ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1615.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1615/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. V. Č. , zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, proti žalované D. Č. , zastoupené JUDr. Libuší Šplíchalovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Kostelní 28, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 179/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013, č. j. 11 Co 131/2012-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 16 C 179/2009-229, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemkům parc. č. 2284, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 215 m2, parc. č. 2285/1, zahrada, o výměře 693 m2 a parc. č. 2285/2, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 32 m2 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha pro k. ú. K., obec P. na LV č. 1374 (výrok I.), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.), uložil jí povinnost zaplatit žalobci na „vypořádání spoluvlastnického podílu“ částku 1 766 666,- Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.) a vrátil žalobci přeplatek soudního poplatku z podané žaloby ve výši 1 000,- Kč (výrok VII.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 17. července 2013, č. j. 11 Co 131/2012-366, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VI. zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že reálné dělení pozemků není možné, a proto jsou skutková zjištění soudu prvního stupně neúplná a jeho závěry předčasnými. Žalobce upozorňuje na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, z nichž vyplývá, že postup soudu prvního stupně byl správný a naopak postup odvolacího soudu nesprávný. Odvolací soud měl totiž z důvodu procesní ekonomie rozsudek soudu prvního stupně změnit, a to toliko v části, která se týkala přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl, a nikoliv rozsudek soudu I. stupně zrušit. Odvolací soud pochybil také při postupu zjištění „ceny spoluvlastnického podílu“, neboť nezohlednil důkazy, které prokazují, že odvolacím soudem stanovená tržní hodnota není správná. Na základě uvedeného žalobce navrhuje, aby dovolací soud usnesením změnil usnesení odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., IV., V. a VI. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 2 735 000,- Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku a aby dovolateli přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k pravomocnému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. července 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 7. listopadu 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až VI. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že řízení před soudem prvního stupně zůstalo po stránce skutkové neúplné, a proto i po stránce právní nesprávné, resp. závěry i rozhodnutí samé byly předčasné. Odvolací soud proto napadený rozsudek zrušil s odkazem na §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti nebo z nedostatku důvodů) a s odkazem na §219a odst. 2 o. s. ř. (ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení). Dovolatel tyto závěry napadá s tím, že takový postup je v rozporu se zásadou procesní ekonomie a s názory dovolacího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008.
Dovolateli nelze dát za pravdu v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo správné, pokud odvolací soud své rozhodnutí opřel o §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pro uplatnění tohoto ustanovení byly dány předpoklady.
Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ) uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
Judikatura soudů již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 2284 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2285/1 – zahrada a parc. č. 2285/2 – zastavěná plocha a nádvoří.
Možnosti rozdělení věci v podílovém spoluvlastnictví se týká toliko ta část odůvodnění soudu prvního stupně, ve které má jít o pozemek, na kterém se nachází budova č. p. 600. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvádí, o který ze tří pozemků má jít, z obsahu spisu se podává, že by se mělo jednat o pozemek parc. č. 2284. Ve vztahu k němu se ovšem argumentace soudu prvního stupně omezuje na pouhý závěr, že „přichází v úvahu alternativa rozdělení věci, kterou ovšem nebylo možno aplikovat, neboť pozemek již rozdělen je co do 1/3 a 2/3, a právě toto nevhodné rozdělení je ve své povaze příčinou sporu“.
Z uvedené části odůvodnění především není zřejmé, co uvedeným rozdělením soud prvního stupně míní a o jaká skutková zjištění svůj závěr opírá (§157 odst. 2 o. s. ř.). Má-li poukaz na rozdělení „co do 1/3 a 2/3“ snad naznačovat, byť ani to z odůvodnění rozsudku dovodit nelze, že tím prvního stupně vystihuje velikost spoluvlastnických podílů na pozemku parc. č. 2284, tím spíše pak není zřejmé, k čemu jeho úvaha o již existujícím rozdělení směřuje, neboť v takovém případě by šlo naopak o pozemek, který rozdělen není a soud prvního stupně měl v odůvodnění rozsudku vysvětlit, co je na překážku případnému závěru o rozdělení pozemku. Soud prvního stupně případnou nemožnost rozdělení tohoto pozemku v žádném ohledu neodůvodňuje argumentem (který by případně bylo možno očekávat), že se na pozemku nachází budova č. p. 600, a proto dospívá k závěru, že rozdělení pozemku není dobře možné. Naopak zjevně vychází z toho, že rozdělení pozemku možné je, ale brání mu již – blíže jakkoliv nevysvětlené – existující rozdělení „co do 1/3 a 2/3“ se zdůrazněním, že „právě toto nevhodné rozdělení je ve své povaze příčinou sporu“. I kdyby tímto odkazem soud prvního stupně skutečně mínil stávající velikost spoluvlastnických podílů, pak tím spíše tato okolnost nemůže být důvodem pro nemožnost úvahy o případném rozdělení, neboť takto existující spoluvlastnické podíly jsou podstatou podílového spoluvlastnictví a jejich samotná existence bez dalšího ničeho nevypovídá o tom, nakolik společná věc je či není reálně dělitelná. Závěr argumentace soudu prvního stupně k pozemku parc. č. 2284/1 tak spočívá v úvaze o nemožnosti rozdělení tohoto pozemku, protože již rozdělen je, ačkoliv pro takový závěr zjevně v obsahu spisu není žádný podklad a soud prvního stupně ho ani neuvádí. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 2285/1 a parc. č. 2285/2 pak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádnou argumentaci; nelze tak zjistit, zda se vůbec ve vztahu k těmto dalším dvěma pozemkům soud prvního stupně zabýval posouzením otázky jejich dělitelnosti, jaké závěry v daném směru zaujal a jakými úvahami se přitom řídil, neboť k možnému posouzení této otázky nejsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně žádná skutková zjištění, žádné hodnotící soudy ani žádné právní závěry. Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v této části nepřezkoumatelné, nelze jeho úvaze nic vytknout.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani údajný rozpor s rozsudkem ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, v němž se Nejvyšší soud zabýval zejména otázkou důkazního břemene, problematikou znaleckého zkoumání a také žalobcem namítanou otázkou možného rozdělení pozemku, který je ve funkčním celku se stavbou ve vlastnictví jen jednoho ze spoluvlastníků, neboť k výše uvedené nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně nemohl k případné aplikaci závěrů podávajících se z uvedeného rozhodnutí odvolací soud zaujmout žádné stanovisko.
Tím však není vyloučeno, že by závěry obsažené ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu byly ve věci samé právně irelevantní. Vzhledem k tomu se soud prvního stupně v další fázi řízení bude muset i s právními závěry obsaženými v tomto rozsudku adekvátně vypořádat. V této souvislosti však dovolací soud upozorňuje na nesprávný právní názor odvolacího soudu, že nemožnost rozdělení pozemku je nutno „učinit za součinnosti znalce“. Tak tomu beze sporu není, neboť úvaha o možném rozdělení či nemožnosti rozdělení představuje právní závěr, k jehož formulaci v poměrech konkrétního případu mohou sloužit i skutková zjištění podávající se případně za znaleckého dokazování, které však podmínkou pro takový závěr nezbytně nepochybně není, neboť podkladem pro takovou úvahu soudu mohou být skutková zjištění vyplývající i z jiných důkazních prostředků. Přirozeně by soud měl vzít na zřetel také návrhy a stanoviska dosavadních spoluvlastníků, nicméně soud může rozhodnout i v rozporu s těmito návrhy a stanovisky [srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. listopadu 1965, sp. zn. 5 C 22/65 (uveřejněné pod č. 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007 (uveřejněný pod C 5461 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Součinnost znalce je potřebná až v případě, kdy soud dospěje k názoru, že reálné rozdělení pozemku je možné, v takovém případě je totiž třeba nechat zhotovit geometrický plán pro rozdělení pozemku, na němž bude vyznačeno rozdělení dříve společné parcely, výměra a čísla nových parcel [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. dubna 1974, sp. zn. 3 Cz 17/74 (publikován ve Sborníku IV, 1974, s. 487)].
Pokud dovolatel současně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při doplnění dokazování ohledně ceny předmětných pozemků zejména potud, že se odvolací soud nezabýval některými jím předloženými důkazními prostředky, které by vedly k závěru o vyšší hodnotě předmětných nemovitostí, zpochybňuje tím jednak skutkové závěry, které odvolací soud přijal, a jednak odvolacímu soudu vytýká „nezhodnocení navržených a provedených důkazů“, tj. zpochybňuje proces hodnocení důkazů, resp. směřuje k tvrzení o vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s tím však dovolací soud uvádí, že těmito výhradami přípustnost dovolání založit nelze, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, které se odvíjí od skutkových zjištění nepodléhajících v dovolacím řízení přezkumu.
Ve vztahu k možné naznačené vadě řízení dovolací soud dodává, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, tudíž soud prvního stupně bude muset nově při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Jelikož nebylo možno žalobci přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu