ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1762.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1762/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) J. P., B., a b) J. Z. , R.-J., zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalovaným: 1) Ing. L. K. , 2) PhDr. D. K. , oběma R.-J., oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slovákova 11, 3) Doc. Ing. L. J. , 4) Mgr. L. J. , oběma R.-J., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Dítě, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, 5) P. L. , B., zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 389/21, a 6) INVESTOSTAV, s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 27694461, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 175/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2013, č. j. 37 Co 481/2011-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2011, č. j. 10 C 175/2009-186, ve znění opravného usnesení ze dne 22. března 2011, č. j. 10 C 175/2009-193, zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobkyně a) k ideální ¼ pozemku dle PK p. č. 962/2 v k. ú. R. n. S. a k ideální ¼ pozemku dle PK p. č. 962/2 v k. ú. R. n. S. pro L. P., ke dni jeho smrti dne 23. 7. 1977 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. - V.)
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 37 Co 481/2011-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, změnil ve výrocích II. – V. o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože k vydržení pozemku mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle dovolatelek dovolací soud dosud neřešil otázku, zda dobrá víra držitele může být založena toliko na tom, že držitel se chopí držby na základě rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví, vydaném v řízení, které se konalo 23 let po smrti zůstavitelky (která byla jako vlastnice v katastru nemovitostí evidována, ale ve skutečnosti jí nebyla). Podle jejich názoru je třeba předpokládat aktivní součinnost účastníků dědického řízení při prokazování práv k majetku patřícího do dědictví.
Je sice skutečností, že takto konkrétně daná otázka řešena nebyla, ovšem její řešení lze z judikatury dovolacího soudu spolehlivě dovodit. „Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 1068).
„Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010). „Pokud se držitel chopil držby práva na základě výpisu z katastru nemovitostí (příp. jiné veřejné knihy), nemůže jeho dobrou víru, způsobilou být předpokladem vydržení tohoto práva, vyloučit jen okolnost, že nahlédnutím do veřejné knihy mohl zjistit, že toto právo bylo zapsáno chybně“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor č. C 1993). Rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými judikáty v souladu a hodnocení oprávněnosti držby není zjevně nepřiměřené.
Dále dovolatelky tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ze které vyplývá, že dobrou víru je třeba vždy posuzovat objektivně a nikoli podle subjektivního hlediska; přesvědčení držitele o tom, že jeho babička byla spoluvlastnicí pozemku, však mohlo být pouze subjektivní, neboť ve výpisu z katastru uveden žádný právní titul svědčící o nabytí spoluvlastnického podílu.
K tomu dovolací soud poznamenává, že pokud držitel opírá oprávněnost držby o stav uvedený v katastru nemovitosti, postačí to k posouzení jeho držby jako oprávněné i v případě, že z katastru nevyplývá právní důvod zápisu; k tomu viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor č. C 1993. Ostatně ani orgány projednávající dědictví a později spolupůsobící při převodu nemovitostí neměly o správnosti stavu katastru pochybnosti. To platí i pro další námitky spočívající v tom, že držitel měl právní stav věci hlouběji objasnit.
K námitkám ohledně způsobilého předmětu vydržení: Soudy v nalézacím řízení opakovaně poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož se podává, že způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely. Ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 927/2012, není případný; toto rozhodnutí se týká pouze toho, jak má být specifikován pozemek ve výroku rozsudku, jímž by bylo žalobě na určení vlastnictví vyhověno, a který by tak byl podkladem k zápisu do katastru nemovitostí; nejde o vymezení předmětu vydržení. K možnosti započíst dobu oprávněné držby předchůdce snad stačí poukázat na §134 odst. 3 obč. zák.
K námitce, že odvolací soud opomenul dopis žalovaných 3) a 4) J. F. ze dne 21. 9. 2010: Je skutečností, že odvolací soud se odvolací námitkou týkající se tohoto dopisu nezabýval a odůvodnění jeho rozhodnutí tak nevyhovuje zákonným požadavkům. Tato vada však nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť nespadá pod žádný z případů v tomto ustanovení uvedených. Nad rámec toho lze uvést, že účinky vydržení nastaly dnem 23. 2. 2009, tedy již před odesláním uvedeného dopisu; navíc tu zřejmě podle vyjádření k odvolání (č. l. 235) žalovaní jen vyslovovali svůj „subjektivní úsudek motivovaný snahou přimět zúčastněné k nějaké formě mimosoudního vyřešení věci“. Nejde tedy o přímý důkaz o vědomosti J. F., ale jen o vyjádření názoru žalovaných 3) a 4), a ani z odvolání či dovolání nevyplývá, že by obsahoval konkrétní skutečnosti dobrou víru vyvracející (k tomu viz též presumpci dobré víry v §130 odst. 1 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu