ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2643.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2643/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská č. 346/33, proti žalovanému Palivový kombinát Ústí, státní podnik se sídlem v Hrbovicích, Hrbovická č. 2, IČO 00007536, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 299/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2014 č. j. 9 Co 1195/2013-330, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 9 Co 1195/2013-330 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce dospěl k závěru, že změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce (nyní srov. ustanovení §390 odst. 1 zákoníku práce) se může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, a že, byl-li by poškozený zaměstnanec za těchto změněných poměrů způsobilý - kdyby nebylo pracovního úrazu - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho obecné onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), ovšem nikoli do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by (prokazatelně) dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). V projednávané věci byla takovou změnou poměrů na straně žalobce podle skutkových zjištění soudů mimo jiné okolnost, že žalobce v době od 1. 8. 2007 do 11. 6. 2008, za kterou se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, trpěl onemocněním (částečnou ztrátou sluchu), které nebylo v příčinné souvislosti s jeho pracovním úrazem ze dne 29. 6. 1981 (a nebylo ani nemocí z povolání) a které mu znemožňovalo výkon práce řidiče důlní lokomotivy, kterou konal před vznikem škody. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda žalobce byl v uvedeném období s částečnou ztrátou sluchu způsobilý k výkonu jiné práce, pak přehlíží, že tato okolnost nebyla pro rozhodnutí posuzované věci významná vzhledem ke skutkovému zjištění soudů, že změna poměrů na straně žalobce spočívala též v tom, že žalobce již v uvedené době netrpěl poúrazovou epilepsií ani jinými následky pracovního úrazu, který utrpěl dne 29. 6. 1981, a že proto pracovní úraz jeho způsobilost k práci nadále neomezoval.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá, že zaměstnavatel se může domáhat změny v úpravě svých povinností z důvodu podstatné změny poměrů poškozeného zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, i v případě, že o této náhradě byla mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem uzavřena dohoda o narovnání či jiná dohoda, a že změnu poměrů může uplatňovat i v rámci své obrany proti žalobě zaměstnance o plnění z uzavřené dohody (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1969 sp. zn. 7 Cz 13/69, které bylo uveřejněno pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2111/2005).
V části, v níž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutkové zjištění odvolacího soudu, že v době od 1. 8. 2007 do 11. 6. 2008 již netrpěl poúrazovou epilepsií ani jinými následky pracovního úrazu ze dne 29. 6. 1981, a způsob, jakým k němu odvolací soud dospěl, a namítá-li vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že „nebyl konkrétně poučen a vyzván ani jedním ze soudů k doplnění svých tvrzení či předložených důkazů“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu