ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3299.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3299/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. M. , R., zastoupené JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 62b, proti žalovanému F. Š. , R., zastoupenému Mgr. Silvií Walterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 76/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2014, č. j. 13 Co 408/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 14 C 76/2011-26, zrušil ve výroku I. podílové spoluvlastnictví účastníků k budově, nacházející se na pozemku parc. č. 1389, pozemku parc. č. 1389 a pozemku parc. č. 1390, vše zapsané na LV č. 652, v katastrálním území a obci R. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. nařídil soud prodej předmětných nemovitostí a rozdělil výtěžek z prodeje předmětných nemovitostí mezi účastníky rovným dílem a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. března 2014, č. j. 13 Co 408/2012-140, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém nevymezuje důvod přípustnosti dovolání. Uplatňuje přesto dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl o prodeji předmětných nemovitostí a o rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky za situace, kdy bylo možné a vhodné předmětné nemovitosti reálně rozdělit. Dovolatel má k předmětným nemovitostem silný citový vztah, žije v nich a rád by je opravil. Zdůraznil, že přednost mezi způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví má reálné rozdělení věci. Pro případ, že by nebylo možné předmětné nemovitosti reálně rozdělit, měl soud rozhodnout o přikázání věci do jeho vlastnictví. Uvedl, že si k vyplacení vypořádacího podílu zajistil ,,nemalou částku“. Má tedy za to, že zákonem stanovené podmínky pro prodej společných věcí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky nebyly dány. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud mohl již z tohoto důvodu dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávným právním závěrům a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti uvedl, že „především zcela odkazuje na svá dosavadní procesní stanoviska, které v průběhu řízení uplatnil“.
K této části dovolání však přihlédnout nelze, protože podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Protože je z obsahu dovolání zřejmé, že se dovolatel vymezuje proti způsobu vypořádání spoluvlastnictví odvolacím soudem, dovolací soud nad rámec uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Odvolací soud vzal do úvahy všechny podstatné skutkové okolnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo a učinil z nich správné právní závěry. Úvahu odvolacího soudu o volbě způsobu vypořádání by mohl dovolací soud zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, uveřejněné tamtéž).
Podmínky pro rozdělení společné věci jsou v zásadě shodné jak podle §142 odst. 1 obč. zák., tak i podle §1147 o. z. Nemožnost rozdělení společné věci odůvodnil odvolací soud poukazem na zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti na dva samostatné domy by si vyžádalo při potřebě vybudování nové dělící štítové zdi, nového komínu, provedení nových klempířských konstrukcí, úprav konstrukcí krovu, včetně úpravy střešní krytiny, stropů, podlah, stěn, při potřebě stavebního rozdělení dvora, stavebních úprav vedlejší stavby chlévů a zřízení dalšího vstupu na zahradu náklady ve výši 1.466.000,- Kč a rozdělení by bylo možné provést pouze na základě zpracování projektové dokumentace. Uzavřel, že by při obvyklé ceně nemovitostí ve výši 3.550.000,- Kč náklady na rozdělení „byly zcela nepřiměřené“.
S tímto určujícím závěrem dovolatel žádným způsobem nepolemizuje. Pouze namítá, že by byl schopen provést rozdělení domu na své náklady ve výši 400.000,- Kč a svépomocí. Tím však nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění týkající se výše nákladů na rozdělení, přičemž odvolací soud neučinil žádné zjištění ohledně toho, že dovolatel by byl schopen svépomocně rozdělení s uvedenými náklady provést; naopak učinil závěr, že takový způsob rozdělení nepřichází do úvahy s ohledem na odbornost potřebných prací, potřebu vypracování projektové dokumentace pro takovou přestavbu a cenu stavebního materiálu.
Závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro přikázání věci do výlučného vlastnictví dovolatele, odůvodnil odvolací soud poukazem na skutečnost, že žalovaný nedisponuje finančními prostředky ve výši 1.775.000,- Kč představujícími výši přiměřené náhrady žalobkyně a nemá ani reálnou možnost si je opatřit, když je nezaměstnaný a disponuje úsporami nedosahujícími ani výše 400.000,- Kč. Jestliže dovolatel v dovolání toliko namítá, že „má na vyplacení vypořádacího podílu zajištěnu z úspor nemalou částku a zbývající část je připraven si zajistit“, nezpochybňuje ani určující závěr odvolacího soudu, že v době jeho rozhodování potřebnými finančními prostředky nedisponoval.
Odvolací soud tedy náležitě odůvodnil, proč se nemohl přiklonit ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví požadovanému žalovaným. Vzhledem ke skutečnosti, že by reálné rozdělení společných věcí bylo spojeno s nepřiměřenými náklady a, že dovolatel nemá stálý příjem, nedisponuje potřebnou částkou a ani neprokázal možnost si ji opatřit, odvolací soud správně rozhodl – za situace, kdy žalobkyně o přikázání předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví neměla zájem – o prodeji předmětných nemovitostí. Závěr odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264).
Uvedený závěr dovolací soud přijal s vědomím toho, že odvolací soud již podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vzhledem ke skutečnosti, že k pravomocnému vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolacím soudem došlo po 1. lednem 2014, postupoval podle příslušných ustanovení tohoto zákona. V tomto směru totiž zůstala právní úprava a principy vypořádání spoluvlastnictví soudem nezměněny.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu