělitelnost" části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2007 sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Dovodil-li odvolací soud, že je neplatné ujednání obsažené v čl. IV zástavní smlouvy datované dnem 11.3.1994 (podle žalobce uzavřené dne 10.4.1994), podle kterého "nesplní-li druhý účastník svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce uvedené v čl. II. této smlouvy ..., je oprávněn první účastník nemovitosti uvedené v čl. I. této smlouvy prodat třetí osobě, případně je sám odkoupit, a to za kupní cenu, která nesmí být nižší, než je pohledávka uvedená v čl. II. této smlouvy s příslušenstvím, k čemuž druhý účastník prvního účastníka výslovně zmocňuje, a prodá-li předmětné nemovitosti první účastník třetí osobě, je oprávněn převzít kupní cenu a z této uspokojit svoji pohledávku včetně příslušenství, uvedenou v čl. II. této smlouvy", měl vzít současně v úvahu, že z hlediska obsahu zástavní smlouvy nejde - s přihlédnutím k povaze smlouvy - o takové ujednání, které by nebylo možné oddělit od ostatních částí smlouvy, neboť ostatní části zástavní smlouvy mohou samy o sobě obstát a jejich uplatnění není závislé na ujednání obsaženém v čl. IV smlouvy. S dovolatelem lze proto souhlasit v tom, že ujednání obsažené v čl. IV smlouvy lze oddělit od ostatních částí zástavní smlouvy a že proto jeho neplatnost nemůže mít za následek neplatnost celé zástavní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá - z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §41 obč. zák. odvolacím soudem - na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu