ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1631.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1631/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, IČO: 70889546, proti žalované MUDr. J. K. , zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce ZOO Dvůr Králové a. s. se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Štefánikova 1029, IČO: 27478246, zastoupené Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 34/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2011, č. j. 19 Co 237/2011-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně vedlejší účastnice Mgr. Kateřiny Kavalírové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovitostem v katastrálním území a obci D. K. n. L., zapsaným na listu vlastnictví č. 2013 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 6,950.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne ze dne 9. června 2011, č. j. 19 Co 237/2011-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce navrhují odmítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. června 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Otázky zásadního právního významu žalovaná vymezila následovně:
a) „odporuje principu rovnosti stran, když za předpokladu, že žádný ze spoluvlastníků věc sám neužívá a žádný k pozemku nemá vlastní přístup, soud zruší spoluvlastnictví a přikáže věc za náhradu jen jedné straně, přestože obě věc umožňují užívat téže třetí osobě“,
b) „jestliže je spor o vypořádání k pozemkovému spoluvlastnictví v užívání třetí osoby, z nichž žádná nemá k této věci zajištěn přístup, nelze tvrdit, že věc není reálně rozdělitelná jen proto, že jedna ze stran by k vydělenému dílu přístup neměla“,
c) „i pozemek, ke kterému není zajištěn přístup, je reálně rozdělitelný, pokud jej každá ze stran poskytnout (správně „poskytuje“) do užívání téže osobě, která přístup zajištěn má“.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci tak je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595 a násl.). V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl, že „judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze přihlédne. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“
Nejvyšší soud též dovodil, že „soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002 uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058).“ Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3695).
Nalézací soudy při úvaze o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků věc přikázat do výlučného vlastnictví, zohlednily všechny relevantní skutečnosti, tedy velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, přičemž obě hlediska vyznívají pro oba účastníky rovnocenně, neboť podíly účastníků jsou stejné a oba pronajímají pozemky vedlejší účastnici. Přitom přihlédly k tomu, že předmětné pozemky tvoří součást areálu zoologické zahrady (její centrální části) a některé z nich jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví vedlejší účastnice, která zoologickou zahradu provozuje. Reálné rozdělení pozemků není možné a jejich využití je v současné době vhodné pouze pro účely provozování zoologické zahrady, že mezi účastníky řízení vznikají ohledně užívání společné věci rozpory, neboť žalovaná nesouhlasí se stavebními úpravami souvisejícími s provozem zoologické zahrady. K vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou nedošlo, neboť žalovaná nesouhlasila s žalobcem navrhovanou cenou za spoluvlastnický podíl. V takovém případě neshledal dovolací soud úvahu nalézacích soudů o přikázání pozemků žalobci jako zjevně nepřiměřenou.
Zjištění, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5755).
K námitce (blíže neodůvodněné) nesprávně stanovené náhrady dovolací soud uvádí, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a vedlejšímu účastníku na straně žalobce vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 36.100,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 8, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 36.400,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř. Žalobci, který v řízení nebyl zastoupen právním zástupcem, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může vedlejší účastník podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu