ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1406.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1406/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovaným: 1) J. H. , a 2) A. H., oběma zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 206/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2013, č. j. 19 Co 2611/2013-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Neubauera.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 30 C 206/2012-150, určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. 347/28 v k. ú. K. o výměře 82 m2, označené v geometrickém plánu č. 580-6/2013, vyhotoveném Ing. Liborem Chyňavou a ověřeném dne 21. března 2013 pod č. 19/A2013, jako parc. č. 347/62 (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 45.037,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 19 Co 2611/2013-188, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil ve správném znění, že „žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 347/62 o výměře 82 m2 v obci T., katastrálním území K., označeném v geometrickém plánu č. 580-6/2013, vyhotoveném Ing. Liborem Chyňavou a ověřeném dne 21. 3. 2013 pod č. 19/A2013, který je nedílnou součástí rozsudku“. Ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně částku 41.407,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu, a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud posoudil a vyložil otázku vydržení a dobré víry. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. prosince 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé předně tvrdí, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Tak tomu ale není.
Podle konstantní judikatury omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně. Souhrnné stanovisko k uvedené otázce, vyložil dovolací soud např. v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3670 (dále jen „Soubor“).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Nejvyšší soud rovněž opakovaně konstatoval, že posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. V dané věci se odvolací soud podrobně zabýval individuálními okolnostmi případu a jeho úvahy o omluvitelném omylu žalobce, a tedy i oprávněné držbě sporné části pozemku, nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalobce se chopil držby sporné části sousedního pozemku (nyní parc. č. 347/62 o výměře 82 m2) na základě darovací smlouvy z 21. 5. 2001, kdy od své matky, která oba pozemky užívala ve stejných hranicích v dobré víře, že je jejich vlastnicí, získal pozemek parc. č. 347/29 o výměře 318 m2 .
Judikatura Nejvyššího soudu tedy toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až 50 % výměry nabytého pozemku. Pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací se při posuzování těchto otázek nijak od shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Sama skutečnost, že dovolatelé s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže založit přípustnost dovolání.
Přiléhavý není ani poukaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 a ze dne 21. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, v nichž byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Další námitky dovolatelů směřují jen proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázku vydržení sporného pozemku. Obsahem dovolání je zde pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelé přitom předkládají vlastní verzi skutkových závěrů. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu