ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.884.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 884/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Zippem, advokátem se sídlem v Letohradě, Požárníků č. 791, proti žalované A. M. , zastoupené JUDr. Špičkovou, advokátkou se sídlem v Zábřehu, Valová č. 301/16, o určení, že práva a povinnosti ke vkladní knížce nepatří do dědictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 600/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. února 2012, č. j. 69 Co 490/2011-102, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne 1.12.2009, doplněnou podáním ze dne 22.1.2010, domáhala určení, že „práva a povinnosti k vkladní knížce číslo účtu 8709/312/14-756648-2 s názvem M. J., vedené u České spořitelny, a.s., pobočky Štíty, OP Olomouc, se zůstatkem ke dni 17.7.1999 ve výši 156.294,40 Kč, nyní účet číslo 2365498170/0800 na jméno M. A., nepatří do společného jmění manželů J. M., zemřelého dne 17.7.1999, a A. M.“ a že „práva a povinnosti spojená s vkladem na vkladní knížce nyní účtu 2365498170/0800 na jméno M. A., převedeným ze starého čísla účtu 8709/312/14-756648-2 s názvem M. J., vedené u České spořitelny, a.s., pobočky Štíty, OP Olomouc, se zůstatkem ke dni 17.7.1999 ve výši 156.294,40 Kč náleží J. M.“. Žalobu odůvodnila tím, že spolu s žalovanou a M. M., P. M. a J. M. „jsou dědici po J. M., zemřelém dne 17.7.1999 (dále jen „zůstavitel“) bez zanechání závěti“; že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 D 811/99 „od počátku tvrdila, že úspory na vkladní knížce s číslem účtu 2365498170/0800 s názvem M. J. jsou její“; že „peníze na tuto vkladní knížku jí ukládal zůstavitel“ a „prostřednictvím zůstavitele na tuto vkladní knížku ukládala i své peníze, které si vydělala a předávala zůstaviteli, který je na vkladní knížku ukládal“; že „vkladní knížku měla uschovanou u zůstavitele, aby byla v bezpečí, protože měla obavu, aby jí peníze neutratil její druh Z. M.“, a „z tohoto důvodu si od zůstavitele vkladní knížku nepřevzala“; že ostatní dědicové „o existenci této vkladní knížky vůbec nevěděli“; že „uvedená vkladní knížka a úspory na ní náleží jí, a proto nejsou předmětem dědictví“; že ostatní dědicové „shodně tvrdí, že úspory na vkladní knížce náleží do společného jmění zůstavitele a manželky“, a „A. M. jí odmítá finanční částku dobrovolně vydat“; že v dědickém řízení zůstalo mezi ní a ostatními dědici (původně žalovanými 1/ až 4/) „sporné, zda zůstavitel měl s A. M. ve společném jmění manželů práva spojená s vkladem na vkladní knížce číslo účtu 2365498170/0800 na jméno M. A.“, a že proto se soud v dědickém řízení (v usnesení ze dne 13.11.2008, č.j. 21 D 722/2007-107) „omezil jen na zjištění spornosti ohledně tohoto majetku a při vypořádání společného jmění zůstavitele a manželky k tomuto majetku nepřihlížel“.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16.3.2011, č.j. 17 C 600/2009-68, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Poté, co uzavřel, že „naléhavý právní zájem je dán“, vycházel z toho, že „rodiče žalobkyně jí založili vkladní knížku, na kterou jí ukládali své finanční prostředky s tím, že jí je v dospělosti darují“; že „vzhledem k chování žalobkyně, která se odstěhovala, žila se Z. M., který ji fyzicky napadal, a za rodiči jezdila, jen když potřebovala pomoci, se rozhodli, že tak neučiní a finanční prostředky na vkladní knížce si ponechali“; že „problematický vztah se Z. M. potvrdila i sama žalobkyně“; že tvrzení žalobkyně, že peníze ukládala na vkladní knížku prostřednictvím zůstavitele, „bylo podepřeno toliko výslechem žalobkyně a svědka J. B., který však vše, co k věci uvedl, věděl pouze zprostředkovaně“, navíc „má se žalobkyní dceru a žije se žalobkyní ve stejném bytě, i když nesdílí společnou domácnost“, a tedy „je zde zcela zřejmý zájem svědka B. na výsledku sporu“; že proto „v řízení nebylo prokázáno, že finanční prostředky na vkladní knížce číslo účtu 8709/312/14-756648-2 s názvem M. J., vedené u České spořitelny a.s., nyní účtu č. 2365498170/0800 na jméno M. A., ve výši 156.294,40 Kč ke dni 17.7.1999, jsou jejím vlastnictvím a že si je tam ukládala prostřednictvím svého otce“ (zůstavitele); že „vkladní knížky založili A. M. a zůstavitel všem svým dětem a ukládali jim na ně své vlastní finanční prostředky s tím, že poté dětem tyto vkladní knížky darovali“; že „není pravdou, že by žalobkyně zůstavitele pravidelně navštěvovala“, když také M. M., J. M. a P. M. potvrdili, že žalobkyně „rodiče navštěvovala jen, když měla potíže“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16.2.2012, č.j. 69 Co 490/2011-102, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a II.“ ve vztahu mezi žalobkyní a M. M., J. M. a P. M. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou“ potvrdil (výrok II.), dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit M. M., J. M. a P. M. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17.040,- Kč (výrok III.) a žalované, M. M., J. M. a P. M. na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.296,- Kč (výrok IV.). Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť předmětná „žaloba nebyla podána podle §175y o.s.ř. k řešení sporu o aktiva dědictví po zůstaviteli“, když žalobkyně „tvrdila, že úspory na této vkladní knížce jsou jejím vlastnictvím“, a po poučení dle §118a o.s.ř. uvedla, že „smyslem takto formulované žaloby je určit, že je vlastníkem vkladní knížky a finančních prostředků na ní“, že předmětná „žaloba má sloužit jako pevný právní podklad pro vydání finančních prostředků po A. M.“ a že „na základě této určovací žaloby se následně obrátí na soud s žalobou na plnění“. Odvolací soud dovodil, že „v důsledku požadovaného určení se žalobkyně nestane oprávněnou z vkladového vztahu ani ji na tomto základě nevznikne právo nakládat s vkladem na označené vkladní knížce“, neboť „vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek“, a „právo nakládat s vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, které jsou vlastnictvím peněžního ústavu“, a že „tímto požadovaným určením nelze docílit sledovaného účelu podané určovací žaloby - že (žalobkyně) je vlastníkem vkladní knížky a finančních prostředků na ní“. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k původně žalovaným 2), 3) a 4) a zastavení řízení v tomto rozsahu odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně vzala žalobu proti M. M., J. M., P. M. v plném rozsahu zpět a tito s částečným zpětvzetím žaloby vůči jejich osobě souhlasili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadá pouze „výrok I. a II. v části mezi ní a žalovanou a výroky III. a IV“. Namítá, že „soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením žalobkyně ani svědectví svědka J. B., který podával svědectví na základě informací, které se dověděl od pana Z. M.“; že „soud prvního stupně neučinil žádná zjištění u příslušného peněžního ústavu a odvolací soud tuto vadu pominul“; že „na vkladní knížku byly v její prospěch ukládány jejím otcem peněžní prostředky“ i „peníze, které obdržela v zaměstnání“; že proto je přesvědčena, že „práva a povinnosti k vkladní knížce nepatří do společného jmění zůstavitele a žalované“ a požaduje určení, že „tato práva a povinnosti náleží jí“. Dovolatelka má za to, že naléhavý právní zájem na předmětném určení je dán, neboť „bez tohoto určení by nedosáhla toho, že je vlastníkem předmětné vkladní knížky a finančních prostředků na ní“, a domnívá se, že „takovéto rozhodnutí by pak sloužilo jako pevný právní podklad pro vydání částky 156.294,40 Kč A. M.“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné [odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu formálně potvrdil, po obsahové stránce však změnil (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003], přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že u Okresního soudu v Šumperku bylo vedeno pod sp. zn. 4 D 811/99 dědické řízení po zůstaviteli J. M., zemřelém dne 17.7.1999; že závěť nebyla zjištěna a jako zákonní dědicové byli povoláni manželka A. M. a děti J. M., M. M. a P. M. a vnuk J. M. ; že Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 17.11.1999, č.j. 4 D 811/99-45, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s manželkou ve společném jmění ke dni smrti zůstavitele, a co z tohoto majetku patří do dědictví a co manželce zůstavitele; že usnesením ze dne 16.5.2000, č.j. 4 D 811/99-52, soud schválil dohodu o vypořádání dědictví; že usnesením ze dne 29.9.2000, č.j. 4 D 889/2000-62, ve věci (dodatečného) řízení o dědictví po zůstaviteli soud určil „obecnou cenu nově najevo vyšlého dědictví, nově najevo vyšlé dluhy a čistou hodnotu nově najevo vyšlého dědictví“, a usnesením ze dne 20.3.2001, č.j. 4 D 889/2000-65, schválil dohodu o vypořádání dědictví. V dalším (dodatečném) řízení o dědictví po zůstaviteli vedeném pod sp. zn. 21 D 722/2007 vyšlo najevo, že ke dni smrti zůstavitele byly u České spořitelny, a.s., vedeny dvě vkladní knížky, a to: a) vkladní knížka na doručitele č. účtu 8511/310/14-208953-7 pod názvem „M. A.“, se zůstatkem vkladu ke dni smrti zůstavitele ve výši 72.904,80 Kč, a že tato vkladní knížka byla dne 23.10.2002 převedena na vkladní knížku č. 1484815170/0800 na jméno M. A., , a b) vkladní knížka na doručitele č. účtu 8709/312/14-756648-2 vedená pod názvem „M. J.“, se zůstatkem vkladu ke dni smrti zůstavitele ve výši 156.294,40 Kč (dále také jen „původní vkladní knížka na doručitele“), a že také tato vkladní knížka byla dne 6.11.2000 převedena na vkladní knížku č. 2365498170/0800 na jméno M. A., (dále také jen „vkladní knížka na jméno“). Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 13.11.2008, č.j. 21 D 722/2007-107, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s manželkou ve společném jmění ke dni smrti zůstavitele částkou 72.904,80 Kč, že z tohoto majetku patří do dědictví pohledávka za zůstavitelovou manželkou z vypořádání společného jmění ve výši 36.452,40 Kč a že pozůstalé manželce A. M. patří práva spojená s vkladem na vkladní knížce č.ú. 1484815170/0800 na jméno M. A., vedené u České spořitelny, a.s., se zůstatkem ve výši 72.904,80 Kč; určil obecnou cenu nově najevo vyšlého majetku zůstavitele částkou 36.452,40 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu nově najevo vyšlého dědictví částkou 36.452,40 Kč; schválil dohodu o vypořádání dědictví a v odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že „mezi dědici zůstal sporný majetek, a to úspory na vkladní knížce s číslem účtu 2365498170/0800“ (neboť J. M. tvrdila, že „úspory na této vkladní knížce jsou jejím vlastnictvím“, a ostatní dědicové namítali, že „jsou ve společném jmění zůstavitele a jeho manželky“), a že se proto „ve smyslu §175k odst. 3 o.s.ř. omezil jen na zjištění spornosti tohoto majetku a při vypořádání společného jmění zůstavitele a manželky k tomuto nepřihlížel“.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1997). Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit.
Podle ustanovení §175y odst. 1 o.s.ř. nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle §175l odst. 1 věty druhé o.s.ř. nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
Žalobu podanou podle §175y odst. 1 o.s.ř. soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. K žalobě je legitimován ten, kdo byl jako dědic účastníkem řízení o dědictví. Řízení o žalobě se musí zúčastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008, nebo rozsudek ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2008). Na základě žaloby podané podle §175y odst. 1 o.s.ř. může být - v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu - soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasív dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle §175l o.s.ř. [např. na základě žaloby o určení podle §80 písm. c) o.s.ř.], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§80 písm. b) o.s.ř.], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle §175l o.s.ř. bude představovat posouzení předběžné otázky.
I když žalobkyně v projednávané věci podala předmětnou žalobu poté, co soud v dědickém řízení ve smyslu §175k odst. 3 o.s.ř. nezahrnul „úspory na vkladní knížce č. účtu 2365498170/0800 vedené u České spořitelny, a.s.“ do aktiv dědictví z důvodu spornosti mezi dědici, nejedná se – z obsahového hlediska - o žalobu podanou ve smyslu ustanovení §175y o.s.ř. (jak uvedl také odvolací soud), neboť žalobkyní požadované určení nemůže odstranit spornost aktiv dědictví po zůstaviteli, a odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda žalobkyně má na určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně se na základě požadovaného určení nemůže stát oprávněnou z vkladového vztahu k původní vkladní knížce na doručitele, ani jí nemůže vzniknout právo nakládat s vkladem na vkladní knížce na jméno, a že požadovaným určením nelze docílit žalobou sledovaného účelu (určení vlastnictví žalobkyně k původní vkladní knížce na doručitele či k nové vkladní knížce na jméno a k finančním prostředkům na ní).
Předně dovolatelka přehlíží, že původní vkladní knížka byla vkladní knížkou na doručitele (tzv. anonymní vkladní knížkou). Protože převod vkladní knížky na doručitele byl možný pouhým odevzdáním vkladní knížky, byl s ní oprávněn nakládat každý, kdo ji předložil, totožnost vkladatele nebyla peněžním ústavem ověřována (veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele byly zrušeny zákonem č.126/2002 Sb. ke dni 31. prosince 2002). Již z tohoto důvodu požadované určení, že práva a povinnosti z vkladového vztahu k původní vkladní knížce na doručitele náleží určité osobě, pojmově nepřichází v úvahu. Vkladový vztah založený původní vkladní knížkou na doručitele byl ke dni 6.11.2000 zrušen, a proto byla zrušena také původní vkladní knížka na doručitele. Z tohoto důvodu nelze novou vkladní knížku založenou na jméno A. M. s původní vkladní knížkou na doručitele zaměňovat, neboť mezi A. M. a Českou spořitelnou, a.s., vznikl nový (na původním nezávislý) vkladový vztah potvrzený vkladní knížkou na jméno. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že na novou vkladní knížku na jméno byly převedeny finanční prostředky z původní vkladní knížky na doručitele. Protože nemůže být sporu o tom, že zůstavitel nebyl (ani nemohl být) oprávněným z vkladového vztahu k nové vkladní knížce na jméno A. M. (vkladový vztah byl založen A. M. až po smrti zůstavitele), nemůže v daném případě být žaloba posuzována jako žaloba dle §175y o.s.ř. (nemůže sloužit k odstranění spornosti aktiv či pasiv dědictví), a již proto žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem ani na požadovaném určení, že vkladní knížka na jméno nepatří do dědictví po zůstaviteli.
Konečně dovolatelka nebere náležitě v úvahu ustálenou judikaturu soudů, která již dříve dospěla k závěru, že vkladní knížka není cenným papírem (i když vkladem nelze nakládat bez jejího předložení), když má především povahu potvrzení o výši vkladu přijatého peněžním ústavem a o změnách vkladu (jeho zvýšení předáním dalších peněžních prostředků či snížení jejich částečným vybráním), a že právo nakládat s vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť ty jsou vlastnictvím peněžního ústavu, jelikož převzetím vkladu vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144, ročník 2011). Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem ani na požadovaném určení, že jí náleží práva a povinnosti vyplývající z vkladového vztahu k nové vkladní knížce na jméno, neboť na místě bylo žalovat přímo na splnění povinnosti.
Protože žalobkyně setrvala - i poté, co byla při jednání konaném dne 16.2.2012 odvolacím soudem poučena ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. o tom, že odvolací soud neshledává na požadovaném určení naléhavý právní zájem – na původně formulované žalobě, kterou odůvodnila tím, že finanční prostředky na vkladní knížce jsou „její“, že žaloba „má sloužit jako podklad pro vydání finančních prostředků po žalované“ a že teprve „na základě této určovací žaloby se obrátí na soud s žalobou na plnění“, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, správný.
Ostatní námitky dovolatelky zpochybňující správnost či úplnost skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (např. že soud prvního stupně „nepřihlédl k tvrzením žalobkyně ani svědectví svědka J. B., který podával svědectví na základě informací, které se dověděl od pana Z. M.“, a „neučinil žádná zjištění u příslušného peněžního ústavu a odvolací soud tuto vadu pominul“) nemohou být důvodné, a to již proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a věcí se proto nezabýval (ani nemohl zabývat) meritorně.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu