ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2924.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2924/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce MUDr. O. Š. , zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Ilonou Barošovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Smetanova č. 970, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 63/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2014 č. j. 57 Co 874/2013-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.3.2014 č.j. 57 Co 874/2013-139 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o povaze soužití žalovaného se zůstavitelkou L. Š., zemřelou dne 13.8.2011, tj. z hlediska aplikace a interpretace ustanovení §115 a §475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění pozdějších předpisů), v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968; zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1998 sp. zn. 24 Co 207/98, uveřejněné pod č. 5 v časopise Ad Notam, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 2336/2006; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.4.2014 sp. zn. 21 Cdo 1203/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů a z toho vyplývajícím skutkovým zjištěním), a proto, že dovolatel neuvedl údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu