ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.338.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 338/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída č. 455/9, proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 709 94 226, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 261/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012 č. j. 23 Co 190/2012-103, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012 č. j. 23 Co 190/2012-103, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 8. 2011 č. j. 23 C 261/2010-69 (ve znění usnesení ze dne 22.3.2012 č.j. 23 C 261/2010-87) ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru „ze dne 8.1.2010, doručené žalobci dne 11.1.2010“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 – dále jen o. s. ř. - neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Platnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 8.1.2010 (doručeným mu dne 11.1.2010), je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31.12.2010, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb. – dále jen „zák. práce“.
Odvolací soud posuzoval právní otázku, zda u žalované došlo k organizační změně na základě níž se stal žalobce pro zaměstnavatele nadbytečným ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, a zda tedy byla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi pro nadbytečnost, a v jejím rámci též otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru s ohledem na ustanovení §61 odst. 2 a odst. 4 zák. práce, když příslušná odborová organizace odmítla udělit souhlas zaměstnavateli k výpovědi odborového funkcionáře. Dovodil-li, že rozhodnutím představenstva žalované ze dne 29.9.2009 došlo s účinností od 1.10.2009 k organizační změně, kdy „kompletní reorganizace příslušných odborů měla vést ke zefektivnění agendy týkající se mimo jiné i kurýrních služeb ČD“, přičemž tato agenda byla původně rozdělena mezi žalobce a svědkyně S. a B. a po příslušné reorganizaci byla tato činnost vykonávána pouze Ing. P., která „kromě pracovní náplně žalobce vykonává i další činnosti související s výkonem její pravomoci“, a že, ačkoliv odborová organizace odmítla udělit souhlas zaměstnavateli k výpovědi svého odborového funkcionáře (žalobce), nelze na žalované jako zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala, rozhodl v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například – za obsahově shodné právní úpravy - rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 1539/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2009, č. 152, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č. 111, v časopise Soudní judikatura roč. 2010).
I když žalobce v dovolání uvedl, že jej podává z „odůvodněného přesvědčení“, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (zejména, že důvodem organizační změny byla „určitá dvoukolejnost, když obecně činnosti související s marketingem byly vykonávány dvěma odbory, z toho v jednom odboru byl zařazen i žalobce“, a že cílem organizační změny bylo „zefektivnění produktu ČD Kurýr“ a redukování nákladů žalované, a jestliže kromě žalobce vykonávaly činnosti související s poskytováním produktu ČD Kurýr asi z 10 procent zaměstnankyně Ing. S. a B., částečně i Ing. P., pak po organizační změně „všechny tyto činnosti týkající se agendy ČD Kurýr převzala Ing. P.“, jež byla pověřována i jinými úkoly a „agenda ČD Kurýr činila pouze část její pracovní náplně“). Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (namítá-li např., že soudy obou stupňů ne zcela správně vyhodnotily důkazy, a že zejména soud prvního stupně „nepracoval řádně“ se svědeckými výpověďmi), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že nadbytečnost žalobce nebyla v řízení „v nejmenším prokázána“, záměrem žalované totiž bylo „vytvoření právního prostoru k tomu, aby mohla být dána výpověď nepohodlnému zaměstnanci“ a tento svůj záměr „zastřela pomocí rozhodnutí o organizačních změnách“, že „vykonával zcela zásadní část agendy produktu ČD – Kurýr“, která byla po organizační změně zachována v „původním rozsahu“, a došlo tedy „k prosté výměně zaměstnance na konkrétní pracovní pozici, kdy dovolatel byl na své pozici nahrazen v pravém smyslu tohoto slova Ing. P.“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neexistenci výpovědního důvodu. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s .ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu