ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1938.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1938/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. P. , zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem, se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalovanému Z. P. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1387/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2013, č. j. 14 Co 713/2008-545, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 16 601,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 8 C 1387/95-402, přikázal z věcí tvořících bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení do vlastnictví žalobkyně věci uvedené ve výroku I. (výrok I.), přikázal z věcí tvořících bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení do vlastnictví žalovaného věci uvedené ve výroku II. (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit České spořitelně, a. s., ½ zůstatku úvěru č. 800122-1 ve výši 167 307,50 Kč (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 606 735,80 Kč, a to do 31. prosince 2008 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.). V doplňujícím usnesení ze dne 5. března 2009, č. j. 8 C 1387/95-445, uložil soud I. stupně účastníkům, aby každý z nich zaplatil Českému státu – na účet Okresního soudu v Břeclavi 6 989,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 14 Co 713/2008-545, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví jednotlivých účastníků řízení věci blíže specifikované ve výroku I. (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na doplatek vypořádání podílu částku 94 566,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu trpí hmotněprávními vadami. Soudy obou stupňů se stále nevypořádaly s otázkou, zda sdružení založené smlouvou ze dne 1. 1. 1992 „nahradilo“ majetkové konsorcium tomuto sdružení předcházející. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému patří toliko ideální ½ autojeřábu AD 20 na podvozku Tatra 815 a třínápravové železné vlečky, aniž by přitom k tomuto závěru byl předložen jediný důkaz, přičemž odvolací soud tuto okolnost dovozuje pouze ze společného úvěru na koupi, pomíjí však, že kupní smlouvu uzavíral pouze žalovaný a ten byl také jako výlučný vlastník zapsán v technickém průkazu. V této souvislosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka vzniku podílového spoluvlastnictví tak, že toto spoluvlastnictví dovodí sám soud, aniž by k tomu měl předložen důkaz ze strany účastníků řízení. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na neúplných skutkových zjištěních, na neúplně zjištěném skutkovém stavu, byl vyhlášen na základě neúplných nebo nevěrohodných, ne-li přímo nepravdivých důkazů, v důsledku čehož dospěl odvolací soud k nesprávným skutkovým zjištěním. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za zcela nedůvodné, neboť dovolací soud se zcela řídil závazným právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012, č. j. 22 Cdo 2190/2010-494.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a spolu s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví zaniklé před 1. srpnem 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 1. listopadu 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda sdružení založené smlouvou ze dne 1. 1. 1992 „nahradilo“ majetkové konsorcium tomuto sdružení předcházející, a to ze dvou důvodů.
Za prvé žalobkyně touto námitkou vystihuje případnou vadu řízení, které se měl dopustit odvolací soud. Podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobkyně v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], což se však v posuzovaném případě nestalo.
Za druhé odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, že „nedostatečný závěr soudu I. stupně o povaze společenství žalovaného a jeho bratra a později jejich neteře (…) nemá význam na správný závěr soudu I. stupně, že takové společenství nemělo právní subjektivitu a nemohlo nabývat ani pozbývat majetek.“ Žalobkyně v dovolání odvolacímu soudu sice vytkla, že se otázkou transformace konsorcia na sdružení nezabýval, ale již neuvedla, jak by se řešení této otázky mělo promítnout v posuzované věci. Svou argumentaci omezila na argument, že se soudy „nevypořádaly s otázkou, zda sdružení založené smlouvou ze dne 1. 1. 1992 nahradilo po majetkové konsorcium tomuto sdružení předcházející, když k právnímu ani jinému nástupnictví s ohledem na to, že ani konsorcium ani sdružení nemá a nemělo právní subjektivitu, nemohlo dojít“. Dovolacímu soudu není žádným způsobem zřejmé, jak by se uvedená námitka měla projevit v poměrech souzené věci z pohledu dovolatelky příznivým, a to tím spíše, že odvolací soud vyšel ze závěru, že ani konsorcium ani sdružení neměly právní subjektivitu, a tudíž nemohly nabývat ani pozbývat majetek. Naopak se věcí zabýval z pohledu, že majetkové hodnoty, s nimiž účastníci těchto společenství podnikali, mohly být pouze ve vlastnictví těchto účastníků nebo jiných osob.
Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani námitka, že autojeřáb AD 20 na podvozku Tatra 815 a třínápravová železná vlečka měly náležet do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zcela a nikoliv jen jejich ideální ½, a otázka tím vymezená, že odvolací soud dovodil spoluvlastnictví sám, aniž by k tomu měl předložen důkaz ze strany účastníků řízení. Tato námitka je nepřípustná již z toho důvodu, že rozporuje zjištěný skutkový stav, přičemž podle §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. ledna 2013 je jediným důvodem nesprávné právní posouzení věci. Namítá-li dovolatelka pochybení odvolacího soudu z důvodu nedostatečného dokazování, jednalo by se případně toliko opětovně o vadu řízení, která však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. Nadto není pravdou, že by odvolací soud založil spoluvlastnictví bez jakéhokoliv důkazu, neboť ten se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, který se sám věcí podrobně zabýval.
Nicméně, z dovolání je především zřejmé, a dovolatelka to také výslovně uvádí, že své „právní“ výhrady uplatňuje proto, že rozsudek odvolacího soudu v částech napadených dovoláním spočívá na neúplných skutkových zjištěních, na neúplně zjištěném skutkovém stavu, na neúplných nebo nevěrohodných, ne-li přímo nepravdivých důkazech, v důsledku čehož soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
Odvolacímu soudu tak vytýká nikoliv nesprávné právní posouzení věci, ale nedostatky ve skutkových zjištěních, resp. proces hodnocení dokazování. Jejich prostřednictvím však přípustnost dovolání založit nelze.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu