ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2558.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2558/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlín, Sokolovská 37/24, proti žalovanému K. V., zastoupenému JUDr. Ivanem Punčochářem, advokátem se sídlem v Plané nad Lužnicí, Nad Hejtmanem 17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 70/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2013, č. j. 15 Co 98/2013-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Soni Šamalové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 9 C 70/2009-198, ve znění usnesení ze dne 3. ledna 2013, č. j. 9 C 70/2009-239, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 34 – zastavěná plocha a nádvoří v obci Ch., k. ú. Ch. u. T., který je vyznačen jako parc. č. 1596 v obci Ch., k. ú. Ch. u. T. v geometrickém plánu č. 1241 – 290/2012 Ing. Pavla Dvořáčka, Geodetická kancelář Tábor, který je součástí tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl ve výrocích pod body II. a III. o náhradě náklad řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 8. března 2013, č. j. 15 Co 98/2013-249, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o určení vlastnictví a ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení státu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jde o ustanovení vycházející ze znění o. s. ř. účinného do 1. 1. 2012).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci dovolání přípustné není.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho vplývá, že v dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky; občanský soudní řád již neupravuje dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 1068). Úvahy odvolacího soudu ani soudu právního stupně zjevně nepřiměřené nejsou.
V dané věci dovolatel uvádí skutečnosti, podle kterých žalobkyně – dle jeho mínění
- nebyla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc patří, a popírá její držbu. Soudy však učinily zjištění, že žalobkyně se držby chopila, a spornou část pronajímala třetím osobám; skutkové zjištění o tom, že část pozemku přenechala k užívání třetím osobám, dovolatel nenapadá a ostatně jej ani v dovolacím řízení nelze přezkoumat, pro posouzení existence (prosté) držby je však podstatné. Nedostatek dobré víry předchůdců nevylučuje dobrou víru žalobkyně (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010).
K tvrzení, že žalobkyně si měla hranici mezi pozemky řádně ověřit: V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 2/2000, s. 68, Nejvyšší soud vyslovil názor, že „při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1181, podle kterého „samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 2 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu