ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.541.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 541/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobce Ing. M. D. , zastoupeného JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 156/24, proti žalovanému Z. T. , zastoupenému JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Suppého č. 532/4, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 31/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 19 Co 495/2008-406, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Termera, advokáta se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 156/24.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2012, č.j. 19 Co 495/2008-406, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.8.2008, č.j. 16 C 31/2003-303, potvrzen ve výrocích IV., V., VI. a VII. [kterými bylo určeno, že žalobce je dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela dne 7.5.2002 (výrok IV.); že žalovaný není dědicem po zůstavitelce Ing. V. S., která zemřela dne 7.5.2002 (výrok V.); že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady soudního řízení ve výši 27.550,- Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok VI.) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady soudního řízení 22.398,- Kč (výrok VII.)] a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 31.500,- Kč k rukám JUDr. Davida Termera, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o.s.ř.“], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. 19 Co 168/2004-52, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.12.2003, č.j. 16 C 31/2003-33, pro vady řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé). Dovolání žalovaného nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu jeho dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje.
Námitka žalovaného týkající se nesprávného posouzení předběžné otázky včasnosti žaloby a jejích náležitostí soudy v předchozích rozhodnutích vydaných v této věci není důvodná, neboť soudy v daném případě aplikovaly a interpretovaly ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 2431/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006, a v časopise Ad Notam pod č. 6, ročník 2006). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.12.2002, č.j. 34 D 1520/2002-37, požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. nevyhovoval, neboť odkazoval žalobce k podání žaloby na určení sporné skutečnosti a nikoliv k podání žaloby na určení jeho dědického práva po zůstavitelce, důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto v dané věci nemohly nastat.
Podstatou ostatních námitek (spočívajících zejména v tom, že „soudy nezjistily skutkový stav úplně“; že odvolací soud „hodnotil věrohodnost svědků Ing. V. a Ing. Ch. odlišně než ve svém původním rozhodnutí“; že „z jejich výslechů jednoznačně vyplývá“, že obsah jimi sepsané listiny obsahuje poslední vůli zůstavitelky; že ohledně vazby jednoho ze svědků na matku žalovaného „v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by taková vazba skutečně existovala“, a že „není pravdou, že matka žalovaného oba svědky znala a pro takové skutkové zjištění není ve spise podklad“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud – poté, co doplnil dokazování - ztotožnil) vychází [zejména ohledně závěru, že svědci Ing. J. V. a Ing. B. Ch. „nejsou věrohodní“, neboť „si navzájem odporují v tom, jakým způsobem byla závěť sepsána, zda byla formulována samotnou zůstavitelkou a diktována, či zda formulace prováděl svědek Ing. J. V.“, a že „nebylo výpovědí obou závětních svědků prokázáno, že zůstavitelka výslovně takový projev učinila“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalovaného v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dále vyplývá, že dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jež spatřuje v nesprávném postupu odvolacího soudu ohledně poučovací povinnosti účastníků podle §118a o.s.ř.).
Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, ročník 2006).
Protože dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit náklady vzniklé žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání žalovaného).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.050,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. Davida Termera, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu