ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1110.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1110/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. G. a b) A. G., zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, proti žalovanému Ing. N. O., zastoupenému JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Englišova 47, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 35/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2013, č. j. 11 Co 145/2013-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 25. září 2012, č. j. 7 C 35/2012-23, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. června 2013, č. j. 7 C 35/2012-65, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. srpna 2013, č. j. 7 C 35/2012-71, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na listu vlastnictví č. 572 pro k. ú. O., obec O., a to budově č. p. postavené na pozemku parc. č. 460/1 a pozemkům parc. č. 460/1, parc. č. 460/2 a parc. č. 460/3 (výrok I.). Nemovitosti přikázal žalobcům do společného jmění manželů (výrok II.) a uložil jim povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 793.260,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 11 Co 145/2013-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 2. října 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže dovolatel vymezuje přípustnost dovolání odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že „dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, poznamenává dovolací soud, že skutečnost, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, již není podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 předpokladem přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.).
Dovolatel zároveň namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí „na právní otázce, která podle informací žalovaného dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena“ a kterou odvolací soud „vyložil v rozporu s právem a způsobem, který představuje nepřijatelný formalismus“.
Právní otázku formuloval dovolatel následovně: „zda může soud vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný po podání žaloby žalobcem podal v téže hmotně právní věci a k témuž věcně a místně příslušnému soudu vlastní žalobu, ve které se domáhal vypořádání podílového spoluvlastnictví ohledně stejných nemovitostí, a ve které navrhl celou řadu důkazů a velmi podrobně se vyjádřil a uvedl podstatné skutečnosti týkající se předmětu věci“ a „zda může soud vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy nemovitost (stavba), která je v katastru nemovitostí zapsána v rozporu s právními předpisy (bez přístavby na pozemku parc. č. 460/3), takže o takové nemovitosti by nemohl být soudem schválen smír“.
Otázkou výkladu ustanovení §114b a §153a o. s. ř., se Nejvyšší soud již zabýval a dospěl k závěru, že jestliže žalovaný nesplní v soudem určené lhůtě povinnost, kterou mu soud uložil v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. , má se za to, že uznal nárok uplatněný žalobou. Jde o zákonnou fikci uznání nároku uplatněného žalobou, která je v této podobě sankcí za nečinnost žalovaného. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř. ) za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“, jestliže účinky fikce nastaly. Pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř. ) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, č. 175, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 2877/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 8285, rozsudek téhož soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2006, pod číslem 49, nebo usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 1219/2005 ).
V dané věci staví dovolatel vlastní obranu na tom, že podal k témuž věcně a místně příslušnému soudu žalobu, kterou se domáhal vypořádání podílového spoluvlastnictví ohledně shodných nemovitostí, v níž navrhl důkazy, podrobně se vyjádřil, a uvedl podstatné skutečnosti týkající se předmětné věci. Domnívá se proto, že nejsou dány podmínky stanovené v §153a odst. 3 o. s. ř., zejména nebyl důvod k podání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. Skutečnost, že žalovaný podal dne 3. května 2012 vlastní žalobu v téže věci (ohledně níž bylo následně usnesením ze dne 22. května 2012, č. j. 13 C 39/2012-9, řízení z důvodu překážky litispendence zastaveno), nelze chápat jako splnění povinnosti provést stanovený procesní úkon - písemné vyjádření k žalobě - jež mu soud nejprve uložil usnesením ze dne 7. května 2012, č. j. 7 C 35/2012-10, a následně ve smyslu §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. usnesením ze dne 10. června 2012, č. j. 7 C 35/2012-23, jestliže na výzvu soudu vůbec nereagoval, a to ani případným odkazem na jím podanou žalobu a ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělil žádný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření včas.
V rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/2009 a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 7138 a C 7139, Nejvyšší soud uvedl, že rozsudek pro uznání lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a dále, že odvolání proti rozsudku pro uznání založené na zpochybnění uznaného nároku ze skutkového hlediska, nemůže být úspěšné. Důkazní návrhy, nabízené v odvolacím řízení soudu k prokázání skutečnosti, že uznaný nárok ve skutečnosti není dán, jsou bezcenné. Lze-li odvolání proti rozsudku pro uznání podat jen na základě argumentu, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (vedle vad řízení uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), pak jsou bezvýznamné okolnosti, kterými žalovaný v odvolacím řízení namítal, že na pozemku parc. č. 460/3 stojí stavba, která je v katastru nemovitostí zapsaná v rozporu s právními předpisy, navíc za situace, kdy stavba ani nebyla předmětem žalobního návrhu, neboť je ve výlučném vlastnictví žalobkyně b).
S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu