ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.151.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 151/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. Š., a b) B. Š., zastoupených JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 26, proti žalované L. U., zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bartošova 4, o zrušení věcného břemene, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 184/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18 Co 5/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Pěvy Skýbové.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 18 C 184/2008-40, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení věcného břemene zřízeného smlouvou o zřízení služebnosti ze dne 14. října 1941, jemuž odpovídá právo chůze, jízdy a hnaní dobytka vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377 v k. ú. K. s tím, že jim má být uložena povinnost zaplatit žalované za zrušení věcného břemene náhrada ve výši 5.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18 Co 5/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil bez náhrady věcné břemeno zřízené smlouvou o zřízení služebnosti ze dne 14. října 1941, jemuž odpovídá právo hnaní dobytka vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377, v k. ú. K., obci B., jinak žalobu na zrušení věcného břemene zřízeného smlouvou o zřízení služebnosti ze dne 14. října 1941, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377 v k. ú. K., obci B., zamítl a znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku I., odstavci druhému, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy pro vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377, v k. ú. K., a proti výroku II. podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a jsou tak splněny předpoklady pro zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy pro vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377, v k. ú. K. a navazující výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby „dovolací soud výrok rozsudku soudu druhého stupně jako věcně správný potvrdil.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o návrhu na zrušení věcného břemene bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Pro posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodné, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně srovnej rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zamítl-li odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobu v části, kterou se žalobci domáhali zrušení věcného břemene zřízeného smlouvou o zřízení služebnosti ze dne 14. října 1941, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vlastníka pozemku parc. č. 383/1 přes pozemek parc. č. 377 v k. ú. K., nejde v tomto rozsahu o měnící rozhodnutí, ale na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde. V dané věci proto přichází do úvahy přípustnost dovolání žalobců jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění (§151p odst. 3 obč. zák.).
Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 70 (dále jen „Soubor“)]. Změna poměrů může spočívat i v tom, že strana oprávněná z věcného břemene trvale právo odpovídající věcnému břemeni neužívá proto, že již jejím hospodářským cílům neslouží, resp. že nastane takový stav, který dosažení těchto záměrů znemožní.
Vykonává-li oprávněný z věcného břemene právo v širším rozsahu, než mu věcné břemeno umožňuje, resp. rozšiřuje-li svémocně toto břemeno, může se oprávněný bránit negatorní žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák. ; nejde však o změnu poměrů, která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 3669).
Dovolací soud rovněž opětovně vyslovil, že §151p odst. 3 obč. zák. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena právním předpisem; zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4687/2007 a ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 1637/2012, obě uveřejněné na www.nsoud.cz; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2619/2013 – nalus.usoud.cz).
Dodatečně zajištěný přístup k pozemkům oprávněných osob jinudy než přes zatížený pozemek při existenci věcného břemene spočívajícím v právu cesty může být důvodem pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů ve smyslu §151p odst. 3 obč. zák. (srovnej r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna. 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009, publikovaný Souboru pod pořadovým č. C 9331).
V dané věci odvolací soud dovodil, že se sice změnil charakter užívání panujícího pozemku, neboť dříve byl užíván k zemědělským účelům, zatímco dnes je především užíván k bydlení v domě na pozemku postaveném, stále je však jeho nezastavěná část užívána jako zahrada a vlastník pozemku má proto stále důvod využívat oprávnění z věcného břemene na pozemek chodit a zajíždět za účelem obdělávání tohoto pozemku. Nevznikl zde proto hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Rovněž s amotná okolnost, že oprávněná z věcného břemene má možnost přístupu na svou nemovitost z ulice Součkovy ještě bez dalšího neznamená, že jsou tu podmínky pro zrušení věcného břemene pro změnu poměrů. V důsledku zrušení věcného břemene by totiž pro žalovanou nastala újma v tom smyslu, že by přístup na svůj pozemek s domem měla umožněn pouze pěšky z ulice S. a neměla by na něj umožněn příjezd vozy, neboť ze sdělení Úřadu městské části Brno - Komín vyplynulo, že příjezd k rodinnému domu žalované z „účelové komunikace“ Součkova je neoficiální a vzhledem k zastavění pozemku u jeho hranice parc. č. 383/1 je nereálný. Navíc průchod je komplikovaný, neboť je možný jen přes kůlnu ve vlastnictví žalované a chodník na této ulici není určen pro jízdu motorovými vozidly. Úvahy odvolacího soudu proto nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže dospěl k závěru, že nedošlo ke kvalifikované změně poměrů, a i kdyby soud dospěl k závěru, že ke změně poměrů došlo, pak zde není dán hrubý nepoměr mezi újmou žalované, která by jí nastala v důsledku zrušení věcného břemene a újmou žalobců, která je zde dána v důsledku změny poměrů.
Žalobci napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady za její zastoupení advokátkou (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 2.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 3, písm. c) §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 2.800,- Kč. Rovněž jí náleží částka 588,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 3.388,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. David Havlík předseda senátu