ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3828.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3828/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 273/13, proti žalovaným: 1) R. P., a 2) K. P. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 35 C 133/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 10. června 2013, č. j. 36 Co 468/2012-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Konečného.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 35 C 133/2010-155, ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2013, č. j. 35 C 133/2010-322, ve výroku I. určil, „že žalobce je vlastníkem části pozemků parc. č. 255/7 a 255/8 zapsaných pro katastrální území D., obec P., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, označené v geometrickém plánu č. j. 289-87/2010 vypracovaného Ing. Josefem Rančákem dne 29. 7. 2010, jako nově vzniklé parcely č. 255/13, zapsané pro katastrální území D., obec P., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa“. Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. června 2013, č. j. 36 Co 468/2012-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, „že žalobce je vlastníkem části pozemků parc. č. 255/7 a 255/8 zapsaných pro kat. území D., obec P., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, označené v geometrickém plánu č. j. 289-87/2010 vypracovaném Ing. Josefem Rančákem dne 12. 3. 2013 jako nově vzniklé parcely č. 255/13 zapsané pro kat. území D., obec P., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa, který se stává součástí tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a „věc aby přikázal k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně a sice Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, neboť v dosavadním řízení došlo k závažným vadám“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva žalobcem mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo
bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé v dané věci nespecifikují předpoklad přípustnosti dovolání, pouze odkazují na §237 o. s. ř., a neuvádí ani způsobilý dovolací důvod. Veškeré jejich námitky směřují pouze proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázku vydržení sporných částí pozemků, a podrobují kritice skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelé mají za to, že nalézací soudy věc nesprávně posoudily, „když dospěly k závěru, že dnem 1. 1. 1992 žalobce vlastnictví vydržel a odchýlily se tak od dosavadní rozhodovací praxe soudu dovolacího zaujaté v rozhodnutí 3 Cdo 151/1992.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 50/2000, na který ve svém rozhodnutí odkázal i odvolací soud, „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. Z toho vyplývá, že sporné části pozemků byly v době účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, kterou bylo možné započíst i pro účely vydržení po 1. 1. 1992. Závěr odvolacího soudu o vydržení sporných částí pozemků a zejména oprávněné držby před rokem 1992, je proto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rovněž dovolací tvrzení o rozporu uplatněného práva žalobcem s dobrými mravy bylo odvolacím soudem posouzeno v souladu rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, Nejvyšší soud vyložil, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. Dovolací soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že takovým rozhodnutím se žádná práva a povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existují nebo neexistují (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2956, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 3318).
K námitce dovolatelů, že odvolací soud nesprávně posoudil koncentraci řízení, dovolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího není založeno na neprovedení důkazu, či nepřihlédnutí ke skutkovým tvrzením žalovaných doplněných po koncentraci řízení. Soud prvního stupně přihlédl ke skutkovým tvrzením žalovaných a navržené důkazy řádně provedl, správně je zhodnotil, a odvolací soud, který z takto zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně vycházel, dospěl na jejich základě ke správnému závěru, že žalobce sporné části pozemků vydržel. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí na vyřešení otázky koncentrace řízení.
Jelikož dovolání není přípustné, nelze ani přihlédnout k tvrzené zmatečnostní vadě uvedené v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., že o věci rozhodoval vyloučený soudce.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu