ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2541.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2541/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce TEMPO, obchodního družstva, IČO: 00032417, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 104/1, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Purkyňova 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 115/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2013, č. j. 8 Co 122/2013-301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2012, č. j. 26 C 115/2006-264, určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. 108 v k. ú. P., obec O., zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 15 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, a to v části označené novým parcelním číslem 108/3 v geometrickém plánu č. 135-102/2012 vyhotoveném dne 27. 1. 2012 společností Geoport, s. r. o., se sídlem v Opavě, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. dubna 2013, č. j. 8 Co 122/2013-301, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodný a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 859/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva právním předchůdcem žalovaného, resp. žalovaným mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci dovolání přípustné není.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho vyplývá, že v dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky; občanský soudní řád již neupravuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v v provedeném dokazování. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení.
V dané věci jde o posouzení, zda žalovaný si mohl do vydržecí doby započíst dobu, po kterou pozemek držel jeho předchůdce – stát, tedy zda držba státu, který se jí měl chopit na základě tzv. technickohopodářského mapování, byla oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Soudy považovaly držbu státu za neoprávněnou vzhledem k absenci způsobilého titulu držby. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že samotná držba nepředpokládá existenci právního důvodu (titulu), způsobilého k nabytí vlastnického práva, byť i neplatného nebo domnělého (putativního); takový titul je však v zásadě podmínkou držby oprávněné, způsobilé mít za následek vydržení práva (viz §134 odst. 41 obč. zák.). V rozsudku ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/202, publikovaném pod č. C 1993 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl: „Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou z pravidla okolnostmi týkající se právního důvodu nabytí práva, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením“. Nelze ovšem vyloučit, aby dobrou víru o průběhu skutečné hranice mezi parcelami založilo i odborné vytýčení hranice. Hospodářskotechnická mapování v rozhodné době (1981) však prováděl stát, resp. státní organizace, a je zřejmé, že toto měření v dané věci neodpovídalo skutečným vlastnickým hranicím; stát se tak nemůže dovolávat vlastního pochybení jako podkladu pro dobrou víru. Již v rozsudku ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 869/2008, Soubor č. C 7280 se – byť v souvislosti s restitucemi – uvádí, že „nelze přisvědčit jednání, jímž stát k tíži osoby oprávněné profitoval z omylu, k jehož přispěl“. V rozsudku ze dne 5. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001, Soubor č. 1682, Nejvyšší soud uvedl: „Stát není oprávněným držitelem, nebyl-li již při uchopení držby se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován“.
V rozsudku ze dne 27. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 2400/2004, Nejvyšší soud uvedl: „Pokud jde o hodnocení držby státu jako neoprávněné, je třeba vyjít z toho, že stát mohl a měl mít v evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem pozemku... Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy umožnil, aby se detentorem věci stal stát, nelze o zásadě, že v pochybnostech se má m za to, že držba je oprávněná, uvažovat“. Za této situace by již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda se stát skutečně držby na základě měření chopil, či zda šlo jen o „knihovou držbu“, která nemůže vést k vydržení práva (z rozsudku odvolacího soudu závěr o tom, kdo spornou část pozemku fakticky užíval, nevyplývá, zjištěné skutečnosti spíše nasvědčují tomu, že se na držbě pozemku po provedeném mapování nic nezměnilo).
K ústavněprávní rovině sporu, na kterou dovolatel odkazuje, se již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 2145/13.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu