ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1677.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1677/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. T. , zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5 a b) R. S. , zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalovaným: 1) Z. V. , 2) J. V., 3) D. V., zastoupenému žalovanou 2) jako zákonnou zástupkyní a 4) M. V., zastoupenému žalovanou 2) jako zákonnou zástupkyní, všem zastoupeným JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. 28 C 438/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2013, č. j. 16 Co 294/2013-356, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2014, č. j. 16 Co 294/2013-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 28 C 43/2007-329, zamítl žalobu, aby soud určil, že „žalobci jsou vlastníky ideální jedné poloviny nemovitostí, a to domu na pozemku parc. č. 817, pozemku parc. č. 817 o výměře 372 m2 – zastavěná plocha, pozemku parc. č. 818/1 o výměře 1014 m2- zahrada a pozemku parc. č. 818/2 o výměře 37 m2 - zastavěná plocha, když jako vlastníci jsou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha - město pro obec P., k. ú. P. na LV č. 291 zapsáni žalovaní“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č. j. 16 Co 294/2013-35, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci „jsou spoluvlastníci každý ve výši ideální ¼ nemovitostí, které byly dosud ve spoluvlastnictví žalovaných, a to domu na pozemku parc. č. 817, pozemku parc. č. 817, pozemků parc. č. 818/1 a parc. č. 818/2 zapsaných na LV č. 921 pro obec P., k. ú. P. u Katastrálního úřadu Praha město“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v §237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 19. prosince 1997, kterou Ing. J. V. daroval jednu polovinu předmětných nemovitostí svým dětem, je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, a rovněž pro snahu obejít zák. č. 87/1991 Sb. Tvrdí, že odvolací soud dospěl k chybnému skutkovému závěru, který nelze dovodit z provedených důkazů, a na základě tohoto chybného skutkového závěru dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnictví došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 10. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti darovací smlouvy ze dne 19. prosince 1997.
V dané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 7/92, se otec žalovaných Ing. J. V. domáhal, aby mu žalobci vydali ideální polovinu nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon“). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. listopadu 1995, č. j. 18 C 7/92-55, uložil žalobcům povinnost uzavřít s Ing. J. V. dohodu o vydání ideální poloviny domu a návrh na uzavření dohody o vydání ideální poloviny „parcel č. 818, 818/1 a 818/2 v katastrálním území P.“ zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 1996, č. j. 17 Co 290/96-74, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobcům uložil, aby uzavřeli s Ing. J. V. dohodu o vydání ideální poloviny domu a pozemků parc. č. 817, 818/1 a 818/2 v k. ú. P. Rozsudek nabyl právní moci 21. listopadu 1996. Následně byl Ing. V. zapsán do katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí (vklad práva proveden 3. 3. 1997 s účinky ke dni 5. 2. 1997). Darovací smlouvou uzavřenou se svými dětmi Z. V. (nyní první žalovanou) a Ing. T. V. dne 19. prosince 1997 (s účinky vkladu práva ke dni 22. prosince 1997) daroval Ing. J. V. každému z nich jednu ideální čtvrtinu nemovitostí. Poté v restituční věci jako soud dovolací rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 19. února 1998, č. j. 2 Cdon 2016/97-99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. září 1996, č. j. 17 Co 290/96-74, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. června 1998, č. j. 16 Co 158/98-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl návrh, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s Ing. J. V. dohodu o vydání ideální poloviny domu v k. ú. P. a v zamítavém výroku (o uzavření dohody o vydání ideální poloviny předmětných pozemků) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V dalším řízení se tak žalobci domáhají určení, že jsou vlastníky každý ideální jedné čtvrtiny shora uvedených nemovitostí, neboť Ing. J. V. byl sice v době darování nemovitostí svým dětem zapsán na základě rozhodnutí soudu jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, rozhodnutí soudu však bylo později zrušeno.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nejen dárci Ing. J. V., ale i jeho dětem coby obdarovaným, Z. V. a Ing. T. V., „musel být stav restitučních věcí znám, tj. museli vědět, že je ve věci podáno dovolání“, a že darovací smlouvou „sledovali cíl, aby pro případ úspěchu dovolání žalobců v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., nadále podíl k předmětné nemovitosti zůstal ve spoluvlastnictví rodinných příslušníků Ing. V.“. Neuvěřil tvrzení žalované, že o restitučním sporu nevěděla (byla dospělá a žila se svým otcem ve společné domácnosti) a neuvěřil ani tvrzení svědka Ing. V., že převedl nemovitost na své děti, aby uspokojil jejich bytové potřeby. Uvedl, že jejich bytová potřeba byla tehdy zajištěna a uzavření darovacích smluv jejich bytovou potřebu ani vyřešit nemohlo, neboť nemovitost mohla užívat početná rodina žalobců již z titulu spoluvlastnického práva a navíc z žaloby na vypořádání podílového spoluvlastnictví, podané Ing. V. před uzavřením darovací smlouvy, vyplynulo, že nemovitosti hodlá užívat sám. Na základě těchto skutkových závěrů hodnotil darovací smlouvu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, a proto, že se jí smluvní strany snažily obejít restituční zákon (§39 obč. zák.).
Dovolatelé především zpochybňují shora uvedené skutkové závěry odvolacího soudu, na kterých odvolací soud postavil právní závěr o neplatnosti smlouvy. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012) poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od nevlastníka a z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. neplatná smlouva, kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Ochrana podle §243d odst. 2 o. s. ř. však nedopadá na případy neplatnosti takové smlouvy podle §37, §38 a §39 obč. zák. pro obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný na webových stránkách Nejyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy odvolací soud shledal darovací smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona, není možné poskytnout žalovaným ochranu podle §243d odst. 2 o. s. ř.
Pokud jde o vlastní posouzení neplatnosti darovací smlouvy, bylo v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně zdůrazněno, že ustanovení §39 obč. zák. (podle kterého neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, resp. zda se příčí dobrým mravům, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jestliže odvolací soud posoudil předmětnou darovací smlouvu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, a proto, že se jí smluvní strany snažily obejít restituční zákon (§39 obč. zák.) a vycházel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých smluvní strany smlouvu uzavřely s úmyslem zachování vlastnického práva rodinných příslušníků Ing. V. k převáděným nemovitostem i pro případ úspěchu dovolání žalobců v restituční věci, není jeho úvaha o rozporu takového právního úkonu s dobrými mravy zjevně nepřiměřená.
Protože podle odvolacího soudu shora uvedený cíl sledovali všichni účastníci darovací smlouvy, nemůže být napadené rozhodnutí v rozporu se závěry Nejvyššího soud uvedené v rozsudku ze dne 3. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, podle kterých k neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. může dojít tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu