ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2851.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2851/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. B. V., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Ing. J. S., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 226/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 62 Co 524/2012-304, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 62 Co 524/2012-304, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. června 2012, č. j. 11 C 226/2006-276, s výjimkou výroku pod bodem III., se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 11 C 226/2006-276, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 279.273,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a pod bodem III. o vrácení nesprávně zaplaceného soudního poplatku.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě ze dne 1. 8. 2006, požadující vypořádání společného jmění manželů, do kterého podle žalobkyně náleželo vybavení bytu, osobní vozidlo zn. Ford Escort combi a společné finanční prostředky v minimální výši ke dni rozvodu manželství 1.820.000,- Kč; část z nich měla být uložena na bankovních účtech žalovaného.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 24. 3. 2004 a konec lhůty k uplatnění nároků na vypořádání společného jmění manželů nastal dne 24. 3. 2007 (§150 odst. 4 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013). K nárokům uplatněným účastníky po tomto datu již nepřihlížel. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že masu společného jmění účastníků tvořilo vybavení společného bytu účastníků v hodnotě 50.000,- Kč, hodnota osobního automobilu zn. Ford Escort combi ve výši 130.000,- Kč a finanční prostředky na účtech žalovaného u České spořitelny, a, s., 222.804,79 Kč a u Stavební spořitelny Reiffeisen, a. s., 205.740,92 Kč. Při výpočtu vypořádacího podílu pro žalobkyni soud vycházel z obecné ceny osobního automobilu ke dni rozvodu a z finančních částek na uvedených účtech žalovaného ve výši ke dni rozvodu, tedy z celkové hodnoty majetku ve společném jmění manželů 558.546,- Kč, z čehož polovinu 279.273,- Kč uložil žalovanému vyplatit žalobkyni.
Existenci tvrzených prostředků na jiných účtech žalovaného do výše 1.820.000,- Kč žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 62 Co 524/2012-304, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, činí 231.860,- Kč; jinak výrok I. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry za správné. Soud prvního stupně však přehlédl, že v potvrzení České spořitelny, a. s., ze dne 9. října 2007, bylo uvedeno, že na účtu vedeném u tohoto finančního ústavu byl též veden účet na jméno žalobkyně, na němž byl zůstatek ke dni rozvodu manželství 100.549,40 Kč. Tyto prostředky (po odečtu prokázaných darů pro žalobkyni) 94.826,40,- Kč pak odvolací soud zahrnul do majetku náležejícího do společného jmění manželů a o polovinu této částky snížil vypořádací podíl pro žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem spatřuje v tom, že se soud odchýlil od zásady, že lze projednat pouze ten majetek náležející do společného jmění manželů, který účastníci navrhli k vypořádání ve lhůtě tří let od rozvodu manželství. Odvolací soud nesprávně (v rozporu s judikaturou) změnil výši vypořádacího podílu, když do vypořádávaného majetku zahrnul i prostředky na účtu žalobkyně, které nebyly jako předmět vypořádání žalovaným označeny ve lhůtě tří let od zániku manželství.
Odvolací soud pochybil, když nevypořádal další úspory účastníků na účtech žalovaného až do výše 1.820.000,-, tak jak včas navrhovala. Soud se dokazováním ohledně uvedených úspor nezabýval a nesprávně se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v tomto směru neunesla důkazní břemeno. Žalobkyně na podporu svého tvrzení uvedla, že žalovaný si hned po rozvodu koupil do svého výlučného vlastnictví id. 73/100 a částečně do svého nového společného jmění manželů id. 27/100 nemovitosti v T. ulici v P. za částku 8.410.000,- Kč. Tím konkretizovala své tvrzení, že na účtech žalovaného muselo být více finančních prostředků, než částka 428.000,- Kč, kterou do společného jmění manželů zahrnul soud prvního stupně. Z příjmu žalovaného, který prokázal ve výši 711.850,- Kč za rok 2003, nemohl za tři roky od rozvodu manželství ušetřit na koupi uvedené nemovitosti. O tyto důkazy doplnila svá tvrzení po poučení soudem prvního stupně a ihned poté, co získala informace o uvedených skutečnostech. Postup soudu, který její důkazní návrhy zamítl, a nevyzval žalovaného k objasnění věcí vyplývajících z tvrzení žalobkyně, považuje za chybný. Označila finanční instituce, na které měl soud vznést dotaz ohledně účtů žalovaného.
Rozhodnutí odvolacího soudu se tak dostalo do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Žalobkyně přednesla alespoň opěrné body skutkového stavu, a proto soud měl vyzvat žalovaného k jejich objasnění. Soudy obou stupňů takto nepostupovaly a tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. V případě, že dovolací soud neshledá důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, navrhuje, aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrzuje.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci šlo o vypořádání společného jmění manželů, o němž bylo soudem pravomocně rozhodnuto před 1. 1. 2014; proto dovolací soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 sb., ve znění pozdějších předpisů (viz §3028 odst. 2 obč. zák. č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák. 1964“.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§150 odst. 4 obč. zák. 1964).
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5061, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8045 usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).
V dané věci tříletá lhůta uplynula dne 24. 3. 2007; k tomuto dni nebyly peněžní prostředky na bankovním účtu žalobkyně u České spořitelny navrženy k vypořádání. Proto se ohledně tohoto majetkového práva uplatnila domněnka vypořádání ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. 1964 in fine, takže se stalo společné oběma manželům stejným dílem; nemohlo již být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Ohledně tohoto práva lze vést řízení u soudu, a to i spolu s řízením o vypořádání společného jmění manželů. Jde však o objektivní kumulaci nároků, předpokládající návrh se všemi náležitostmi včetně splnění případné poplatkové povinnosti. O takovém kumulovaném předmětu řízení, jehož právní úprava se neopírá o ustanovení o společném jmění manželů, by bylo třeba rozhodnout samostatným výrokem. Protože odvolací soud zahrnul uvedenou položku do vypořádání společného jmění manželů, spočívá jeho rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně tvrdila, že část společných peněžních prostředků byla v době zániku společného jmění manželů uložena na účtech u peněžních ústavů, zřízených žalovaným; nemohla však tyto účty blíže specifikovat, neboť k nim neměla přístup. Jde tu o právní problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené věcným břemenem, kterou již řešil jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud.
V nálezu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, Ústavní soud uvedl: „Procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany (k tomu srov. Macur. J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 96). Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na ‚spravedlivý proces‘. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu (srov. cit. dílo s. 61 a násl.)“.
V usnesení ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Postup odvolacího soudu nebyl v souladu s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 121 a násl.; týž: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000)“.
Žalobkyně také tvrdila, že žalovaný v době zániku společného jmění manželů disponoval značnými finančními prostředky, patřícími do společného jmění manželů, což dovozovala z toho, že bezprostředně po rozvodu manželství měl zakoupit byt v Praze v ceně asi 8 – 10 milionů Kč. Z obsahu spisu (č. l. 265) se podává, že ve vysvětlení podaném na Policii České republiky žalovaný tvrdil, že prostředky na byt získal v dědickém řízení po otci, v řízení však tato skutečnost nebyla zjišťována, zjevně proto, že soudy ji považovaly za nevýznamnou. Jestliže by však bylo prokázáno, že žalobce bezprostředně po rozvodu manželství zakoupil byt v hodnotě uvedené žalobkyní, byl by to nepřímý důkaz o tom, že v době zániku SJM disponoval společnými prostředky, ze kterých byt koupil; šlo by tak o skutečnost jdoucí k jeho tíži. Pak by nastoupila jeho vysvětlovací povinnost; pokud by nevysvětlil a neprokázal, jak prostředky k zakoupení bytu získal, bylo by nutno dojít k závěru, že šlo o společné prostředky, jejichž vypořádání se žalobkyně domáhala. Jestliže tedy existenci takových prostředků nebylo možno podle názoru obou soudů ve věci rozhodujících vzít za prokázanou jen proto, že žalobkyně nemohla uvést čísla účtů žalobce, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném posouzení právní otázky – řešení informačního deficitu strany zatížené důkazním břemenem – a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je tak dán právem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc .
předseda senátu