ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3508.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3508/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. L. B. , Z., zastoupeného Mgr. Miloslavem Langerem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Klečůvka 83, proti žalované V. N., v L., zastoupené JUDr. Milanem Francem, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída T. Bati 180, o vyklizení pozemku, o obnovu řízení, vedené Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 195/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. října 2012, č. j. 59 Co 267/2012-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Milana France, advokáta se sídlem ve Zlíně, třída T. Bati 180.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud I. stupně“) usnesením ze dne 12. dubna 2012, č. j. 41 C 195/2010-203b, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení obnovy řízení pravomocně skončeného rozsudkem soudu I. stupně ze dne 22. dubna 2011, č. j. 41 C 195/2010-124 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.480,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 10. října 2012, č. j. 59 Co 267/2012-232, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.600,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §238 odst. 1 občanského soudního řádu, a to z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu. Žalobce je přesvědčen, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobce v rámci obnovy navrhl provedení důkazu dotazem na Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, přičemž soud I. stupně důkaz neprovedl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení. Z důkazu by přitom bylo mimo jiné zřejmé, že jej žalobce nemohl použít, a to i v důsledku toho, že katastrální úřad odmítl umožnit žalobci do těchto listin nahlédnout. Tento postup nesprávně posléze potvrdil odvolací soud. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že zpochybnění dobré víry žalované mu nemůže přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Namítá, že v řízení předložil jednoznačné důkazy o tom, že vlastnické právo nabyli jeho předchůdci, a proto žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo jinak než vydržením. V důsledku toho soudy obou stupňů věc nesprávně posoudily a zároveň jejich rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť splnění dobré víry je zásadní právní problematikou v řízení. Na základě uvedeného žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil obě napadená usnesení a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Soud I. stupně nepochybil, když v řízení o obnově řízení zamítl provedení důkazů, jež by byly zásadní pro podporu důvodnosti obnovy řízení. Žalobce totiž mohl kdykoliv, tedy již v původním řízení, získat přístup k listině z roku 1978, navíc tato listina není způsobilá vyvrátit nabytí vlastnického práva žalovanou, natož prokázat vlastnické právo žalobce jako podmínku pro jeho aktivní legitimaci v původním řízení. Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů pochybily v závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo. Provedení důkazu listinou z roku 1971 nemůže pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, není tak naplněna nezbytná podmínka obnovy řízení, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah usnesení soudů obou stupňů jsou účastníkům známy s obsahem dovolání a s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. října 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 platí obdobně (odstavec 2).
O případ obdobný případům popsaným v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. se v souzené věci nejedná (napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu). Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani za obdobného užití ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě, jejichž řešení zpochybnil [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 7, ročník 2004, str. 536), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 62/2012 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil a právní otázka splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že žalobcem tvrzené skutečnosti v řízení o žalobě na obnovu řízení nemohou vést k rozhodnutí pro něj příznivému, neboť v původním řízení byla žaloba o vyklizení zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Žalobcem navržený důkaz v řízení o obnově pak má zpochybňovat toliko závěr o případném vydržení vlastnického práva žalovanou, nadto v situaci, kdy soud prvního stupně dospěl v původním řízení k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo jiným způsobem než vydržením a závěr o splnění podmínek vydržení vlastnického práva soud učinil tolik „nad rámec odůvodnění“.
S tímto pro věc určujícím závěrem odvolacího soudu dovolání nijak nepolemizuje, nadto pak v rovině zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Již z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání založena.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatel v první řadě namítá vady řízení, kterých se měl dopustit soud I. stupně tím, že neprovedl žalobcem navržené důkazy, přičemž vady následně neodstranil odvolací soud. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [k ústavně konformnímu výkladu §237 a §241a o. s. ř. srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Dovolatel však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku zásadního právního významu nevymezil, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady přezkoumávat.
Žalobce dále namítal, že není pravdou, že by zpochybnění dobré víry nemohlo pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo na základě jiného titulu než vydržení, když v řízení předložil jednoznačné důkazy o tom, že vlastnické právo nabyli jeho předchůdci. Uvedenou námitkou však nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, nýbrž toliko polemizuje se závěry, které učinil soud I. stupně již v původním řízení, v němž dovodil, že žalovaná nabyla pozemek parcela č. 498/69 o výměře 107 m2 v k. ú. L. smluvně od svých právních předchůdců, případně že jej nabyla vydržením. Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zjevně nepostačuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 10.000,- Kč podle §7 bodu 4. ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 1.500,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 13. března 2013 – §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tedy jde o částku 1.800,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu