ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2369.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 2369/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Ž. , zastoupeného Mgr. Danou Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze, Nad Štolou č. 936/3, IČO 000 07 064, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2012 č.j. 55 Co 394/2012-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2012 č.j. 55 Co 394/2012-153, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10.4.2012 č.j. 10 C 1/2008-142 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2,000.000,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 – dále jen o.s.ř. - neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud řešil otázku počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené úrazem žalobce, který utrpěl dne 31.7.1975 v průběhu výkonu vojenské základní služby. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku ustálená soudní praxe vycházejíc z ustanovení čl. II odstavce 6 zákona č. 188/1988 Sb. dovozovala, že v případě, skončila-li promlčecí lhůta pro nároky na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) před 1. lednem 1989, je třeba posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení podle „dosavadních předpisů“, které vycházely z pravidla, že náhrada za ztrátu na výdělku má na rozdíl od náhrady mzdy charakter opětujícího se plnění; proto u ní nepřichází v úvahu promlčení jednotlivých měsíčních plnění, ale promlčení celého nároku (srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, popřípadě obdobně též rozhodnutí uveřejněné pod č. 84, roč. 1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud tedy správně postupoval podle ustanovení §263 odst. 1 a 3 zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce ve znění účinném do 31.12.1988, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce. Vycházel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobce se o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění a v bolestném dozvěděl nejpozději po operaci v roce 1975 a po přiznání invalidního důchodu 8.12.1975, kdy došlo k ustálení jeho zdravotního stavu, a „v době podání předmětné žaloby dne 9.5.2007 byl proto v žalobě uplatněný nárok v celé žalované výši promlčen“, postupoval v souladu s právními závěry zastávanými ustálenou judikaturou (k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.10.2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004 uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.7.2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, roč. 2011) na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Neobstojí ani tvrzení dovolatele, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Tuto otázku dovolací soud již v minulosti řešil a zaujal stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2010 sp.zn. 21 Cdo 740/2009). V posuzované věci nevyšly najevo žádné skutečnosti na straně žalované, z nichž by bylo možno usuzovat na její jednání směřující k znemožnění nebo ztížení včasného uplatnění nároku žalobcem, popřípadě jiné jednání žalované odporující dobrým mravům související s marným uplynutím promlčecí doby, a žalobci tak nic nebránilo, aby svůj nárok na odškodnění pracovního úrazu vůči žalované u soudu včas uplatnil.
Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť namítá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. V dovolání tak předestírá opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu