ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3993.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3993/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně Š. Č. , bytem v H., zastoupené JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v Hořicích, Náměstí Jiřího z Poděbrad 226, proti žalovaným: 1) Mgr. P. J. , bytem v P., 2) Z. J. , bytem v P., zastoupeným Mgr. Janem Panošem, advokátem se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 5/396, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 77/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Co 451/2010-111, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2010, č. j. 11 C 77/2008-86, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II. rozsudku). Žalobkyni uložil povinnost každému z žalovaných zaplatit „vypořádací podíl“ ve výši 600.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V., VI. a VII. rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Co 451/2010-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobkyně k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Dovolatelé v dovolání – bez vymezení otázky zásadního právního významu
- zpochybnili úvahy nalézacích soudů, jestliže dospěly k závěru o tom, že jsou splněny podmínky pro přikázání nemovitostí žalobkyni.
Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. , nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005 , uveřejněné v Soubor pod pořadovým č. C 4465).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 16, str. 595, vyložil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu.
Soud prvního stupně při úvaze o tom, kterému z účastníků přikázat předmětné nemovitosti do vlastnictví, zohlednil, že velikost spoluvlastnických podílů žalobkyně na straně jedné a žalovaných na straně druhé je stejná a účastníci mají k nemovitostem celoživotní vztah. Při úvaze o účelném využití věci přihlédl ke zjištění, že žalobkyně v řízení prokázala záměr využít nemovitosti k trvalému bydlení pro sebe a svou rodinu a eventuálně také k výkonu podnikatelské činnosti svého manžela. Záměr žalovaných v budoucnu nemovitosti trvale obývat je značně vzdálen, neboť preferují využití spíše k letním pobytům. Žalobkyně při výkonu spoluvlastnického práva vystupuje aktivněji, celoročně je s nemovitostmi ve velmi četném kontaktu, má snahu nemovitosti nejen udržet, ale také modernizovat a přizpůsobit je potřebám své nejbližší rodiny. Získala pro tento svůj záměr i manžela, její rodina má majetkové předpoklady k tomu, aby si dům uzpůsobila k trvalému bydlení, které „předmětným nemovitostem nejvíc prospěje“.
Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně za správné a doplnil, že účastníci se o nemovitosti zasloužili přibližně stejnou měrou, přičemž blízký citový vztah k nemovitostem je dán nejen na straně žalovaných, ale také na straně žalobkyně, neboť jde o místo jejího dětství, ke kterému neztratila blízký vztah ani v době své dospělosti a tuto vazbu po celou dobu svého života aktivně udržovala. Tato hlediska tak nesvědčí ve větším rozsahu žádnému z účastníků. Nadto odvolací přihlédl k tomu, že žalobkyně nejméně v posledních několika letech projevuje aktivní snahu nemovitosti zvelebit a zhodnotit, zatímco žalovaní svou péči o nemovitosti omezují na nejnutnější údržbu pouze v tom rozsahu, v němž nemovitosti sami užívají, přičemž na jejich straně se nejedná o celoroční užívání nemovitostí. Žalobkyně navíc předestřela jasnou koncepci toho, jakým způsobem by mohly být nemovitosti v budoucnu maximálně využity.
Tyto úvahy nalézacích soudů nejsou zjevně nepřiměřené; v rovině právního posouzení §142 odst. 1 obč. zák. jim nelze nic vytknout.
Dovolatelé v dovolání namítali, že při úvaze o přikázání nemovitosti „soudy upřednostnily žalobkyni s poukazem na její dlouhodobý vztah k nemovitosti“.
Tato námitka však není důvodná. Nalézací soudy se vztahem účastníků k nemovitostem výslovně zabývaly se závěrem, že hledisko vztahu k nemovitostem svědčí žalobkyni i žalovaným v rovnocenné míře. Jestliže pak v rámci dovolání žalovaní zpochybňují skutková zjištění týkající se užívání nemovitostí žalobkyní a z toho plynoucího vztahu žalobkyně k nim, nepřípustně – v režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – zpochybňují skutková zjištění nalézacích soudů.
Naznačují-li dovolatelé v otázce investic do nemovitostí a péče o ně, že jimi provedené investice představovaly jejich větší rozsah ve srovnání s investicemi žalobkyně, dovolací soud dodává, že nalézací soudy otázku údržby nemovitostí, jakož i jejich budoucího využití při svém rozhodování výslovně zohlednily a promítly ji do svých úvah o tom, kterému spoluvlastníku budou nemovitosti přikázány.
Dovolatelé dále vyjadřují nesouhlas se závěry znaleckého posudku, pokud jím byl zjišťován stav nemovitosti s tím, že na základě těchto nesprávných skutkových zjištění soudy účelově posoudily stav nemovitosti jako horší, než ve skutečnosti je, a promítly tuto okolnost ve prospěch žalobkyně závěrem, že právě ona nemovitosti v budoucnu lépe využije.
Kritika skutkových zjištění podávajících se ze znaleckého posudku míří opětovně nepřípustně do zpochybnění skutkových zjištění v režimu možného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej §237 odst. 3 věta druhá část za středníkem o. s. ř.). Nalézací soudy ostatně ani neučinily závěr, že dovolateli kritizovaný stav nemovitostí je okolností, která by v rámci účelného využití věci měla svědčit žalobkyni.
Nadto závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv (oproti přesvědčení dovolatelů) právními (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítají-li žalovaní, že odvolací soud měl dospět k závěru, že účelněji bude věc využita jimi, zpochybňují tím skutková zjištění odvolacího soudu, která u dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1249/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelé nalézacím soudům dále vytýkají, že hodnotily nejenom situaci žalobkyně, ale celé její rodiny, včetně komerčního záměru využití nemovitosti, ačkoliv z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci pod sp. zn. 22 Cdo 539/2007 vyplývá, že v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by společnou věci účelněji využíval je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou jemu blízkou.
S těmito závěry rozhodnutí nalézacích soudů není v rozporu.
Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6061), podle něhož v rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou jemu blízkou je nepřípadný, neboť dopadal na skutkově odlišnou situaci, kdy menšinoví spoluvlastníci měli naléhavou bytovou potřebu a většinová spoluvlastnice, která ve spoluvlastněném domě nebydlela, chtěla dům darovat své dceři, která v domě rovněž nebydlela. V souzené věci však žalovaní podle zjištění nalézacích soudů naléhavou bytovou potřebu v předmětných nemovitostech nemají, mají možnost jiného trvalého bydlení a navíc jim svědčí užívací právo též k jiné nemovitosti sloužící k rekreaci. Naproti tomu žalobkyně v domě s rodinou užívá první nadzemní podlaží, ve kterém má k dispozici kuchyň a dva pokoje s příslušenstvím.
Ostatně odvolací soud svou úvahu o přikázání věci žalobkyni nezaložil na úvaze bydlení jejích rodinných příslušníků v nemovitostech jako úvaze pro rozhodnutí stěžejní. Zdůraznil naopak, že v domě bydlí a i v budoucnu hodlá bydlet žalobkyně pouze s tím, že v budoucnu předpokládá v domě bydlení též členů své rodiny s možným využitím nemovitostí též k výkonu samostatné výdělečné činnosti manžela. Ani této úvaze nelze vytknout nepřiměřenost, neboť je logické, že při úvaze o realizaci práva na bydlení jedním z manželů tento předpokládá společné soužití s ostatními nejbližšími příbuznými a otázku bydlení může zvažovat i s ohledem na možný výkon samostatné výdělečné činnosti druhého manžela v objektu bydlení.
Dovolatelé dále nalézacím soudům vytýkají, že se nezabývaly možnosti rozdělení domu na bytové jednotky, přičemž tomuto způsobu vypořádání nebrání vzájemné vztahy účastníků; tato námitka však není důvodná, neboť tímto způsobem vypořádání se soud prvního stupně výslovně zabýval a odvolací soud se s jeho závěry výslovně ztotožnil generálním odkazem na správnost rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle §8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
V souzené věci dospěly nalézací soudy k závěru, že rozdělení na bytové jednotky podle §5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, není možné, jelikož mezi účastníky existují dlouhodobé spory dosahující – podle skutkových zjištění – takové intenzity, že nejsou schopni se dohodnout ani na osobním setkání k řešení problémů, přičemž se rozcházejí v názorech na péči o nemovitosti, jejich údržbě a využití a dále např. na zajištění bezpečnosti nemovitostí před rizikem jejich poškození od padajících stromů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803 vyložil, že možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák.
V usnesení ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz dovolací soud vyložil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Posouzení míry neshod v konkrétním případě proto nemůže založit otázku zásadního právního významu.
V daném směru dovolatelé ostatně ani žádnou právní otázku neformulují, neboť výslovně zpochybňují výhradně skutkový závěr soudů o existenci rozporů mezi účastníky týkající se výkonu spoluvlastnických práv a povinností. Takové zpochybnění skutkového základu sporu u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nepřipadá do úvahy (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Naznačují-li dovolatelé (bez jakékoliv formulace právní otázky) „rozdělení navazujících pozemků a drobných staveb“ s ohledem na stávající faktický stav, dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení §142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv a závěry, ke kterým dospěly, nejsou zjevně nepřiměřené.
Vyšly totiž ze zjištění opírajícího se o znalecké dokazování, že rozdělení domu na samostatné poloviny není možné, stejně jako rozdělení vedlejších staveb a stavebních pozemků, resp. že by jejich rozdělení bylo technicky proveditelné při vynaložení rozsáhlých investic ve výši cca 500 000,- Kč (tj. v částce vyšší než jedna pětina obvyklé ceny nemovitostí); ani tak by však nebyl řešen vjezd ke každé části domu a nebyl by rozdělen sklep.
Jestliže za této situace uzavřely, že rozdělení není dobře možné, je jejich rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou vycházející z toho, že nákladné stavební úpravy nezbytné k rozdělení věci představují překážku reálné dělitelnosti (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod pořadovým č. 61 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3425, 3426). Okolnost, že soudy přiléhající zahradu přikázaly také do výlučného vlastnictví žalobkyně, je taktéž v souladu s judikaturou respektující názor, podle kterého pozemky přiléhající k obytným domům vytváří zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu a blízkost obytného domu, ve kterém vlastník bydlí, zlepšuje využití zahrady. Není proto v rozporu se zákonem, pokud soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže zahradu přilehlou k domu tomu, komu přikazuje dům, aniž by provedl dělení zahrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Namítali-li dovolatelé, že vypořádání zrušeného spoluvlastnictví odporuje dobrým mravům a jde tedy samo o sobě o nesprávné právní posouzení věci, také na základě této námitky není možné dovodit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, neboť rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž na vydání konstitutivního rozhodnutí nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 5746).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly, když vyjádření k dovolání nepodala prostřednictvím svého zástupce, ale jako své vlastní vyjádření (§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu