ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.972.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 972/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobkyně MUDr. D. S. , zastoupené JUDr. Milanem Kostohryzem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 1066/11, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad lávkou č. 672/5, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 259/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 25 Co 191/2013-191, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.9.2013, č.j. 25 Co 191/2013-191, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu o povinnosti soudu ve sporném řízení poučit žalobkyni podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) za situace, kdy odkaz učiněný soudem v řízení o dědictví neodpovídá požadavkům tohoto ustanovení (dědický soud nesprávně poučil žalobkyni o tom, proti komu má být žaloba podána), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011], jakož i judikaturou Ústavního soudu (srov. například právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 41, ročník 2006), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li výhrady proti postupu odvolacího soudu), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu