ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3700.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3700/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce CREAM uzavřený investiční fond, a. s. se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Řehořova 908/4, IČO: 28545320, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovanému Dům kultury s. r. o. se sídlem ve Zlíně, Gahurova 5265, IČO: 46970100, zastoupenému JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného CANADA PUB s. r. o. se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 95, IČO: 28509234, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, o odstranění stavby a vzájemné žalobě žalovaného o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 154/2011, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 26. června 2013, č. j. 59 Co 119/2013-593, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Svatoše.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 38 C 154/2011-542, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku odstranit z pozemku parc. č. 1119/102 v k. ú. Z. část stavby, která je přístavbou budovy bez čp/če stojící na pozemcích parc. č. st. 3291 a st. 5182 v k. ú. Z., a je postavena na části pozemku parc. č. 1119/102 v k. ú. Z. označené v geometrickém plánu č. 7063-74415/2010, zhotoveném společností CAD – PRO spol. s r. o., jako pozemek parc. č. 1119/235. Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalovaný domáhal, aby soud zřídil v jeho prospěch věcné břemeno zatěžující pozemek parc. č. 1119/102 v k. ú. Z. spočívající v povinnosti žalobce strpět na zatíženém pozemku umístění a užívání stavby terasy pro venkovní posezení ve vlastnictví žalovaného. Ve výroku III. uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 44.490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 59 Co 119/2013-593, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 89.261,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o povinnosti žalovaného a vedlejšího účastníka zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 7.166,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaný a vedlejší účastník dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci a tvrdí, že „odvolací soud posoudil stavbu jako oprávněnou na základě nesprávné interpretace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1627/99“. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odklon spatřují v tom, že odvolací soud posoudil stavbu jako oprávněnou, aniž své rozhodnutí odůvodnil existencí občanskoprávního titulu k výstavbě v době vzniku stavby. Dále mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je „legalizace“ neoprávněné stavby tak, „že se v důsledku následné dohody vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby nelze ani po zániku smlouvy již nikdy domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c občanského zákoníku.“ V ostatním dovolatelé obsáhle opakují a podrobují kritice závěry, které plynou z provedeného dokazování.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a odkázal přitom na ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se otázky stavby postavené na cizím pozemku. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku práva mít na části pozemku žalobce stavbu terasy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný a vedlejší účastník v dovolání namítají, že se nalézací soudy při posuzování otázky, zda je stavba terasy pro venkovní posezení stavbou oprávněnou či nikoli, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1627/99. Podle názoru dovolatelů měly soudy dospět k závěru, že vlastník pozemku v době vzniku stavby nedal stavebníkovi souhlas k jejímu vybudování, a proto se jedná o stavbu neoprávněnou, u níž se vlastník stavby může domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatelky odkazují, je uvedeno, že „o neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Pokud však vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné anebo obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví, jej samo o sobě nezbavuje práva domáhat se vypořádání podle §135c obč. zák.“
Stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák. (v době její výstavby občanskoprávní titul existoval). Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák.
V rozsudku ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7489, dovolací soud dále vyložil, že v těchto případech v řízení o odstranění stavby nelze zřídit ve prospěch stavebníka časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu, neboť analogická aplikace §135c odst. 3 obč. zák. není použitelná na jiné stavby než neoprávněné, což v daném případě splněno není, protože na počátku výstavby právní titul k postavení stavby existoval (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8615).
V dané věci dospěly nalézací soudy k závěru, že stavba terasy pro venkovní posezení je stavbou oprávněnou, zřízenou na základě dohody právních předchůdců účastníků a předchozího souhlasu vlastníka pozemku. Vyházely přitom z dohody o hmotném sponzorství z 19. 3. 1992 a z písemného souhlasu s využitím pozemků v podobě umístění a vybudování venkovního posezení (terasy) z 24. 3. 1992. Žalovaná (její právní předchůdkyně) musela již z uvedené dohody z 19. 3. 1992 a z následně uzavřených nájemních smluv vědět, že její oprávnění užívat pozemky pod terasou je pouze dočasné, a že právo mít na cizím pozemku umístěnou stavbu může zaniknout.
Rozhodnutí nalézacích soudů je tedy v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a to jak ve vztahu k otázce posouzení stavby jako oprávněné, tak i k posouzení otázky obrany vlastníka pozemku spočívající v právu požadovat odstranění stavby zřízené na jeho pozemku na základě oprávnění, které později zaniklo, postupem dle §126 odst. 1 obč. zák.
Dalšími námitkami dovolatelé pouze podrobují kritice závěry, které plynou z provedeného dokazování. Polemizují s procesem hodnocení důkazů a brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu o oprávněnosti stavby. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované bylo odmítnuto, a tyto jsou proto povinny nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení, které jí vznikly za její zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši
1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované povinnost uloženou jim tímto usnesením dobrovolně, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu