ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1894.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1894/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, proti žalovanému L. P. , zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 177/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Co 297/2011-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Co 297/2011-220, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 9 C 177/2009-184, zřídil ve prospěch vlastníka rozestavěné stavby rodinného domu na pozemku parc. č. st. 3400 v k. ú. a obci D. věcné břemeno „práva užívání pozemku parc. č. st. 3400, účel umístění stavby rodinného domu a věcné břemeno práva chůze a jízdy k pozemku parc. č. 1125/4 v k. ú. D., zapsaných na LV č. 3387 v Katastru nemovitostí pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram“ (výrok I.). Věcné břemeno zřídil za úplatu ve výši 106.875,- Kč, kterou uložil žalobci zaplatit žalovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Ve výroku III. uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39.596,50 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně shledal důvody pro zřízení věcného břemene s odkazem na §135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tom, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby rodinného domu postaveného na pozemku ve vlastnictví žalovaného a nemá možnost přístupu a příjezdu k domu, včetně dokončení stavby. Při stanovení výše náhrady vyšel z „obvyklé ceny, tedy z neregulovaného nájemného a následného výpočtu“ s tím, že „je mimo pochybnost, že předmětná nemovitost, i když je rodinným domem, slouží pro jeho podnikání za účelem získání zisku“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Co 297/2011-220, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na úplatu za zřízení věcného břemene částku 19.238,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a ve výroku III. tak, že žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při rozhodování o výši úplaty vyšel z toho, že rozestavěný rodinný dům je určen k bydlení a nikoliv k podnikání žalobce a úplatu stanovil ve výši ročního užitku pozemků stanoveného ve výši regulovaného nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, které je uvedeno ve výměru Ministerstva financí č. 01/2010 ze dne 8. 12. 2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud nesprávně přihlédl k novému tvrzení žalobce o tom, že má v úmyslu v nemovitosti zajistit bydlení pro některé ze svých dětí. Žalobce své tvrzení nepodložil žádnými důkazy a vznesl ho až v odvolacím řízení, tedy v rozporu se zásadou neúplné apelace. Jestliže odvolací soud z nového tvrzení žalobce vycházel a dospěl na jeho základě k závěru, že se nejedná o pozemek sloužící pro účely podnikání, zatížil řízení vadou. Nesprávné právní posouzení věci pak žalovaný spatřuje ve způsobu, jakým odvolací soud stanovil výši náhrady za zřízení věcného břemene. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zřízení věcného břemene bylo soudem pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. září 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolatel především napadá způsob, jakým odvolací soud stanovil výši náhrady za zřízení věcného břemene.
Odvolací soud stanovil náhradu za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. pouze s odkazem na výpočet vycházející z výměru Ministerstva financí 01/2010 ze dne 8. prosince 2012, zveřejněném v cenovém věstníku Ministerstva financí dne 11. prosince 2009, jímž se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, stanovující maximální ceny nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce.
Tento postup není správný.
K hlediskům rozhodným pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene při vypořádání nároků z neoprávněné stavby se vyjádřila judikatura, která precizovala a doplnila hlediska rozhodná pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene:
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, pořadové č. 33, dovolací soud vymezil, že při úvaze o výši náhrady za zřízení věcného břemene je nutno zohlednit cenu pozemku, ke kterému se věcné břemeno zřizuje, výši nájemného, jehož by bylo možno v dané době a v daném místě za pronájem tohoto pozemku dosáhnout a míru omezení vlastníka pozemku.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 13, str. 479, dovolací soud zdůraznil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu dosud neoprávněnou nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou; je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a nutno přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (a tedy i k případné dobré víře stavebníka), a k újmě vlastníka pozemku s tím, že cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 3, str. 87, doplnil další důležitá hlediska: je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby) – (uvedené závěry souhrnně akceptoval dovolací soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jakým způsobem promítl uvedená hlediska do své úvahy o výši náhrady za zřízení věcného břemene, neboť se nesprávně omezil toliko na znalecký posudek, který určil hodnotu věcného břemene částkou 19.238,- Kč, a vycházel přitom striktně z maximálních cen stanovených Ministerstvem financí za nájemné z pozemků nesloužících podnikání, aniž by zohlednil další okolnosti. Především z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jakým způsobem přihlédl k okolnostem, za kterých stavba na cizím pozemku vznikla, k ceně zatíženého pozemku a k míře omezení vlastníka pozemku.
Dovolatel dále tvrdí, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Tuto vadu spatřuje v porušení principu neúplné apelace. Odvolací soud podle něj svůj závěr o tom, že pozemek neslouží pro účely podnikání, opřel o tvrzení žalobce, že nemá v úmyslu nemovitost prodat, ale zajistit v ní bydlení pro některé ze svých dětí. P řihlédl tak k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, neboť původně žalobce tvrdil, že hodlá nemovitost dostavět a následně prodat za účelem zisku.
Tato námitka není důvodná. Odvolací soud závěr o tom, že pozemek neslouží pro účely podnikání, nezaložil na tvrzení žalobce, že nemá v úmyslu nemovitost prodat, ale zajistit v ní bydlení pro některé ze svých dětí, naopak uvedl, že „se nezabýval tím, zda se jedná o skutečný úmysl žalobce.“ Svůj závěr opřel o skutečnost, že na pozemku stojí rozestavěný rodinný dům určený k bydlení a nikoliv k podnikatelským účelům, a nelze proto dovodit, že by pozemek sloužil k podnikání žalobce. Tomu by musel odpovídat charakter stavby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu